Vzkaz z Brna: o daních se nežertuje a lhát se nemá
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Vpolitice nebývá mezi pravdou a lží valný rozdíl. Správnost výroku se tam ověřuje počtem hlasů, nikoliv pozorováním. Prší-li venku a voliči se usnesou, že vidí modré nebe, každý mráček se rázem přebarví do azuru. Je to zvláštnost téhle disciplíny, specialita usnadňující rozhodování i vládnutí.
V právu to naštěstí bývá jinak. Zásada, že věci i konání se posuzují podle svého skutečného obsahu, ne podle toho, jak se tváří či maskují, je základem spravedlnosti. Když někomu něco prodáte a předstíráte, že jste mu to věnovali, pořád je to kšeft, ne dar. Pokud si někoho najmete na švarcsystém, nezbavíte se (kdyby to někdo doopravdy kontroloval) povinností zaměstnavatele.
V úterý zrušil Ústavní soud normu zdaňující náhrady za část zabaveného církevního majetku, kterou stát dávno přeprodal dál, takže ji nemohl vrátit. Odůvodnění verdiktu je značně košaté, plné úvah o zpětné platnosti zákonů i o závaznosti smluv, ale na škále pravdy a falše se z něho dá vypíchnout jedno ústřední poselství: zákon nebyl přijat po právu, protože stál na lži. Opíral se o lež, ze lži pramenil a lež sledoval.
Předstíral, že zavádí daň, která ve skutečnosti žádnou daní nebyla. Jejím cílem nebylo získat nezbytný příspěvek na chod státu tak, aby to zdaněného co nejméně bolelo (právě tak je každá daň počítána), ale naopak zasadit zdaněnému ránu. Že z toho taky něco kápne eráru, byl jen příjemný bonus, přes který se to dobře prodá voličům.
K tomuto závěru nevede žádná konspirační úvaha, dospěje k němu každý, kdo sledoval dění na půl jednoho oka. Chameleonské zdanění náhrad navrhli komunisté, přímí nástupci zločinců, kteří nejen farnostem, ale kdejaké venkovské rodině ukradli střechu nad hlavou. Ti stejní komunisté teď rozhodli, že podpoří vládu, jen když ublíží církvím. Ne proto, aby se víc vybralo na daních, ale proto, aby církvím méně zůstalo. Obě vládní strany se cukaly, snad se dokonce daly na modlení, aby normu nakonec zrušil Ústavní soud, přesto na vydírání přistoupily.
Ústavní soudci tedy řešili následující dilema: obstojí v právním státě daň, která žádnou daní není, protože sleduje od daně nejen odlišný, ale dokonce protichůdný cíl? Je zdánlivé zdanění skutečně přijatelný způsob, jak si podle potřeby vybírat nepřítele a tomu z moci úřední přistřihnout hřebínek?
Není s podivem, že takovou normu navrhli komunisté, kterým právo vždy sloužilo k politice. Před Listopadem jím připravovali lidi o svobodu a důstojnost, o ekonomickou nezávislost, o všechno, co je vydělovalo z anonymní ovladatelné masy. Církvím sebrali hospodářství, aby je mohli ovládat, kněze vypláceli z eráru, aby jim v případě neposlušnosti odebrali státní souhlas i obživu.
Po převratu se vrátila svoboda víry, přesto duchovní dvacet let zůstávali na výplatních páskách státu. S tím se muselo něco udělat. Nakonec se vrátil jen zlomek majetku, za lesy, pole či domy, které mají dávno jiné vlastníky, se vyplácí symbolické odškodnění, jež ani zdaleka nedosahuje ceny majetku, natož jeho výnosů za šedesát let. Aby je stát nemusel platit jednorázově, domluvil se s církvemi na splátkách. Komunisté přesto ve shodě se svou tradicí vykreslili obrázek nenažraných prelátů, kteří okrádají daňové poplatníky. A vymysleli revoluční daň ze splátek, v podstatě úrok naruby – věřitel měl platit dlužníkovi za čekání.
Komunistická strana je dnes slabá, ale zjevně neztratila drzost, s níž lhala a kradla v padesátých letech. Ano, i k demokratické politice lež patří. Nepatří však k demokratickému právu. A úterní rozhodnutí Ústavního soudu ukázalo, že v Česku demokratické právo platí. I pro zákonodárce.