Skandál: kradli děti pro adopci
Konžská adopční organizace unášela rodičům v Kongu děti pro Belgii, kde koukali stranou
Je jich celkem patnáct – tedy ví se zatím o patnácti dětech. Mezi nimi jsou i čtyři děti, které rodiče poslali před pěti lety na „prázdninový tábor“do konžské Kinshasy a od té doby je už nikdy neviděli.
Testy DNA ukazují, že děti jsou v Belgii adoptované jako sirotci.
Adoptivní rodiče, kteří o tom nevěděli, to stálo 18 000 eur.
Děti pocházejí z města Gemena na severu Konga. Město má sice přes sto tisíc obyvatel, ale je to velká vesnice.
To vysvětluje, proč rodiče nemohli nic dělat. Neměli peníze ani vliv, takže místní úřady nehnuly ani prstem. Proč taky: jak viděl autor těchto řádků v Kongu na vlastní oči, rodiče v této zemi – stejně jako jinde v Africe – často vyhánějí děti na ulici s obviněním, že jsou čarodějové. Proto dětské osudy úřady nedojímají.
Ale děti velmi zajímaly konžský sirotčinec Toumani, který byl přes svou zakladatelku, právničku Julianne Mpembovou, napojen na belgické adopční organizace Larissa a Sourires d'enfants (Úsměvy dětí).
Úsměvy dětí se nejlépe zajistily tak, že se děti v Kongu „ztratily“a pak se pod jiným jménem objevily u belgických rodičů.
Mpembovou už od roku 2013 sledovala policie, protože v sirotčinci Tumaini mizely děti.
To, že se něco děje, nebylo překvapením. V Kongu bylo tehdy tolik podezřelých případů, že vláda vyhlásila moratorium na adopce do ciziny. Ale USA, Francie a Kanada Kongo přitlačily, aby adopce pro žádostivé rodiče na Západě povolilo.
Když se děti z Gemena objevily v Belgii, bylo adoptivním rodičům jasné, že něco není úplně v pořádku. Vypadaly jinak než děti na původních fotkách, neseděl věk. Jedni rodiče čekali sedmiletou dívku, ale dostali předškoláka. Logicky: malé dítě jim ještě nemohlo říct, jak se věci mají. Děti nereagovaly ani na jméno, které mělo být jejich. Vše bylo změněno, aby se zametly stopy. Lidé z Larissy a Úsměvů dětí však pochyby adoptivních rodičů odbývali s tím, že černošské děti se Evropanům mohou zdát stejné a tak podobně. Horší to ovšem bylo, když děti zvládly francouzštinu. Jedna adoptivní matka vyprávěla BBC, jak jí její nová dcera řekla, že má svoji maminku jinde. Ale zase tu byly dobré duše z Larissy a Úsměvů dětí, aby vysvětlily, že děti měly jistě na mysli pečovatelky někde v přestupné stanici.
V roce 2017 se do Konga vypravili dva belgičtí reportéři z listu Het Laatste Nieuws a objevili v Gemeně rodiče, kteří pořád čekali, až se jim děti vrátí z prázdninového tábora. Fotky, které tam viděli, se dost podobaly zvláštním dětem v Belgii.
Mimochodem, protože Kongo je zkorumpované do morku kostí, Mpembová byla napojena na tamní politiky, takže belgičtí novináři byli na tři dny zatčeni. Z vězení je musela tahat až belgická ambasáda.
Letos v lednu nařídil belgický soud testy DNA. A bylo jasno.
Zpětně se ukazuje, co všechno bylo špatně – včetně pocitu nadřazenosti belgických úředníků a ochoty „zachraňovat“africké děti i za cenu toho, že budou ukradeny rodičům. Belgický list Le Soir napsal, že úředníci se chovali blahosklonně a adoptivním rodičům opakovali, že všechno je pod kontrolou. Ti sice cítili, že je něco špatně, ale nešťourali v tom.
Zdůvodnění bývá v takovém případě vždy stejné: u nás se má dítě mnohem lépe než tam. Bude mít lepší život, tak co.
Tento problém provází adopce už od konce druhé světové války, kdy se začaly rozjíždět. Už v 80. letech experti varovali, že je z nich lukrativní byznys, takže v roce 1993 byla v Haagu uzavřena úmluva o ochraně dětí při osvojování z ciziny. Přesto panuje často anarchie, jejímiž příklady jsou v posledních letech adopce z Haiti, Guatemaly či Kambodže.
Podle Le Soir tomu napomáhá i fakt, že evropští adoptivní rodiče často považují adopci dítěte z „jihu“za své „právo“a jejich politici a úředníci musejí udělat vše, aby této legitimní touze vyšli vstříc. To vede k nedostatečné kontrole a koukání stranou, což je zdůvodněno vylepšením situace dítěte.
Paradoxně i podle tohoto vzorce může rozhodovat belgický soud o konžských dětech.
Stejně jako jeden z adoptivních belgických rodičů, jehož citovala BBC, si položí otázku: Co je pro děti lepší?
Něco tuší i Abdula Libenge, krejčí v konžské Gemeně a otec jednoho z ukradených „sirotků“: „Vím, že lidé řeknou, že v Belgii se má líp. Asi to tak je. Ale nikdo neměl právo udělat tohle rozhodnutí. A nás se nikdo neptal.“