Kronika zániku Evropy

Exkluzivně: ukázky z nové knihy Vlastimila Vondrušky

Igor se objevil poměrně záhy, slunce bylo ještě vysoko na obloze. Na sobě však neměl svou oblíbenou motorkářskou kombinézu, ale slušivý oblek z šedého tvídu a kolem krku kravatu. Byla bílá a na ní se skvěl státní znak Ruska s orlicí.

„Já netušil, že si umíš uvázat kravatu,“uvítal ho dobromyslně Václav a odvedl do obývacího pokoje.

Igor postavil na stolek igelitovou tašku a vytáhl z ní dvě lahve značkové vodky Stolichnaya. „Nosím je jako santusák v pytlíku,“komentoval to stejně dobromyslně a pak Václava k jeho překvapení objal. Trochu rozpačitě ještě dodal: „Je asi dobře, žes tu sám. Jdu se rozloučit, a to se musí zapít. A hezky, po našem.“Pak odšrouboval závěr první lahve, do dvou skleniček nalil na dva prsty, zvedl tu svou a nařídil: „Na ex, golubčik!“

„Neblázni, to budeme za chvíli jako motyky,“protestoval Václav.

„Nu vot,“potvrdil Igor a posadil se. Hned ale obě skleničky dolil.

„Jenže až se setneme, tak si rozhodně Harleye neodvezeš. Nemysli si, že tě v takovém stavu nechám nasednout,“varoval ho Václav.

„Proč bych ho odvážel?“podivil se Igor. „Je tvůj. Tady máš papíry, převod jsem zařídil.“

„Ty mi ho daruješ. Svou lásku? Proč? Vždyť ani nemám na motorku papíry.“

„Tak si je uděláš. Nebo Lianka. Hele, co bych s Harleyem dělal na frontě?“

Nastala chvilka ticha. Oba se na sebe upřeně zadívali a pak mlčky zvedli pohárky a obrátili je do sebe. Václav se zakuckal a teprve po chvilce řekl: „Takže je to pravda, Rusko posílá na Ukrajinu armádu.“

„Troubo,“ušklíbl se Igor. „Proč by to Putin dělal? Na Donbasu žijí Rusové a my sami, ruský lid, je bez pomoci nenecháme. Jdeme tam jako dobrovolníci. Jsou nás tisíce. Vstoupím do doněcké armády, rozumíš? Copak není má žena z Doněcka?“

„Jenže válka není legrace, Igore. Nic ve zlém, ale máš tohle zapotřebí?“

„Nalij! Vzpomínáš, co u tohoto stolku prohlásila před svatbou má Nataška? S Rusy si nikdo nebude vytírat zadek. A já jsem vlastenec, rozumíš? Donbas se za carů nazýval Divoká pole, a my ho přesto ovládli. Nikdo už nespočítá, kolik našich vojáků tam padlo v boji s Hitlerem. Tam se totiž odehrávaly ty nejtěžší bitvy, které válku rozhodly. Ta země je zbrocená krví našich předků a je tam naše srdce! A jen tak mimochodem, na straně fašistů tehdy stála spousta Ukrajinců. A my se máme jejich vnukům poklonit? Nikdy!“

Napili se. Václav už cítil alkohol v hlavě. Nebyl zvyklý příliš pít a držet krok s Igorem by nikdy nedokázal. Jeho řeči ho z nějakého důvodu popuzovaly. Byl ale ještě natolik střízlivý, aby neargumentoval mezinárodním právem a různými smlouvami, protože dobře věděl, že v tuhle chvíli je porušují obě strany konfliktu, a záleželo jen na výkladu, jak si kdo ohýbal právo ve svůj prospěch. „Igore, z toho může být válka.“„My se jí nebojíme,“opáčil pyšně. „Jen zbabělci ustupují bez boje. Jako třeba vy.“

„Co my?“vyjel popuzeně Václav. „Hitlerovi jste ustoupili a nám v osmašedesátém taky,“ušklíbl se. „Ani vystřelit jste se neodvážili.“

„Neser mě!“zařval rudý zlostí. „Víš, jakou jste měli přesilu?“

„A co Maďaři? Taky jsme měli přesilu, a přesto bojovali. A zatraceně statečně. Proto si u nás Maďarů vážíme.“

Nastala chvíle ticha, během níž se posupně měřili pohledy. Igor nalil a mlčky svého přítele vybídl, aby se napili. Vodka byla nejlepší způsob, jak se usmířit.

„To myslíš vážně?“zeptal se Václav, když ztěžklou rukou postavil skleničku zpátky na stůl. „A já myslel, že jsme přátelé.“

„Jsme,“potvrdil Igor. „Protože mne bereš takového, jaký jsem. Ani jednou jsi mi nevyčetl, že jsem Rusák. Nevěřil bys, kolikrát jsem to tady v Praze slyšel. S pohrdáním a nenávistí. Náš tank na Smíchově jste natřeli na růžovo, jako by to byl buzerant. To je výsměch našim hrdinům, kteří ve Vlastenecké válce padli. Zatraceně, copak nemáte rozum? My vás přece osvobodili, ty troubo!“„Ale pak jste nás okupovali!“

„Jdi s takovými řečmi do hajzlu!“vybuchl Igor a opilecky praštil pěstí do stolku, až dřevo zapraskalo. Nalil si a sám plnou číšku vypil. „V osmašedesátém měli naši souhlas Západu. Než sem vtrhli, stáhlo NATO svá vojska od vašich hranic, aby nemuseli, nedej bože, zasahovat.“

„Lžeš.“

„Můj dědeček byl tehdy v generálním štábu. Podívej, malé země, jako jste vy, se musí chovat buď statečně a bojovat, nebo ohnout hřbet. Je to rozhodnutí každého národa. Za sebe nesete odpovědnost jen vy sami. Ohnuli jste hřbety, tak proč dodatečně naříkáte? Nesnáším fňukání, které jsem tu musel vždy v srpnu poslouchat. Velcí psi vždycky ovládnou ty slabší, jak říkávala naše slavná Kateřina Veliká. Je to legitimní právo silnějších. Pokud jste se nás zbavili, rozhodně si nemaluj, že jste politicky svobodná země. Jen vliv Moskvy tu nahradil Washington. Podívej se do vašich novin, jak servilně spíláte mé zemi. Přesně v duchu pitomých hollywoodských filmů, kde je nepřítelem vždycky jen ruský agent, nad kterým zvítězí statečný a inteligentní americký hrdina.“

„Proč jen jste nás tehdy obsadili?“naříkal Václav a měl slzy na krajíčku. Byl už notně opilý.

„Protože jste se chovali stejně pitomě, jako ti otrapové na Majdanu. Poslouchej, jen blázen tahá lva za ocas! Tehdy jsme jinou možnost neměli. Musíme chránit své zájmy! Stejně jako nemáme na výběr ani dneska. Pokud bychom neobsadili Krym, budeme mít Američany za zadkem. A k tomu ještě ukrajinské banderovce. Ale s vámi to je něco jiného, Čechy my máme rádi. Pokud tomu nechceš rozumět, dám ti po držce,“varoval ho drsně Igor a rozbil svou skleničku o zem.

„Igore, musíme se rozejít ve zlém?“naříkal opile Václav.

„Nerozcházíme se ve zlém.

Řekl jsem ti, že tě mám rád,“ bránil se Igor. Vstal, zapotácel se, ale dokázal dojít k příborníku pro novou sklenku. Těžce se posadil zpátky do křesla a pokračoval: „Jsme Slované, rozumíme si, máme stejnou kulturu a není důvod, abychom byli nepřátelé. Jen nás, pro svatou Bohorodičku, pořád neurážejte.“

Igor nejistou rukou otevřel druhou lahev, objal Václava kolem krku a připili si na přátelství.

Když se ráno Václav vzbudil s hlavou těžkou jako střep, ležel v obývacím pokoji na podlaze. Igor byl už osprchovaný a oblečený.

„Vot, golubčik, za chvíli mi to odlétá. Je čas se rozloučit. Drž se.“

„Co já, ale hlavně ty,“řekl chraptivě Václav. Měl strašně vyschlý krk.

„Co na mně záleží?“ušklíbl se Igor. „Jdu bránit Rusko!“

Václav pak už jen zaslechl, jak práskly dveře. Rusové byli vždycky patetičtí. Jenže mu bylo jasné, že tohle nebyla póza.

Autor prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že utopie je utopií, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.