30 let svobody: Petr Oslzlý
Nevěděli jsme, jak a za jakou cenu to komunistický režim vzdá, říká Petr Oslzlý, jenž 17. listopadu 1989 hostoval s brněnským Divadlem na provázku v Praze.
Byl prvním českým divadelníkem, který na jevišti přečetl stávkové prohlášení. Den předtím, v pátek 17. listopadu 1989, přijel Petr Oslzlý s brněnským Divadlem na provázku a HaDivadlem do Prahy. O pár dnů později se stal zakládajícím signatářem Občanského fóra a později poradcem prezidenta Václava Havla.
Byla náhoda, že jste večer sedmnáctého hráli v Praze?
Náhoda to nebyla. V Junior klubu na Chmelnici jsme hráli náš scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Šlo o velkou, více než čtyřhodinovou divadelně-publicistickou inscenaci, která se otevřeně stavěla proti totalitnímu režimu. Na konci roku 1988 nám ji po zásahu Státní bezpečnosti zakázali hrát. Neutajilo se, že tajným spoluautorem je Václav Havel. Ale do konce ledna 1989 se nám podařilo tento zákaz prolomit. V Praze jsme chtěli 17. listopadu hrát záměrně, věděli jsme, že se chystá velká studentská demonstrace k uctění památky obětí fašistického zákazu českých vysokých škol v roce 1939. Junior klub byl na Žižkově a někde stejným směrem na okraji Prahy sídlil pohotovostní útvar. Před představením jsme z oken sledovali, jak vozy s vyzbrojenými příslušníky tohoto útvaru jely do centra. Bylo jasné, že jsou připraveni proti studentskému shromáždění násilně zasáhnout.
Během představení do divadla nečekaně dorazil jeden z účastníků demonstrace. Přerušili jste hned hru?
V druhé půli přišel náš kamarád Roman Ráček, tehdejší student brněnské filozofické fakulty, který byl na Národní třídě v prvních řadách průvodu. Představení jsme přerušili a spolu s kolegou Břetislavem Rychlíkem z HaDivadla jsme ho uvedli na scénu. Divákům jsme řekli, že zařazujeme rozhovor o aktuální události. Byl ještě v šoku a v jednom momentě málem omdlel. Už v té chvíli jeho vyprávění zapůsobilo na diváky otřesně. Představení jsme pak zakončili básní o demokracii, kterou pro Rozrazil napsal Ludvík Kundera, a hymnou.
Kam jste šli po představení?
Odjeli jsme na Hlávkovy vysokoškolské koleje, kde bydlel kdysi Jan Opletal a my jsme zde byli při tomto zájezdu ubytovaní, což bylo nechtěně symbolické. Nikdo z nás nespal. Nepřetržitě jsme telefonovali, domlouvali jsme se s Karlem Králem, který vedl skupinu mladých divadelníků, dostávali jsme zprávy od studentů DAMU a FAMU, kteří v bezprostřední reakci na policejní zásah připravovali vyhlášení stávky.
Jak vypadala domluva o stávce divadel na druhý den 18. listopadu?
Hned ráno byli na 14. hodinu do Realistického divadla svoláni zástupci všech českých divadel. Tam jsme projednávali připojení ke stávce studentů a připravovali jsme znění stávkového prohlášení divadelníků. Po brutálním zásahu už nebylo možné dál hrát a dělat, že se nic neděje. Dohodli jsme, že divadla vyhlásí stávku, ale neuzavřou své prostory, naopak je otevřou pro občanské mítinky. My jsme z Realistického divadla museli odjet ještě před definitivním rozhodnutím, protože jsme už od 16 hodin měli mít další představení v Junior klubu.
Tam už jste místo hraní vyhlásili stávku?
Ano. Tak se stalo, že jsem byl prvním českým divadelníkem, který prohlášení přečetl ze scény. Proto mě později Karel Hvížďala ve své knize Výslech revolucionářů z roku ’89 nazval „mužem, který zahájil divadelní stávku“. Namísto představení jsme v divadle s diváky uskutečnili první debatu o dalším vývoji a o občanských svobodách. Policie se pokusila divadlo uzavřít, aby nám zabránila vyhlásit stávku i večer. Ale spolu s diváky, s argumentací, že mají platné vstupenky, jsme si vynutili, aby je pustili dovnitř. V hledišti už byli i provokatéři, ale obecenstvo je umlčelo.
Pak jste se vrátil do Brna, ale vlastně jen na chvíli, že?
Do Brna jsme odjeli ještě v noci, protože jsme samozřejmě cítili potřebu pomoci stávku rozjet i v Brně. Tam se už také nehrála večerní představení, ale ne všude povolilo jejich vedení divadlo otevřít divákům. V neděli 19. listopadu mělo v Divadle na provázku hrát naše spřátelené divadlo Teatr 77 z polské Lodže Kafkův Proces. Okamžitě se k nám připojili, a podporu nám vyjádřily další západoevropské divadelní skupiny. Tím stávka českých divadel dostala mezinárodní rozměr. V neděli večer bylo v Činoherním klubu v Praze setkání, na němž bylo založeno Občanské fórum. Václav Havel se mě telefonicky dotázal, zda může disponovat mým podpisem, i když jsem tedy vyhlašoval stávku v Brně, stal jsem se zároveň v Praze zakládajícím signatářem Občanského fóra.
A ráno jste odjel definitivně do Prahy?
V pondělí jsme od rána v Brně ustavovali v Divadle na provázku koordinační divadelní stávkové centrum pro jižní Moravu. Až navečer jsem odjel do Prahy, kde byla příznačně do divadla Říše loutek svolána schůze Svazu českých dramatických umělců. Šlo o to přemluvit vedení, v jehož čele stála Jiřina Švorcová, aby se svaz ke stávce připojil. Nebylo to jednoduché, po čtyřech hodinách tvrdé diskuse se nám je o půlnoci podařilo přesvědčit. Ve všech divadlech nebyli takoví radikální „zdivočelci“, jakými jsme byli my, takže zvláště pro oblastní divadla bylo rozhodnutí svazu velmi důležité. V noci jsem se vrátil do Brna, kde jsem se v úterý zúčastnil stávkových setkání na filozofické fakultě a na JAMU a večer velké demonstrace na náměstí Svobody. V noci mi moje žena Eva vyžehlila a sbalila všechny bílé košile, protože revoluce se podle mě má dělat v saku a bílé košili, a ve středu brzy ráno jsem odjel do Prahy. Do Brna jsem se vrátil až za dva a půl roku.
Ve kterém okamžiku vám bylo jasné, že režim padá?
To nebylo jasné ještě dlouho. Jasné bylo jen to, že komunistický režim je už neschopen obhájit totalitní mocenskou pozici. Nevěděli jsme však, jakým způsobem a za jakou cenu to vzdá. Věděli jsme, že na okraji Prahy jsou připraveny policejní zásahové útvary a oddíly milice k zásahu v centru. Až do poslední chvíle jsme museli počítat i s brutální reakcí. Dostali jsme nabídku, zda se nechceme ukrýt do krytu pod jednou rodinnou vilou, ale schovávat jsme se nechtěli. Vstup do ilegality by znamenal, že se bojíme, a začala by se bát i společnost. Důležité pak byly obě demonstrace na Letné v sobotu 25. a v neděli 26. listopadu a to, že v pondělí po nich následovala generální stávka. Už začínalo být patrné, že to komunistický režim vzdává. Důležitým krokem bylo, když Občanské fórum 8. prosince vyhlásilo kandidaturu Václava Havla na prezidenta. Ale definitivně jasné to bylo až 29. prosince, kdy se Havel prezidentem stal.
Kdy jste se s Václavem Havlem seznámil?
Jako student jsem si sepsal seznam deseti špičkových českých a deseti zahraničních režisérů a dramaturgů, s nimiž jsem se chtěl setkat. Jedním z prvních na něm byl Václav Havel. A v roce 1973 jsem v klubu Rubín na Malostranském náměstí uviděl povědomého muže nevelké postavy v džínovém oblečení a zeptal jsem se ho, je-li Václav Havel. Když přisvědčil, řekl jsem mu, že ho mám na tom seznamu a že s ním potřebuju mluvit. A on, v té době už světově oceňovaný dramatik, se mnou mluvil nejen o přestávce ale ještě hodinu po představení u vína. Tím začalo naše přátelství.
Byli jste pak spolu v úzkém kontaktu?
V první polovině sedmdesátých let jsme se nestýkali. Ale já jsem samozřejmě četl vše, co napsal, a v divadle jsem šířil jeho Dopis Gustávu Husákovi. A on byl například už na prvních pražských představeních Divadla na provázku, jehož jsem byl dramaturgem a posléze i uměleckým šéfem. Pravidelně jsme spolu začali být v kontaktu poté, když se v roce 1983 vrátil z vězení. Pozval jsem ho na naše představení v Praze. Později mi řekl, že jsem byl první člověk, který měl odvahu pozvat ho do divadla. Vedli jsme spolu pravidelně rozhovory, v roce 1986 mě pozval domů na oslavu svých 50. narozenin, kde byl jen okruh jeho nejbližších přátel. Pak se rozhodl, že pro mne jako pro dramaturga napíše hru, a z toho nakonec vznikla jeho hra Zítra to spustíme, která se stala hlavní součástí Rozrazilu.
Jak jste se dostal do Havlova týmu na Hradě?
Když jsem se z jeho rozhodnutí stal jedním z 18 zakládajících signatářů Občanského fóra a přijel do Prahy, jmenoval mě do své nejbližší skupiny v krizovém centru fóra, v níž jsme řešili přípravu demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. V jednom rozhovoru potom řekl, že jsem byl režisérem revolučních mítinků, ale to byl on, já byl jen jeho dramaturgickým asistentem. V takzvaném Špalíčku si mne pak vybral do týmu, který připravoval jeho kandidaturu na prezidenta. To, že chce, abych s ním šel na Hrad, mi sdělil nepřímo ve chvíli, když si zkoušel ten „slavný“oblek s krátkými kalhotami, které ve skutečnosti nebyly krátké, ale on si je nepřetržitě popotahoval. Byla u toho i moje žena a on se jí zeptal: „A když teď bude Petr se mnou na Hradě, budete se chtít přestěhovat do Prahy?“Neměl jsem politické ambice, ale stát se jeho poradcem jsem v té chvíli chápal jako povinnost a logické vyústění všeho, co jsem dělal v osmdesátých letech.
Poradcem prezidenta a ředitelem kulturní sekce prezidentské kanceláře jste byl v letech 1990 až 1992. Co jste měl na starosti?
Zpočátku jsme dělali, co bylo potřeba. Měl jsem například na starosti koordinaci s církvemi a vysokými školami i styk se zahraniční emigrací. Brzy mezi nás přišla Věra Čáslavská, která převzala sociální oblast a školy, a Karel Schwarzenberg, ještě než se stal kancléřem, koordinoval kontakty s krajany v zahraničí. V prosinci 1990 jsem se stal ředitelem Kulturní sekce prezidentské kanceláře a zde už jsme si jednotlivé oblasti rozdělili a já se zaměřoval především na divadelní otázky. Mým velkým úkolem byla komunikace se zahraničím, protože divadelníci a umělci z celého světa se chtěli setkat s Havlem, který byl v té době největší světovou ikonou demokracie.
Jste spokojený s tím, kam se česká kultura od revoluce posunula, nebo vidíte zásadní rezervy?
Od roku 1990 po nastolení svobody uměleckého vyjádření a otevření kontaktů se světem nastal ve všech kulturních sférách velký rozvoj. Ale nikdy se nepodařilo vytvořit něco jako „cultural policy“, tedy státní kulturní program, který by byl nezávislý na změnách politických reprezentací, jak to funguje například ve Velké Británii nebo v Nizozemsku. Kultura je politiky vnímána jako okrajový resort a trpí nepřetržitými změnami ministrů, kteří jsou obsazováni spíše politicky, a ne odborně. Státní kulturní program by měl být nadčasový a co nejvíce nezávislý na proměnách politické moci.