Statečná plavkyně s handicapem La Manche bez nohy
Kvůli rakovině přišla ve 12 letech o nohu. Markéta Pechová chce teď ve čtyřiceti přeplavat La Manche.
Robert Sára
Ještě včera plavala na závodech ve Veselí nad Lužnicí. Dnes už nasedne do auta a vydá se s přítelem do anglického Doveru, aby tu v neděli či v dalších dnech skočila do zdejších studených vln a po půldenní dřině vylezla na francouzském břehu. Podaří-li se to, pak z jejích úst hned zazní výrok, který nesmazatelně patří k La Manchi a prvnímu z českých pokořitelů: „Já su tak šťastná.“
„Nejde o život, ani ho tam nehodlám položit. Nic se nezmění, jestli to přeplavu, nebo ne. Pro mě totiž bylo mnohem těžší přijít ve dvaceti na bazén a svléknout se do plavek než zdolat nějaký La Manche.“
Není to od usměvavé čtyřicátnice nabubřelost ani chybějící pokora k úžině, která umí být k „narušitelům“pořádně tvrdá a krutá, nýbrž jen suchý a věcný popis vycházející z životního osudu. Markétě Pechové bylo dvanáct, když se jí na pravé noze udělala boule. Doktorka jí předepsala mast, jenže když nález po půlroce nezmizel, ale naopak se zvětšil, leckdo tušil, že je zle. Ortopedi z pražské Bulovky pak diagnózu potvrdili a šlo pouze o to, v jakém místě nohu amputují.
„Byl to náraz. Uřízli mi nohu, ale žádný psycholog s námi nepracoval, takže pro mě i pro rodiče to bylo šílené. Nikdo z rodiny jsme neznali slovo onkologie. Jediné, co mámě řekli, bylo, jak si má vzít OČR (ošetřovné),“vzpomíná dnes Pechová.
Víte, že je zle. Vedle vás umírají
Nic se nezmění, když La Manche přeplavu, nebo ne. Pro mě totiž bylo mnohem těžší přijít ve dvaceti na bazén a svléknout se do plavek.
Coby dítě mnohem hůř nesla, že kvůli navazující chemoterapii a ozařování přišla o vlasy a obočí. Trápila se z pohledů spolužáků ze školy, z řečí – nechtěných i úmyslných – jiných dětí. A ač to nikdo z lékařů ani z jejího okolí nevyřkl nahlas, tušila, že je to vážné a že může umřít.
„I dítě to pozná, vycítí. Ležíte v nemocnici a vedle vás umírají jiní. Jenže jediné, na co mě připravili, bylo, víc na dně, než když mi brali nohu.“
K tomu ji tehdy sužovaly fantomovy bolesti, které postihují lidi po amputaci a pocitově vychází právě z odebrané části těla. Další ranou bylo, že v polovině 90. let se coby handicapovaná ani nemohla stát zdravotní sestřičkou, jak si přála, a tak šla na strojní průmyslovku.
„Někdo tvrdí, že postižení je dar, že může díky tomu dělat něco jiného, má jiný obzor. To je kravina. Každý by chtěl být zdravý. Ano, kráčím jiným směrem, než po kterém bych šla jako zdravá, ale nevím, co by bylo lepší,“říká upřímně.
Ona se dala cestou sportu. Bylo jí necelých sedmnáct, když seděla v čekárně oddělení českobudějovické protetiky, kam zrovna přišel bývalý zápasník Jiří Smékal s letáky, které lákaly do jeho Centra zdravotně postižených. Markétu oslovil, ona kývla a zanedlouho byla vicemistryní Evropy v oštěpu. „Hodně mi to pomohlo a dalo v životě určitý význam. Začala jsem cíleně něco dělat a i lidi v okolí viděli, že jen nesedím doma, ale jsem úspěšná.“
Jenže atletika ji navzdory medailím nebavila. Tou dobou ale byla v Budějovicích na praxi trenérka plavání, která Pechovou zlákala do bazénu. Bylo to štěstí, dar, zlomový okamžik. A nejde jen o to, že teď si věří na La Manche, ale že si věří jako člověk. Právě plavání sehrálo klíčovou roli, že se po dvaceti letech od amputace s handicapem vyrovnala. „Nikdy to nebude stoprocentní, protože každý měsíc se najde situace, kdybych tu nohu chtěla mít. Ale už se necítím být Pechová doslova a do písmene. Od té doby, co jsem se s postižením vyrovnala, vidím věci lepší a daří se,“líčí.
Ten proces začal tím, že coby dvacetiletá holka vůbec na bazén přišla. V plavkách a s jednou nohou. Půl roku se vždy klepala, než se ponořila do vody, protože měla pocit, že všichni koukají jen na ni.
Teď po Liberci, kam se před třemi lety přestěhovala za přítelem, chodí v sukni, protézu nikterak neskrývá. I několikrát za den ji zastavují neznámí lidé a vyjadřují podporu, že se nebojí handicap odhalit.
Děti si na ni ve své bezelstnosti ukazují a nahlas se ptají rodičů, copak je to za zvláštní nohu. „Ať nemlčí, nestydí se a vše jim vysvětlí. Je dobré si uvědomit, že přijít o končetinu může být otázka vteřiny.“
Před těmi dvaceti lety ale byly na bazénu jinak i další věci. Uměla jen prsa. Zprvu se učila dýchat do vody, později přišly lekce kraulu.
V tréninku si přidávala víc a víc, do bazénu chodila častěji, pak denně. A když se okolí pořád vyptávalo, proč tolik plave, ze srandy plácla, že se připravuje na La Manche.
A kdy ho přeplaveš? zněl doplňující dotaz. „Až mi bude čtyřicet!“
Před třemi lety se díky přestupu do libereckého oddílu prvotní žert začal měnit ve skutečnost. Teď denně plave dvě hodiny, otužuje se, chodí do posilovny i na fyzioterapii. Spolupracuje s Filipem Pytlem, který úžinu pokořil v roce 2007. Už pár let se v závodech poměřuje se zdravými plavci a není výjimečné, že se probije na stupně vítězů. Ze stovky žen, která se účastní Českého poháru, je letos desátá.
Rok od roku se zlepšuje. Poslední dva měsíce kvůli La Manchi ani nechodila do práce. Spočítala, že ji příprava za poslední dva roky stála 400 tisíc korun, třeba i proto, že byla nutná dvě soustředění u moře.
Velkou porci spolkne i lodivod, který ji bude při pokusu doprovázet. Pomohl kraj, dva velcí sponzoři, z čehož jeden je strýc, dali po 50 tisících. „Ale furt mi chybí 130 tisíc, které budu platit ze svého,“říká.
Že by další oslovil silný životní příběh, který má? „Jenže i já bych raději dala peníze na nějakou pomůcku či léčbu, která je pro postižené lidi nezbytná. Tohle pro mě nezbytné není. Je to jen můj sen, který si můžu splnit, ale nemusím.“
Dotkne-li se skutečně francouzských břehů, bude 26. Čechem, který úžinu La Manche přeplaval. Tím prvním byl František Venclovský, který ve svém druhém pokusu v roce 1971 doplaval z Francie do Anglie za 15 hodin a 26 minut. Mimochodem, až do roku 2002 mělo Česko „jen“šest pokořitelů a vedle toho sedm neúspěšných pokusů.
Od té doby je ale 19 úspěšných a pouze dvě přeplavby, které se nepovedly. Plavci jsou mnohem lépe připravení a lodivodi mají lepší informace o počasí, které tolik ovlivňuje pokusy. Umí vyhodnotit riziko. „I u mě každý čeká, že to přeplavu. Nechtěla bych je zklamat, ale slíbit to nemůžu,“říká. „Je strašně věcí, které mohou vše zhatit.“
Pechové po tom všem může pomoci mentální síla. Mnozí z plavců vypráví o tom, že víc než fyzická dřina rozhoduje o úspěchu hlava. V úžině čeká spousta nástrah – po pár hodinách kvůli velkým vlnám a slané vodě trpí žaludek a někteří i hodiny prozvrací. Časté jsou bolavé popáleniny od medúz. Voda má místy patnáct stupňů, snadno prochladnete a neopreny jsou zakázány. „Nedávno jsem plavala ve vodě, která neměla ani šestnáct stupňů. Byla mi hrozná zima. Ráda ale čtu o II. světové válce a řekla jsem si, že lidem v koncentráku byla taková zima od října do března, tak snad tři hodiny vydržím. Jsem tu dobrovolně a nic strašného se mi neděje.“
Jiní popisovali trýznění, kterak měli francouzské útesy na dohled, snad 400 metrů, ale dvě hodiny se i přes tvrdou šichtu nehnuli kvůli silným protiproudům z místa. Jste blízko, a přece tak daleko. Richardu Blatnému, který plaval stylem prsa, to celé trvalo skoro 24 hodin. Britka Jackie Cobellová strávila ve vodě necelých 29 hodin. To Pechová odhaduje svůj čas na 12 hodin.
Chce pomáhat na „eldénce“
I to je klíčový úkol lodivoda, aby odhadl výkon plavce a proudy tak, aby mu k cíli pomohly, ne naopak. Když vás odnesou z ideální trajektorie, klidně místo 33 kilometrů plavete o deset víc. U Pechové je navíc zásadní handicap. „Nohou kopete a pomáháte si, jenže já kopu jen jednou, tím pahýlem vůbec nehýbu. Kvůli tomu mi bude v této části těla zima. Tím, jak tam ten sval jen vlaje, mě to strašně bolí.“
Zřejmě může být první ženou s obdobným postižením, která La Manche pokoří. V minulosti tu byl Francouz Croizon, který po zásahu proudem přišel o všechny čtyři končetiny, ale úžinu za pomoci ploutví zdolal. Pak zkusil i Rallye Dakar.
To Pechová, bude-li úspěšná, ví, že ubere v tréninku. Chce zase hrát na milovaný klavír a jako dobrovolník pomáhat v léčebně dlouhodobě nemocných. „Víc se zaměřím na duševno než na fyzično.“
Víc netřeba o této ženě dodávat.