Czech Wars: Epizoda XXX Nemáme se rádi

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.tv

Prolog: „Je prozatím nevyhlášená válka mezi hradem a podhradím. Britská monarchie se vinou nedořešeného brexitu otřásá v základech. Ozónová vrstva nad Antarktidou se navzdory klimatickým alarmistům zmenšuje. Turecko-syrské hranice překročily jednotky vzpurného prezidenta Erdogana, na západě Íránu se šikují revoluční vojska nevyzpytatelného ajatolláha Chameneího.

Nová předsedkyně Evropské komise neúprosně šediví z afér budoucích eurokomisařů. Čínu povzbuzuje Trumpova obchodní válka a země si brousí zuby na nový operační systém, který brzy pokoří Microsoft, Google i Apple.

Architektům německé Willkommenskultur dochází naivita, s níž přistupovali k migrační krizi, proslunění vítači si rvou vlasy za to, že islámská nenávist vůči Židům aktivizovala ozbrojené neonacisty. Hnědá Hvězda smrti znovu otevřeně brojí proti celosvětovému židozednářskému spiknutí.“

Český svéráz

V české pěně dní je antisemitismus okrajový. Snad jen Miloš Jakeš ve své vzpomínkové knize vidí za obrodným procesem pražského jara spiknutí center antikomunismu a sionismu. Třicet let po revoluci panuje v kotlině uprostřed Evropy blahobytný klid, který však ruší malicherné spory.

Místo přemýšlení o vizi budoucího státu se ubíjíme zbytečnými tahanicemi o to, zda si zaslouží pohřeb se státními poctami geniální tenor nebo „čarokrásná“diva. Vytahuje se minulost, vzpomíná se na křivdy, překrucuje skutečnost.

Aktéři těchto hloupých žabomyších válek přitom zapomínají na to nejdůležitější. Karel Gott ani Vlasta Chramostová nebyli politici, ale brilantní umělci, kteří dokázali rozesmát i dojmout. Stejně jako my všichni i oni žili v době plné rozporů, křivd, nadějí i porážek. Každý z nich se s ní vypořádal po svém.

Gott vrhl veškeré své tvůrčí úsilí do hudby a dovedl svůj talent k dokonalosti. Bez ohledu na režimy, ve kterých žil, i na papaláše, pro které zpíval. Ve skutečnosti nikdy nezpíval pro ně. Jen před nimi sklonil hlavu, aby tu byl pro ty, kvůli kterým se vrátil z ciziny, kde se mohl stát světovou hvězdou, pro československé diváky. Nikomu neublížil. Svou autoritou naopak řadě lidí pomohl.

Chramostová byla bojovnice, dokonalá umělkyně milující život. „Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero,“napsala o své spolupráci s StB. Přitom nikoho neudala, jen se snažila zachránit svůj pošramocený kádrový profil. Chtěla „být taky jednou šťastná“. Vstoupila do strany bez stalinského prizmatu, v šedesátých letech, aby z ní po srpnové invazi zase odešla. V mládí bojovala za lepší zítřky, ve zralém věku se postavila proti temné budoucnosti.

A přesto se po smrti těchto dvou legend našlo dost těch, kteří jejich um i životní příběh několika ostudnými slovy pošpinili. Nemusí se nám líbit Gottovy písně, můžeme mít výhrady k hereckým výkonům Vlasty Chramostové, ale měli bychom mít úctu k tvůrčí energii, kterou ze sebe v životě vydali, aby se druzí cítili lépe. Hádat se po smrti velikánů o to, kdo má na pohřeb se státními poctami morální nárok a kdo ne, je nechutné.

Svět a lidi kolem sebe nenávidíme pouze tehdy, když nemáme rádi sami sebe, když jsme nenaplnili své sny, ambice a naděje. Spokojený člověk vyjádří zesnulým úctu. Pokud cítíme zlobu a nenávist, dělejme nejprve něco sami se sebou. Jinak se z nás stanou veřejní hlupáci.