Alena Schillerová a requiem pro stravenku

Jakuba Pokorného, redaktora MF DNES

Ministryně financí Alena Schillerová minulý týden oznámila záměr umožnit zaměstnavatelům, aby místo stravenek poslali zaměstnancům peníze rovnou na účet. Mám z toho velkou radost a fandím paní ministryni.

Nebude to však jednoduché, protože lobby firem, které stravenky vydávají, je poměrně silná a její zástupci už v příslušném článku naznačovali, že to negativně ovlivní restaurace a lidé nebudou jíst.

Se stravenkami mám problém hlavně proto, že je dostávám coby jakési „polopeníze“, abych šel v poledne na oběd, nebo když to nestihnu, tak aspoň na večeři. Jenže občas je nemůžu udat.

Některé restaurace na jednu stranu nálepkami na dveřích „předstírají“, že stravenky berou. Musí je brát kvůli konkurenčnímu boji a měly by je brát, protože mají smlouvu se stravenkovou firmou, a pokud by to nedělaly, hrozí jim pokuta.

Ve skutečnosti se nenápadně snaží klienta, kterého na ně do lokálu nalákali, odradit, aby stravenkami platil.

Vrcholem asi bylo, když mně a mé kolegyni číšník v jedné hospodě v Praze na Andělu sdělil, poté co jsme šli na oběd v době nedělní služby, že stravenky berou jen od pondělí do pátku.

Klasickým „odstrašením“zákazníka pak je zvyk na stravenky nevracet peníze nebo vracet nějakou omezenou částku, třeba pět korun. Dříve hospody za platbu stravenkami účtovaly i přirážku.

Pak je tu ještě matematický problém, za který hospody nemohou. Je to spíš zákon schválnosti – že mi účet vždycky vyjde zrovna tak, aby mi bylo trapné stravenkou zaplatit. Například mám v peněžence dvoustovku a stravenku v ceně 85 korun a je mi samozřejmě blbé platit oběd v ceně 130 korun obojím. Bystřejší pokladní mi rovnou řekne, že jí přece stačí ta dvoustovka. Obsáhle

to tady vysvětlovat asi nemusím, známe to všichni. Stravenky využívá 1,3 milionu lidí.

Aby se lid u oběda neopil

Stravenka byla vymyšlena jako daňová úleva pro zaměstnavatele a jako motivace pro zaměstnance, aby se šel najíst.

Včera jsem mluvil se známým hospodským. Ten se obává o byznys – že by zkrátka lidé nejedli, kdyby dostali peníze na ruku. Že by to utratili za svetr. Je to věc zodpovědnosti člověka. Přiznám se, že to těžko dokážu posoudit. Já mám ve dvanáct hodin takový hlad, že jdu jíst. Na druhou stranu je také otázka, jestli má stát lidi nutit, aby obědvali. Pan hospodský navrhoval zřídit státní stravenky bez provize.

Koloběh života stravenek je takový, že když je zaměstnanec dostane, vyhledá hospodu, která je bere, a zaplatí. Hospoda, aby kouzelné papírky směnila zpět za peníze, musí stravenkové firmě zaplatit provizi (dělá to tak 5 %).

Když vybere lístečky za tisícovku, zbude hospodě 950 korun. Z toho pramení celá stravenková schizofrenie.

A jak už jsem psal o pár řádků výše, sice si na peníze hrají, ale peníze to nejsou, protože v hospodě jimi bez výhrad nahradit peníze nejde. Stravenkami by správně neměl jít zaplatit alkohol, ve skutečnosti hospodští zamhouří oko, když si dá někdo pivo k obědu.

Podtrženo, sečteno – státu může být jedno, jestli se daňový poplatník nasytí za bankovku s Komenským, nebo za zelený papírek s obrázkem talíře, na kterém je nějaký chřest, rajče a filé z lososa.

Proto bych byl nejraději, kdyby Alena Schillerová prosadila úplné zrušení těchto papírků, které provází zbytečná administrativa.