Stojíme opravdu o cizince?

Česko před dvěma lety zavedlo tzv. investorská víza, tedy povolení k pobytu pro cizince, kteří u nás chtějí podnikat a investovat. A podmínky nastavilo tak přísně, že je za dva roky – možná – splní jediný cizinec.

Jedním z horkých témat letošního legislativního jara a léta byla novela zákona o pobytu cizinců. A je zajímavé se pozastavit nad souvislostmi už předchozí velké změny tohoto zákona. V půlce srpna totiž uplynou dva roky od okamžiku, kdy v návaznosti na příslušnou novelu zákona o pobytu cizinců nabylo účinnosti nařízení vlády, které upřesňuje podmínky, za kterých může být cizincům povolen dlouhodobý pobyt v ČR za účelem investování, respektive jim může být vydáno takzvané investorské vízum.

Hospodářská komora od počátku poukazovala na přísnost podmínek nastavených vládou. Zmíněné nařízení definuje parametry, které musí splnit zahraniční podnikatel, který by chtěl získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování. S podnikatelem musí přijít peněžní prostředky ve výši 75 milionů Kč a jejich prostřednictvím se musí vytvořit 20 nových pracovních míst. Protože nositeli investičních záměrů podobné velikosti bývají v praxi spíše obchodní společnosti než jednotlivé fyzické osoby, které se samy o investorské vízum ucházejí, je pro ilustrativní

přepočet tohoto lákadla cizích státních příslušníků k přesídlení do Česka důležité ještě další ustanovení tohoto nařízení říkající, že konkrétní společník musí v příslušné obchodní korporaci disponovat alespoň 30% podílem. Jednoduché počty tak naznačují, že na běžného žadatele o vízum připadá přes 22 milionů Kč a alespoň šest nových pracovních míst.

Zákon je nastaven tak, že ani splnění zmíněných parametrů negarantuje cizinci dlouhodobý pobyt u nás. Nemám na mysli ani tak to, že o konečném verdiktu, zda k nám cizince pustíme, rozhodne ve správním řízení resort vnitra. Spíše jde o to, že nezbytnou podmínkou pro kladné rozhodnutí je dobrozdání ministerstva průmyslu, že je zamýšlená investice věrohodná, proveditelná a významná z pohledu přínosu pro stát, kraj nebo obec, kde by se měla realizovat. Ovšem na posouzení přínosu investičních záměrů v uplynulých dvou letech došlo podle dostupných informací jen jedinkrát, takže pokud bude vůbec nějaké investorské vízum nakonec vydáno, bude zatím jedno jediné.

Nedosažitelná laťka

Nastavení ekonomických parametrů kvalifikujících žadatele o investorské vízum bylo od počátku pochybné. Pokud jde o základní finanční ukazatel 75 milionů korun, je v jiných evropských zemích, které investorská víza vydávají de facto, a nejenom de iure, tento parametr několikanásobně nižší. Česko potom v mezinárodní soutěži o takové investice – myslí-li ji tedy vážně – prohrává.

A už zcela mimo současnou ekonomickou realitu je povinnost vytvořit 20 nových pracovních míst. Situace na trhu práce je totiž taková, že ministerstvo průmyslu, přesněji jeho resortní organizace CzechInvest, by při poctivé analýze věrohodnosti a proveditelnosti snad každého investičního záměru muselo konstatovat, že investor lidi na nová místa prostě nesežene, nebo jen za sotva žádoucí cenu „kanibalismu“, přetahování zaměstnanců z již fungujících zejména malých a středních firem.

Česko by nemělo zůstávat outsiderem v soutěži o subjekty s jasnou podnikatelskou vizí.

I velmi bohatý, spořádaný žadatel z východní Evropy by měl šanci, jen pokud by s sebou zároveň přivedl ještě pár desítek Ukrajinců. Pokud by měl mít šanci k přesídlení do ČR za pomoci investorského víza obchodně úspěšný a co do společenských názorů umírněný šejk, musel by nejspíš zajistit také transfer Filipínců či Indů, kteří se již v jeho domovské zemi osvědčili. Zkrátka – sehnat kvalifikovaný personál pro nový projekt je dnes mimořádně velký problém i pro nejednoho ostříleného tuzemského investora, resp. zkušeného zahraničního investora již uchyceného v tuzemsku.

Jistě, hospodářská situace se vyvíjí, ale od toho se parametry umožňující získat vízum stanovují nikoliv v zákoně, ale v nařízení vlády, které lze pružně novelizovat. A ano, zaznívaly a zaznívají obavy z bezpečnostních hrozeb, jenže právě proto má konečné slovo při udělování jakéhokoliv, nejenom investorského víza ministerstvo vnitra.

Dvouletý výbuch

Nefunguje-li právní rámec investorských víz celé dva roky, je nejvyšší čas na jeho přehodnocení. Je-li faktickou příčinou neatraktivnosti české konstrukce těchto víz obava z jakýchkoliv přistěhovalců, bylo by férovější jalový institut z národní legislativy úplně odstranit, určitě by to přispělo k větší transparentnosti a srozumitelnosti našeho právního řádu.

Osobně si však myslím, že důvody malé přitažlivosti investorských víz nejsou tak fatální. České ekonomice se v současnosti daří. Přesto by naše země neměla vědomě zůstávat outsiderem v ostré mezinárodní soutěži o subjekty, které přicházejí s jasnou podnikatelskou vizí, ochotou přiměřeně investovat, a tedy i udržet diverzitu pracovních příležitostí a přispět do veřejných rozpočtů. Dlouhodobě by se nám takový přístup nemusel vyplatit.

Pevně věřím, že je reálná šance na změnu nastavených podmínek. Tak jak se vláda pragmaticky staví k rozšiřování řízeného náboru zahraničních zaměstnanců, jistě dokáže přijít i s liberálnějším nastavením podmínek pro „nábor investorů“.