Miloš Zeman, sám doma

Prezident Zeman stráví listopadové oslavy doma při svíčce. Nikomu chybět nebude, říkají jeho odpůrci. Co bychom jako občané této země měli od prezidenta při takové příležitosti očekávat? A co by měl prezident čekat od nás?

Jak pravil spisovatel Graham Green: „Budoucnost se děje teď.“Jestliže však máme vykročit vpřed, musíme být zcela vyrovnáni se svou minulostí. Příštích pět týdnů nám v tomto směru nastaví zrcadlo. 17. listopadu si totiž připomeneme třicáté výročí pádu komunistické diktatury v tehdejším Československu.

Vláda pro tento účel vyčlenila celkem 45 milionů korun, jež rozdělila na 70 projektů, nejčastěji diskusí či výstav. Část programu už odstartovala v Senátu a postupně se připojí i Poslanecká sněmovna. Pražský hrad ovšem nikoliv. Prezident Miloš Zeman se sice aktuálně zotavuje v Ústřední vojenské nemocnici, aby byl plně fit na státní svátek 28. října, ale pokud jde o následný svátek listopadový, už avizoval, že se letos žádných veřejných akcí k výročí sametové revoluce nezúčastní.

V rozhovoru pro Blesk.cz uvedl, že si události listopadu 1989 raději opět připomene sám doma. „Byly to krásné dny, rád na ně vzpomínám, a možná právě proto nepůjdu vzpomínat veřejně, protože tam se určitě zase objeví ta dle mého názoru fašistická úderka Kaputin, která bude házet květiny do odpadkových košů,“reagoval Zeman na loňský incident, kdy aktivista Otakar van Gemund ze skupiny Kaputin vyhodil do koše květiny, které v den výročí 17. listopadu na Národní třídě položili premiér Andrej Babiš a šéf SPD Tomio Okamura. Uchráněna nezůstala ani hradní květena zaslaná pro tento účel přímo prezidentem. Důvodem tohoto pseudoprotestu měl být nesouhlas s politikou současné vládní garnitury.

Terč na pouťové střelnici

„Právě proto, že je to 30. výročí, tak ho budou oslavovat především ti, kteří na té Letné (kde se konaly masové demonstrace) vůbec nebyli. Já se tomu samozřejmě nedivím, takový je život. Takže zavzpomínám doma a zapálím svíčku,“řekl Zeman, který evidentně zmobilizoval a zrekvíroval všechny možné i nemožné důvody, proč se letošních oslav v žádném případě zúčastnit nemůže, což doložil i nebývale otevřenou, detailní zpovědí stran svého zdravotního stavu, který mu (ač se jinak nepochybně tolik těšil) účast na jakékoliv z akcí bohužel naprosto znemožňuje.

Popravdě řečeno, být v jeho kůži, jednal bych možná stejně. V atmosféře současné společensko-politické dichotomie by se totiž mohl velmi snadno ocitnout v nezáviděníhodné pozici opičky na gumě, hlavního terče pouťové střelnice, kde si druh munice volí sami střelci. Představa na pódiu se klátícího Zemana, zasypaného zemědělskými plodinami všeho druhu, je pro mnohé nanejvýš přitažlivá.

Nemám pochyb o tom, že kdyby měl v ten samý den nenadále přicestovat do Česka kupříkladu čínský prezident, Zeman by neváhal promptně zhasit svíčku a své zdravotní problémy by odložil na vhodnější termín. To ovšem nic nemění na dosti smutném faktu, že elementární respekt a úcta k úřadu prezidenta republiky je v naší zemi nebezpečně blízko bodu mrazu. A nezpochybnitelným faktem je, že hlavním strůjcem tohoto neutěšeného stavu je Miloš Zeman osobně.

Nicméně připomínám, že institut prezidenta není totéž, co prezident sám! Naše neúcta, či doslova pohrdání nemá proto co do činění s hrdinným bojem za demokracii, nýbrž pouze s anarchií a oportunismem. Součástí každé skutečně vyspělé demokracie není jen svoboda, kolik jí unesete, ale také schopnost akceptovat a plně respektovat hlas většiny.

To se v případě lidem řádně zvoleného Miloše Zemana bohužel dlouhodobě nedaří, což vypovídá nejenom o kontroverzním způsobu, jakým on sám prezidentský stolec opanoval, ale také o reálném stavu politické kultury u nás, která se vyznačuje tendencí přistupovat k problémům nikoliv věcně, ale emotivně.

Kdo, když ne prezident?

Osobně nemám zhola nic proti tichému rozjímání u svíčky. Letošní kulaté výročí sametové revoluce i s přihlédnutím k už zmiňovanému napětí, jímž je česká společnost prostoupena, klade na osobu prezidenta mnohem přísnější nároky a přímo volá po jeho veřejném vystoupení, například i formou oficiálního projevu.

Zeman by proto měl prokázat mnohem více osobní odvahy a statečnosti a chopit se tohoto výročí jako příležitosti přednést zcela apolitický projev, překvapivě ani vulgární, ani sarkasticky jedovatý, ba dokonce ani kontroverzní, ale naopak koherentní, prointegrační a spojující.

A přes všechny výhrady k hlavě státu – kdo jiný a kdy jindy by měl takto promluvit k národu, když ne právě prezident? Obávám se totiž toho, že kulaté výročí poslouží zejména k politické kampani některých stran. 17. listopad si tak přivlastní nejeden stranický agitátor, který ještě cíleně přiživí některou z oblíbených konspiračních teorií o děsivém úbytku demokracie a zániku právního státu, způsobených duem Zeman–Babiš, aby tak dostatečně rozvášnil soptící dav.

Server Fórum24, jedno z nejvíce protizemanovských médií v zemi, má už jasno: „Zeman nebude u oslav 30. výročí revoluce nikomu chybět.“Proč také. Výročí nabytí svobody a rodící se demokracie si přece připomeneme sami – v krásné atmosféře vzteku, nenávisti a vzájemné nevraživosti.

Výročí sametové revoluce si připomeneme sami v krásné atmosféře vzájemné nevraživosti.