Už žádný život za zdí. Národní tým otevírá brány

Kdo měl v pátek dopoledne cestu přes pražský Strahov, mohl být svědkem zajímavé podívané. Na stadion Přátelství, hřiště schované za sídlem fotbalové asociace, smažilo slunce, když na trávníku rozdával pokyny kouč fotbalového národního týmu Jaroslav Šilhavý – potud nic zvláštního.

Jenže tentokrát se místo reprezentantů pod jeho dohledem potila dvacítka novinářů. Vedení reprezentace je pozvalo, aby si ozkoušeli, jak vypadá běžný trénink pod vedením Šilhavého, jeho asistenta Jiřího Chytrého a kondičního trenéra.

Originální, vstřícný krok, dříve těžko představitelný. Nesrovnatelný s předchozími lety, třeba s érou Karla Brücknera, který svůj tým obvykle zavíral na petlici.

Před novináři, před fanoušky, před všemi vnějšími vlivy.

Hráči by nejraději bydleli v centru města, aby měli ve volných chvílích co dělat, Brückner však velel: Bude klid! S nadsázkou by se dalo říct, že hledal hotely uprostřed hustého lesa.

Známá je třeba chvíle z Eura 2004, kdy Češi slavně otočili zápas s Nizozemskem, za úžasný výkon poslouchali komplimenty ze všech stran a pobláznili celou zemi.

Fanoušky, kteří se vydali za reprezentací na trénink do Sintry, však čekalo nepříjemné překvapení. Zavřený stadionek, nulová komunikace. A tak stáli na ulici a skandovali aspoň tam: Kdo neskáče, není Čech!

Když se reportéři vyptávali na fotbalová schémata, zkušený kouč se do rozsáhlého vysvětlování nikdy nepouštěl. Většinou jen poznamenal: „To je příliš odborné.“

Pozor, to není kritika. Všichni si na tenhle režim zvykli. A nutno poznamenat, že Brückner si ho také mohl dovolit, protože měl excelentní výběr, který si v tajnosti pečlivě čančal. I veřejnost mu ráda odpustila, že do médií většinou promlouval úkosem,

protože za něj mluvily výsledky. Jak zlatá generace postupně odcházela a doba se měnila, museli ovšem Brücknerovi nástupci počítat s tím, že by se měli otevřít, aby ukázali laskavější tvář.

Ne vždy se to dařilo. Až Šilhavého éra je v tomto ohledu zářným příkladem.

Kouč ochotně vysvětluje, nabízí se, nechce vést zbytečné žabomyší války. Uvědomuje si, že pochopení náplně práce z obou stran je také krůčkem na cestě k úspěchu. A že i PR je její důležitá součást.

Brückner ho nepotřeboval, ten měl Nedvěda, Poborského, Šmicera či Rosického. Ale současná reprezentace musí o respekt a sympatie bojovat i mimo hřiště, protože tam se jí daří velmi proměnlivě.

Proč ne? Vždyť nejde o české specifikum, spíš o trend a logický obraz doby.

I fotbalové velmoci se léta cíleně zavíraly do neprostupné bubliny. Nic nad rámec běžných mediálních povinností, novináře si držet hezky na distanc, vybudovat vysokou zeď, za kterou se hráči schovají.

Jenže éra, kdy fanoušci hltají každý detail, vyžaduje jiný přístup. Vstřícný, otevřený. Uvědomil si to třeba anglický trenér Gareth Southgate loni v létě během mistrovství světa: místo toho, aby národní tým zavřel před veřejností, klidně pozval novináře do společenské místnosti, kde si mohli s hráči zasoutěžit v bowlingu nebo šipkách.

Věřte, že Southgate nechtěl žurnalisty ovlivňovat. Těžko by mohl předpokládat, že je turnaj v šipkách bok po boku hráčů přiměje příště napsat kritickou reportáž o něco méně ostrým perem.

Chytře ale vycítil, že je třeba prolomit bariéry a vytvořit přátelštější atmosféru, ve které nebude důvod k nevraživosti a pnutí. Otevřenost mu paradoxně zajistila větší klid, než kdyby média od týmu odstřihl.

A to je návod, kterého by se měl držet celý fotbalový svět.