Erdogan: akrobat na pevném laně

Spojené státy nechávají tureckému prezidentu Erdoganovi volné ruce v řešení kurdské otázky, protože, jak říká Donald Trump, z toho nic moc nemají. Neztratí však americký prezident tímto obchodem s Ankarou víc, než získá?

Nastal čas, abychom vystoupili ze směšných, nekonečných válek, za které mohou z velké části kmeny, a přivedli naše vojáky zpět domů. Budeme bojovat tam, kde z toho něco máme, a budeme bojovat jen tak, abychom zvítězili. Turecko, Evropa, Sýrie, Írán, Irák, Rusko a Kurdové si teď musí poradit sami,“napsal americký prezident Donald Trump na Twitter a pootočil kolečko blízkovýchodních dějin do další velmi dočasné pozice.

Jakkoliv se tento krok dal dlouhodobě čekat, jeho analýza nám celkem dobře ukazuje skutečný způsob přemýšlení v zahraniční politice dneška, hodně vzdálený od citlivého a nesrozumitelného jazyka univerzitních politologických kateder.

Prezidentův tweet následoval po telefonátu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, podobně jako jeho loňské oznámení o stažení amerických jednotek ze Sýrie. To se nakonec neuskutečnilo a jediný, kdo se stáhl, ale do penze, byl americký ministr obrany James Mattis.

Již od vyhlášené porážky tzv. Islámského státu všichni čekají na okamžik, kdy Západ opět zradí svoje kurdské spojence. Otázkou není, zda tak učiní, ale jen kdy, jakou formou, které z Kurdů a jak moc. Pětatřicetimilionový kurdský národ je velikosti málem Polska, leží však rozdělen na území více než pěti států. Jeho potenciální státní útvar Kurdistán mocnosti založily po první světové válce stejně jako Československo a Jugoslávii, aby ovšem v realitě nikdy nevznikl. Paradoxně se však opakovaně ukazuje, že i stát, který není, může mít v historii mnohem větší úlohu než státy existující. Rozhodně Kurdistán celý svět řeší podstatně častěji než třeba takovou Republiku Malawi.

Že se Kurdové na svého hlavního vojenského spojence nebudou moci spolehnout i přes svůj podstatný příspěvek v boji proti islámským extremistům, jim bylo od počátku jasné. Koneckonců mají ve Spojených státech jen 40tisícovou komunitu, na rozdíl od 10milionové voličské obce polského původu.

Jak by to popsal Obama

Jedna věc se prezidentu Trumpovi nedá upřít, a to je v politice zcela nezvyklá upřímnost. Kdyby totiž něco podobného tweetoval bývalý prezident Barack Obama, pravděpodobně by stažení zhruba 150 amerických poradců ze syrského území a uvolnění cesty Turecku k invazi do syrského pohraničí popsal stylem: „Nový americký příspěvek dosažení míru a rovnováhy sil v oblasti, kde na jedné straně USA uznávají bezpečnostní obavy Turecka, na druhé straně vyzývají Turecko ke koordinovanému postupu při časově omezené operaci, která naplní mezinárodní standardy ochrany civilního obyvatelstva s důrazem na jeho občanská a lidská práva.“Motivace, výsledek a reálná situace na zemi by ovšem byly v obou případech zcela totožné.

Možná je tedy čtení tweetů prezidenta Trumpa opravdu jednodušší včetně jeho následujícího textu, kdy plán na úplné stažení amerických vojáků prošel tvrdou kritikou z vlastních řad ortodoxních republikánů. „Totálně zničím tureckou ekonomiku,“dodal totiž o pár hodin později Trump, „jestli jejich akce překročí limity.“

Pokryl tak i druhou část neexistujícího „obamovského tweetu“a dokázal nám, že mnohé Trumpovy tweety jsou jen brutální překlady z jazyka „obamovského“do toho dnešního, ale neskrývají nehledě na rétoriku nějak odlišnou americkou pozici.

Turecko dneška stále více připomíná velmi dovedného eskamotéra, který si kráčí na riskantním laně kilometry nad propastí. Každá jeho další politická akce je ještě o něco riskantnější, má ještě širší publikum a spoléhá hlavně na to, že se zatím nenašel nikdo, kdo by tomuhle provazochodci pořádně rozkýval lano.

USA a syrské Sudety

Druhá největší armáda NATO si tak pořídila ruský raketový systém S400, nekompatibilní s ostatními systémy Aliance. Důvodem má být letecká hrozba ze Sýrie, a to jistě nejsou syrské letecké síly se svými osmačtyřiceti Migy-29. Syrské nebe patří ruskému letectvu, a tak by to dnes lehce záhadně vypadalo, že jedna země NATO si nakupuje od Ruska ruské rakety na ruská letadla.

USA následně vyhlásily, že Turecku zavedou sankce, ale nestalo se samozřejmě vůbec nic. Zdroje z administrativy říkají, že se v japonské Ósace Erdogan a Trump dohodli na tom, že sankce nebudou. Provazochodec opět na laně vydržel.

Teď zase mocný senátor Lindsey Graham, mimochodem jinak Trumpův velký stoupenec, hrozí tím, že v případě tureckého vstupu do Sýrie navrhne v Kongresu za republikány i demokraty nejen protiturecké sankce, ale dokonce i pozastavení členství Turecka v NATO. Senátor má principiálně pravdu v tom, že Turecko se už dávno jako člen Aliance nechová a Kurdové se bez spojence neobejdou. Nenajdou-li ho v Bílém domě, staví se určitě v Teheránu, Kremlu a Damašku a my je pak budeme mít za co kritizovat.

Klíčová věta pro pochopení pozice prezidenta Trumpa je tedy ve výroku: „Budeme bojovat tam, kde z toho něco máme, a budeme bojovat jen tak, abychom zvítězili.“Pentagon nyní stojí před úkolem vysvětlit v Bílém domě, co přesně USA získávají pobytem 150 vojáků v zóně pro Turecko a Sýrii tak citlivé, že by se až chtělo udělat paralelu se Sudety. Co má ve hře Sýrie, je jasné: území jejího státu. U Turecka je to také jasné: chce vytlačit Kurdy s národnostními aspiracemi a americkými zbraněmi dál od svých hranic, aby se jim náhodou nepřelili jednoho dne do Turecka. Pro Írán a Rusko je to další šance zvýšit svoji relevantnost na úkor USA. Pro Evropu je to nebezpečí nové uprchlické vlny.

Erdoganův scénář

Možná nakonec všichni společně budeme muset nalézt důvod pro prezidenta Trumpa v předvolebním roce, proč mu klíčových 150 amerických vojáků z 2 000 přítomných v Sýrii stojí za to, abychom se všichni vyhnuli dalšímu tureckému obchodu.

Minimálně proto, že 12 tisíc bojovníků tzv. Islámského státu s 10 tisíci příslušníky svých rodin je ještě pod kontrolou Kurdů. Pokud odejdou, ať již dobrovolně, bojovat s Turky, nebo s nějakou příští dohodou, klíčové pro Evropu je, co se stane s těmito „obyvateli“diskutovaného území. Boj s islámským extremismem ještě neskončil a budeme v něm muset společně zvítězit. Tam je i pro USA docela jasné, co z toho všichni máme.

Turci jsou opravdu tuzí hráči a hlavně vynikající obchodníci – skoro vždy s nimi skončíte tak, že si koupíte další turecký koberec dvakrát větší, než je váš obývák, a ještě to je ten, který jste od začátku nechtěli. Skoro bych si tedy vsadil na to, že až turecký prezident Erdogan přijede za pár týdnů do Washingtonu, dohodne se tady ještě na něčem úplně jiném, než co bylo obsahem jeho telefonického rozhovoru s Donaldem Trumpem. A věřil bych i na to, že to přesně takhle chtěl Erdogan od začátku.

Turci jsou obchodníci. Vždy to skončí tak, že si koupíte koberec dvakrát větší, než je váš obývák.