Recenze: Tenkrát v Hollywoodu
Dobám, kdy se muži nebáli být chlapy a ženy uplatnit svůj půvab, kdy z hereckých karavanů duněl kuřácký kašel a hvězdám v kabrioletech cuchal vítr vlasy, věnoval režisér Quentin Tarantino neskonale milé i zábavné vyznání lásky Tenkrát v Hollywoodu.
Píše se únor 1969 a rozkošná dobová reklama na černobílý western uvede rázem do světa, ve kterém se hrdina televizních kovbojek čili Leonardo DiCaprio provázený svým kaskadérem neboli Bradem Pittem zkouší prodrat na stříbrné plátno. Protože, jak mu vysvětlí Al Pacino v roli hereckého agenta nad zábavnými ukázkami děl s naivistickým kouzlem starých časů, nechá-li se v pilotních dílech seriálů coby zlosyn stále jen kopat do zadku, bude mít brzy po kariéře.
Tandem snů
Muzika, auta, móda, slovník v milimetrově přesných dávkách budují dokonalou náladu zlaté éry továrny na sny s její povrchností, pomíjivostí a přitom vášnivou oddaností profesi; všechno, co má Tarantino tak rád a co s ním filmoví fanoušci s potěšením sdílejí. Ostatně Tenkrát v Hollywoodu je spíše jedno velké potěšení z tisíce drobností než zážitek z klasického příběhu, přestože jej režisér nakonec vybuduje a dovede k jedinečné pointě. Nicméně podstatu vyprávění tvoří vzácný, přitom střízlivě projevovaný vztah ústředního tandemu, jejž tvoří DiCapriův skeptický cholerik a Pittův usměvavý stoik. A to včetně jejich postojů vůči hnutí hippies, které Tarantino vesele, leč nesmlouvavě zbavuje idealistického nánosu.
Donkichotský herec a jeho věrný Sancho Panza – neboť Pittův hrdina svému „pánovi“opravdu slouží od funkce řidiče po opravu antény – navozují pocit nekonečných klukovských her. Ano, film je dlouhý, ale příjemný, líné tempo k nostalgii patří a hlavně je pořád čemu se smát, takže 162 minut uteče bez zívání.
Přitom leckteré scény, třeba Pittův skvostný zápas s Brucem Lee nebo DiCapriovo natáčení s přemoudřelou holčičkou, působí jako pouhé vsuvky, bez nichž by se celek obešel. Jenže vesměs skrývají ještě jinou funkci než rozesmát.
Smích a rána pěstí
V prostředí, v němž se jeho hrdinové pohybují, se Tarantino cítí jako ryba ve vodě. Blaženě, ba slastně se tu potuluje i povaluje, nic nehodlá obětovat, ale dobře ví, co dělá: leckteré zdánlivé ozdůbky by totiž ve finále, které je rafinovaně propojí, citelně chyběly.
Také kolem filmové sousedky hrdinů, dobové hvězdy Sharon Tate, kterou i s jejími přáteli v létě 1969 zavraždila tlupa Charlieho Mansona, režisér dlouho jenom krouží, aby se navenek oddělené příběhy navzájem proťaly teprve v posledních minutách. Jak, to nelze prozradit, ale ani popsat, skutečný případ je pro Tarantina pouhou záminkou k vlastní alternativě, v níž se krvavá nespoutanost černého humoru potká s tichou osudovostí.
Navíc akční rozuzlení není zdaleka jedinou výspou dusného napětí uprostřed krajiny odlehčeného retra. Možná ještě silněji působí kaskadérova návštěva v táboře dětí květin, jehož staré filmařské dekorace uprostřed zvířeného prachu spoluvytvářejí dramatické očekávání typické přestřelky Divokého západu. Načež je Tarantino znovu utne jak smíchem, tak svou slabostí pro časy, kdy jedna dobře mířená výchovná rána pěstí v pravý čas na pravém místě vydala za všechny poučky politické korektnosti.
Film Tenkrát v Hollywoodu zkrátka dokládá, jak láskyplně si lze utahovat z toho, co milujeme. Nadto ze dvou silných hereckých solitérů stvořil dvojici snů, jaká tu podle Tarantina nebyla od Redforda s Newmanem. I v tom se trefil.