Hele, faul. A pískat mám já, uvědomil si nový sudí Micka

PRAHA V hokejové extralize odehrál coby útočník necelých 500 zápasů za Slavii, Havířov, České Budějovice a Karlovy Vary. Po pěti letech se Tomáš Micka vrací do nejvyšší české soutěže v nové pozici jako hlavní rozhodčí. „Dřív na mě řvala jen půlka stadionu. Teď to budu schytávat od celého zimáku,“směje se 36letý arbitr.

Na sklonku kariéry uvažoval, jaká má být jeho budoucnost. Do trénování se Tomáši Mickovi nechtělo, a tak zvolil alternativní možnost, jak setrvat u hokeje – stát se rozhodčím. „Ten může pískat třeba i do padesáti, zatímco jako hráči by mi zbývaly nějaké tři čtyři roky,“popisuje, co ho vábilo na pruhovaném dresu.

Napadlo vás tehdy, že se do extraligy vrátíte jako arbitr?

Mě zpočátku ani nenapadlo, že bych mohl vůbec pískat. Jakmile mě ale pan Šindler (Vladimír Šindler, předseda komise rozhodčích) vybral do akademie společně s Kubou Šindelem, začal jsem věřit, že je šance na návrat. To, že se to povedlo takhle rychle, je zásluha naší pražské skupiny a vlastně i celého svazu.

Vycházely vám rozhodcovské začátky hladce, nebo se objevila nějaká úsměvná příhoda?

Mám jednu historku, to když jsem pískal svůj úplně první zápas. Dali mi dres, píšťalku, řekli mi, ať si to jdu zkusit. Byl jsem na ledě a viděl před sebou opravdu velký faul. Říkám si: „Ty jo, to je ale faul!“A napadlo mě: „Proč to ten rozhodčí nepíská?“Chvíli trvalo, než mi došlo, že já jsem ten rozhodčí...

Měl jste nějaký zlozvyk, kterého jste se při pískání nedokázal dlouho zbavit?

Abych se přiznal, mám jeden pořád. Nemám údajně moc hezkou signalizaci. Říkají mi, že to není přesvědčivé. Že u toho nevypadám moc elegantně. Já to chci vždycky odsignalizovat co nejrychleji, protože vím, že jsou hráči naštvaní. Takže rychle ukážu, ať mažou na trestnou lavici, a máme to za sebou.

Co pro vás znamená být zpět v extralize, byť v odlišnější roli, než jste býval zvyklý?

Těším se, ale zároveň vím, že ten tlak teď bude o něčem jiném. Když jako hráč na ledě uděláte chybu, máte kolem spoluhráče. Tady jsme ve čtyřech, každý má nějakou úlohu. Chyba je vidět víc než u hráče, v tomhle to bude náročné.

Také vás čekají zaplněné stadiony. Pro vás to bude znamenat i víc nadávek, nebo ne?

To jo, ale už mám něco za sebou. Sice na mě dřív řvala jen půlka stadionu a teď to bude možná celý, ale na to už jsem celkem zvyklý. Nemělo by mě to rozhodit.

Jste připravený na větší tlak, který vás v extralize čeká?

Myslím si, že jo. Už jsem v té lize byl, něčím jsem si tam prošel. Člověk chyby nechce dělat, nebo je aspoň nedělá naschvál, přesto je pravděpodobné, že nějaká menší chybka přijde. Pískáme přece jen nejrychlejší kolektivní hru na světě. Spíš jde o to, ponaučit se z toho a snažit se těch chyb dělat co nejméně.

Jste veselá povaha. Platí to i na ledě, nebo tam nasazujete vážnou masku?

Snažím se být pozitivní pořád. S hráči se snažím komunikovat, vážnou masku ani moc nasazovat neumím, i když i to je někdy potřeba. Beru ale věci na ledě s určitým nadhledem.

Mají hráči v Česku k rozhodčím dostatečný respekt?

Nějaký respekt tam je. Pravda, někdy by ho mohli mít víc, ale to bývá ovlivněno nějakou aurou, kterou kolem sebe ten daný rozhodčí má.

Nebojíte se, že s vaší vstřícnou povahou za vámi budou hráči o to víc jezdit a diskutovat?

Také jsem slyšel, abych se toho snažil vyvarovat, takže to chci omezit. Aby se pak z toho místo hokeje nestal diskusní kroužek. Méně komunikace je v některých případech prospěšnější. (az)