Bratři Mašínové byli důsledkem krvavého režimu
Památník tří odbojů by měl vzniknout do tří let na Mašínově rodném statku. Předsedou spolku, který se přestavbě objektu věnuje, je spisovatel Jiří Padevět.
Rodný statek Josefa Mašína byl po letech vrácený rodině a v budoucnu by měl upomínat na trojí československý odboj. Generál Mašín se jako legionář a jeden z legendární skupiny Tří králů účastnil prvních dvou odbojů a jeho synové vystoupili proti komunistickému režimu. „Jsem strašně nerad, že se téměř každá veřejná debata o třetím odboji zvrhne v hádku, jestli Mašíni jsou, nebo nejsou vrazi,“říká ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět. Jako spisovatel se věnuje „krvavým letům“1938 až 1953.
Podílíte se na přípravě Památníku tří odbojů, který má vzniknout na rodném statku generála Josefa Mašína v Lošanech u Kolína. Měl jsem pocit, že o statku se moc neví, ale přitom se na jeho přestavbu už vybral skoro milion korun. Co tomu říkáte?
Sociální sítě fungují.
Jaké jsou se statkem další plány?
V první fázi je v plánu vybrat aspoň deset milionů korun. Což není málo, ale zajistí to základní přestavbu rodného domu generála Mašína na památník. To znamená pamětní místnost, ve které bude vysazený strom, a další místnost s připomínkou rodiny. Ve druhé fázi bude potřeba daleko víc peněz, a tam už asi zkusíme získat nějaký grant. Spíš evropský než jen český. Tam bude potřeba dvacet až pětadvacet milionů na rekonstrukci celého hospodářského stavení. Měl by v něm vzniknout přednáškový sál a další společenské prostory.
To nejsou malé cíle.
Jsem optimista a myslím si, že příští rok můžeme spustit první fázi. A samotný památník by mohl být hotový do tří let.
Už jste říkal dřív, že nyní chcete dobrovolné dary, ne peníze od státu. Proč ne?
Ten důvod je velice jednoduchý. Podívejte se, jak se Česká republika k tomu statku posledních třicet let chovala. Nebyla schopná vrátit jej rodině, která této zemi obětovala úplně všechno. To je zásadní problém a netýká se jen rodiny Mašínových, ale v celé šíři ukazuje, jak se náš stát občas chová ke svým hrdinům. Je to podle mě jedno z dědictví komunismu, bohužel.
Je pravda, že v rodině Mašínů je zhmotněný odboj vůči všemu, co tuto zemi postihlo…
Rodina Mašínova je podle mě příběhem českého dvacátého století. Obsáhla první, druhý i třetí odboj a ukazuje to, jací jsme. Představte si, že by Česko bylo jeden člověk. Ten by byl asi velmi rychle psychiatrickým pacientem, protože v letech 1938 až 1989 jsme zažili tolik traumat, která by jedinec neustál. Mašínova rodina tohle personifikuje, a přesto její členové bojovali. A i proto je nám možná trochu nepohodlná, protože my jsme nebojovali, ale čekali, až to dopadne.
Teď máte na mysli fakt, že odboj bratří Mašínů mnozí shazují kvůli tomu, že při něm někoho zabili?
Jsem strašně nerad, že se každá veřejná debata o třetím odboji zvrhne v hádku, jestli Mašíni jsou, nebo nejsou vrazi. To je špatně. Třetí odboj má daleko víc hrdinů a je rozvětvenější. A pořád si musíme uvědomovat základní premisu – bratři Mašínové a další odbojáři jsou důsledkem, nikoliv příčinou. Tou příčinou je Komunistická strana Československa, která byla zcela poslušna rozkazů z Moskvy a která vyhlásila válku vlastním občanům. Kdo nesouhlasil, tak v lepším případě skončil v emigraci, v horším případě v uranových lágrech a v nejhorším případě na popravišti.
Když to samé řeknete lidem, kteří Mašíny odmítají coby vrahy, jak reagují?
Velmi často takovou tou otřepanou frází, že přece za komunismu zase tak špatně nebylo. Jsou to většinou lidi, kteří si pamatují sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy skutečně ve srovnání s lety padesátými tak špatně nebylo. Ale období od roku 1949 do roku 1960, kdy byla první velká amnestie politických vězňů, je neskutečně krvavé. Komunistický režim si poslušnost vynucoval tak brutálními prostředky, že praktiky Státní bezpečnosti se dají zcela srovnat s praktikami gestapa. Navíc během druhého odboje se střílelo na cizí lidi, na Němce, což je jednodušší než střílet na někoho, s kým jste ještě včera seděl v hospodě nebo chodil na základní školu.
V tom vnímání druhého a třetího odboje taky asi hraje roli skutečnost, že nacisty jsme porazili za tvrdých šest let, kdežto komunisté tu byli těch let čtyřicet…
… a navíc jsme komunismus neporazili, ten v podstatě vyhnil. Což říkám se vší úctou k disidentům.
Zmínil jste amnestii z roku 1960. To je vůbec paradoxní, že režim jedním tahem pera pouštěl z vězení lidi, kteří ještě před dvěma lety byli „nepřátelé státu“s vysokými tresty, ne?
Je to tak. Mě by strašně potěšilo, kdyby vznikla nějaká sociologická studie, co příchod těchto muklů zpátky do společnosti znamenal. Jestli tohle nemohl být úplný začátek pražského jara. Nějaký, byť třeba podprahový společenský pohyb to podle mě vyvolat muselo. Ale ona k tomu nesjpíš nebudou žádná data.
Ještě se vraťme k událostem druhé světové války. 17. září uplynulo osmdesát let ode dne, kdy Sovětský svaz napadl to, co po útoku Německa zbývalo z Polska. Opět výbušné téma, že?
Velmi výbušné. Například ruský ministr kultury v jedné ze svých publikací otevřeně tvrdí, že se nic takového nestalo, a o společné vítězné vojenské přehlídce Rudé armády a wehrmachtu, ze které jsou fotografie, říká, že nikdy nebyla.
Jak se tomu dá čelit?
Tím, že na to budete neustále upomínat. Já bych si hrozně přál, aby Ruská federace ke své historii přistupovala podobně jako Německo. Udělali jsme něco dobrého, ale taky spoustu špatného. Bylo to tak a tak. Dnes už nemá potřebu se stydět, nemá kdo, přímí aktéři jsou většinou mrtví. Ale je nutné ty události reflektovat. Je to podobné jako u nás s vyhnáním českých a moravských Němců. My už se o tom sice trochu bavíme, ale pořád je to něco, co bychom radši nechali zametené pod stolem. Ovšem čím víc se daný stát ke své historii umí postavit čelem, tím je sebevědomější. A v tom asi Rusko čeká ještě dlouhá cesta.
Další horká „ruská“kauza je socha maršála Koněva v pražské Bubenči. Kdybyste to vy sám mohl rozhodnout, jak byste s ní naložil?
Kdybychom byli v roce 1990, tak je to jednoznačné. Koněva okamžitě sundat. Dnes na tu otázku neumím jednoznačně odpovědět, protože pomník se stal kolbištěm proputinovských kolaborantů proti vedení Prahy 6. Je to nesmyslná půtka, kterou Ruská federace využívá ve své hybridní informační válce. Než rozhovor vyjde, může být zase všechno jinak, ty události jsou turbulentní. V tuto chvíli, a to především díky ruskému vydírání, bych sochu přemístil do lapidária či muzea, byť rozhodně nejsem přítelem bourání pomníků.
Oponenti bourání Koněva tvrdí, že na sochu se vztahuje smlouva o válečných hrobech. Je to pravda?
Pokud by na tom místě byli pochovaní vojáci, tak ji tam bez diskuse nechme. Protestuje snad někdo proti pamětní desce poručíku Gončarenkovi na Klárově, který na tom místě bojoval a padl? V životě jsem nic takového neslyšel. Ta je tam naprosto patřičná. Nechci se plést, ale podle registru ministerstva obrany to válečný hrob je, což je zvláštní, protože fakticky jde jen o pomník. Ale podle mě už tyhle racionální argumenty ve vyhrocené debatě nejsou k ničemu. A čistě emocionální debaty nemám moc rád.
Takže z vašeho pohledu Koněv v Praze nemá co dělat.
Nesmírně mi vadí, že se představitelé Ruské federace pohoršují nad loni umístěnými dodatkovými tabulkami, Putinův ministr nadává starostovi Prahy 6 do nacistů, což je naprosto neomluvitelné. Kolikrát se pan velvyslanec nebo další představitelé Ruska přišli poklonit poručíku Gončarenkovi? V Dukelském průsmyku je památník se jmény všech Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a Rusínů, kteří bojovali a padli na sovětské straně. Jsou tam i válečné hřbitovy německých vojáků, skoro každý má jméno. A potom je ve Svidníku pomník vojákům Rudé armády, kde jsou pouze citáty masového vraha Gottwalda. Ani jedno jméno. Kdyby Ruská federace napřela úsilí tímto směrem a svým padlým dala jména, bylo by to účelnější než se vysilovat bojem o jednu průměrnou sochu člověka, který má historické zásluhy i krvavá selhání. Ruské představitele pohoršuje situace okolo sochy Koněva, mě zase pohoršuje země, kde jsou na veřejných prostranstvích sochy masového vraha Stalina.