Rozhovor: Sabovčík stále bruslí
Bude mu šestapadesát, ale brusle nepověsil na hřebík. Teď se Jozef Sabovčík na krasobruslařské exhibici v Ostravě a Bratislavě rozloučí se sportovní kariérou.
Stane se hlavní postavou krasobruslařské exhibice Fire on Ice, při které se 6. listopadu v Ostravě a o den později v Bratislavě rozloučí s dlouhou sportovní kariérou. Vedle něj se na ledě objeví i další šampioni – olympijští vítězové Alexej Jagudin či sportovní dvojice Tatjana Totmjaninová a Maxim Marinin. Z českých krasobruslařů se představí mistr Evropy Tomáš Verner či sourozenci Březinovi. Jozef Sabovčík se ze svého bydliště poblíž amerického Salt Lake City občas vrací do Evropy a na Slovensko rád, dodnes o sobě prohlašuje, že se cítí být Čechoslovákem: „Je to přirozené, narodil jsem se v Bratislavě, maminka pochází z Brna, otec z východního Slovenska a jedna moje babička prožila většinu života u Prahy.“
Když jste na olympiádě v Sarajevu v roce 1984 získal bronzovou medaili, napadlo vás, že se budete ještě v pětapadesáti chystat na krasobruslařskou exhibici?
Určitě ne, bylo mi dvacet a tohle by mě vůbec nenapadlo. Po dvou letech jsem dokonce skončil svou kariéru v amatérském krasobruslení. Tohle rozhodnutí si vynutily moje zdravotní problémy, během roku a půl jsem musel hned na tři operace kolena.
Neměl jste být při léčení trpělivější?
Vysvětlím vám, jak to tehdy bylo. Koleno mi začalo natékat a bolet už v roce 1983. Potom během olympijského roku mi z něj museli i třikrát týdně odsávat nějakou tekutinu, abych vůbec mohl bruslit. Bylo to tak špatné, že na olympiádě jsem po volné jízdě už vůbec nemohl na led a jako bronzový medailista jsem musel vynechat závěrečnou exhibici. Moje problémy se táhly až do roku 1986. Koleno mi pak úplně vypovědělo službu a už to nešlo jen tak flikovat, měl jsem v něm ulomenou chrupavku a ještě nějaké další defekty. Takže jsem podstoupil ty tři operace, ale nedostal jsem potřebný čas na rehabilitaci. Ostatně i já dělal všechno možné, abych se mohl rychle vrátit na led. Ale to se nedalo, rok a půl jsem byl mimo, takže jsem se rozhodl amatérskou kariéru ukončit.
Přitom se od vás očekávalo, že budete v roce 1988 na olympiádě v Calgary obhajovat bronz.
Operace jsem podstupoval v Praze u profesora Čecha, který ke mně byl velmi upřímný. Když jsem se ho rok před Calgary zeptal, jestli je vůbec možné, abych startoval na olympiádě, odpověděl mi, že možná ano. Upozornil mě však na vážné riziko, že už bych pak taky nikdy nemusel bruslit. A to bylo pro mě rozhodující, proto jsem skončil s amatérskou kariérou. Já se totiž nutně potřeboval za nějaký čas dostat zase na led, to pro mě bylo důležitější než jedna nejistá olympiáda, na kterou bych se už po tak dlouhé pauze stejně nestihl dostatečně připravit.
Co vám pomohlo, že jste se později dostal v zámoří mezi krasobruslařské profesionály?
Především čas, moje koleno se postupně lepšilo, zotavovalo, takže jsem se kolem roku 1989 pomalu vracel k bruslení a mohl nastoupit k profesionálům. Podobné potíže s kolenem jsem pak měl v Americe ještě v roce 1997, ale tehdy už byla medicína o hodně dál. Pamatuju si, že jsem v sobotu odjel vystoupení, v pondělí mě v Idahu koleno laparoskopicky odoperovali a já přespříští sobotu, tedy za necelé dva týdny, už opět normálně vystupoval i s trojitými skoky a se saltem.
Myslíte, že potíže s kolenem vyplývaly ze způsobu vašich jízd plných odvážných skoků, kterými jste býval pověstný?
Je to určitě tím. Když se ohlédnu třeba do časů sarajevské olympiády, tak jsem během jízdy skákal nějakých šest či sedm trojitých skoků. Byl jsem dobrý skokan, ale tenkrát se moc nevědělo, že je nutné dělat speciální posilovací cvičení mimo led, aby pak svaly pomohly extrémně namáhaným kloubům. Navíc moje potíže zřejmě měly i genetické příčiny, s koleny měla velké problémy i maminka.
Jak tehdy vypadala práce krasobruslaře, který odešel k profesionálům?
Tenkrát to obvykle znamenalo, že se šlo do lední revue. To ale nebyl můj případ. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do jiného profesionálního světa, kde se dělala vystoupení pro televizi nebo se soutěžilo. Už v polovině 90. let byly v Americe velmi populární závody, při kterých soupeřilo třeba družstvo světa proti USA, nebo spolu bojovaly týmy Evropy, Ruska, Kanady a Spojených států. Například v našem evropském týmu jsem byl já, Němka Katarina Wittová, britský taneční pár Jayne Torvillová a Christopher Dean a nějaký čas taky sportovní dvojice Radka Kovaříková s René Novotným. Hodnotilo se to podobně jako v amatérských závodech, jen nejlepší známka nebyla šestka, ale desítka. Jely se dvě jízdy, technický program a umělecký program.
Jak byste porovnal náročnost jízd na amatérských mistrovstvích světa a při závodech profesionálů?
Řeknu vám jednu věc – já měl životní formu někdy mezi třiatřiceti až osmatřiceti. To jsem byl nejlepší jak v uměleckém projevu, tak i jako skokan. To o mně říkali i jiní, není to jenom můj názor. V jízdách jsem měl zařazeny trojité i čtverné skoky.
Trénoval jste stejně jako kdysi doma v Bratislavě?
Jinak. Měl jsem důkladnou letní přípravu a pak v sezoně jsem na led chodil pětkrát týdně na hodinu, kdy jsem si odtrénoval a odskákal, co jsem potřeboval. Přitom jsem si dával pozor na své koleno, uvědomoval jsem si, že by se mohlo zase ozvat. Na tréninky jsem taky neměl tolik času jako v mládí. Musíte si uvědomit, že jsem v devadesátých letech jako profesionál pořád cestoval, v sezoně jsme měli každý týden vystoupení někde jinde, ať už jsme létali po Spojených státech, nebo třeba do Japonska. V určité době jsem byl v Japonsku snad každý měsíc.
Nakolik se krasobruslení od vašich dob změnilo?
Pořád se vyvíjí a pořád jde kupředu. Stačí se podívat, jaký hrozně rychlý vývoj udělalo od doby, kdy Ondrej Nepela vyhrál v roce 1972 olympiádu v Sapporu, do „mých“sarajevských olympijských her o dvanáct let později. Samozřejmě to pokračovalo dál, takže dnešní krasobruslení je o hodně jiný, náročnější sport než ten dřívější. Jiné je i rozhodování, ve vystoupeních jsou předepsané prvky, které jsme my neměli.
Nezdá se vám, že způsob rozhodování je dnes pro diváka nepřehlednější než dřív?
Určitě a popularita krasobruslení tím trpí. Rozhodovací systém je natolik komplikovaný, že mu normální divák nerozumí. Kouká na to a těžko chápe, když vidí, že někdo dvakrát spadne, a přesto vyhraje nad závodníkem, který zajel dobře a neupadl ani jednou.
Zmínil jste Ondreje Nepelu, největší hvězdu v historii československého krasobruslení. Byl o dvanáct let starší než vy, bral jste ho jako svůj vzor?
To, že jsem začal s krasobruslením, s Ondrejem nesouviselo, ale pak jsem vyrůstal v období, kdy byl na vrcholu a získával tituly mistra světa. Navíc jsem trénoval v Bratislavě na stejném ledě jako on. Byl jsem malý kluk a on mi kolikrát pomohl nějakou radou. Vybavuju si ho jako velice skromného a příjemného člověka. Mám na něj krásné vzpomínky! Když se v Bratislavě při mistrovství světa v roce 1973 loučil jako vítěz s amatérskou kariérou, sbíral jsem při exhibici z ledu květiny, které mu publikum házelo. Je velmi smutné, že už dávno není mezi námi.
Přitom on už v Bratislavě neplánoval startovat, chtěl skončil po olympijském zlatu ze Sappora 1972.
Máte pravdu, ale ještě ho přemluvili s tím, že mu po Bratislavě dovolí odejít na Západ do profesionální revue. Jak víte, tehdy jen tak někoho nepustili.
Vídali jste se i v době, kdy začala vaše kariéra?
Občas ano. Pamatuju si, jak mi poslal nádherný telegram do Sarajeva, ve kterém mi blahopřál k olympijskému bronzu. Tehdy byl tuším někde ve Venezuele, kde vystupoval s lední revue Holiday on Ice, a mě to strašně moc potěšilo. Pak jsme se ještě párkrát viděli v Bratislavě a potom v roce 1987 v západním Německu, kde on tehdy žil a já se tam vystěhoval.
Pokud vím, tak jste se vystěhoval do Kanady...
Ono to bylo komplikovanější. Vystěhoval jsem se legálně, šli jsme s mojí bývalou manželkou, Kanaďankou, trénovat do Německa, kde jsme zůstali rok, a pak odletěli do Kanady.
Jak jste za mořem začínal?
Zpočátku to bylo velmi těžké, nikde na vás nečekají s otevřenou náručí. A těžší jsem to měl o to víc, že jsem tehdy ještě nebyl kvůli zdravotním problémům schopen bruslit. Musel jsem si najít nějaké zaměstnání, abychom měli z čeho žít. Jediné, co jsem vedle krasobruslení dobře znal, byla hudba. Tak jsem začal pracovat v obchodě s hudebninami, prodával jsem desky, cédéčka a kazety, tomu jsem rozuměl. Pak mi dali na starost jeden z obchodů, které měla firma po celé Kanadě. Chválabohu se mi v práci dařilo a mojí prodejně se vedlo velmi dobře.
Neměl jste potíže s angličtinou?
V tom problém nebyl. Moje babička – nevím, jak na to přišla – mě v sedmi letech v Bratislavě zapsala na angličtinu.
Říkalo se o vás, že jste býval bouřlivák a vyváděl jste všelijaké kousky. Když jste se ale v Kanadě rozváděl, získal jste jako muž syna do své péče, což není zrovna obvyklé. Znamená to, že se z vás stal rodinný typ?
Jako teenager jsem trošku blbnul, ale povídalo se toho o mně víc, než byla pravda. Možná je to lepší, než aby se o mně říkalo, že jsem nudný typ. Když se mi narodil Blade, první syn, pořádně jsem nevěděl, co mám očekávat. Jsem jedináček, okolo malých dětí jsem se nikdy předtím netočil. Ale pak se ve mně automaticky něco zapnulo a věděl jsem, jak se o syna starat, stal se pro mě tím nejdůležitějším na světě! Teď mám s druhou manželkou, Američankou italského původu, ještě syna Jozefa a rodina je pro nás na prvním místě, jsme rádi, když si můžeme vychutnávat domácí pohodu. Přes den se pochopitelně rozejdeme za svými povinnostmi, ale každý večer se scházíme ke společné večeři. Tedy bez staršího syna, který už bydlí se svou přítelkyní, ale není daleko, přijíždí k nám pravidelně každý týden. Aspoň proto, aby si tady vypral prádlo, protože u nás to má zadarmo. (směje se)
Přiletí s vámi rodina z USA na exhibice do Ostravy a Bratislavy?
Poletíme všichni, synové se pokaždé do Evropy moc těší, v Bratislavě stále žijí moji rodiče, otci je pětaosmdesát, mamce o pět míň. Na moje vystoupení se půjde podívat celá rodina.
Co od vás můžou diváci čekat?
Hlavní budou výkony olympijských vítězů, kteří na exhibici vystoupí. Mně bude brzy padesát šest a dostal jsem nabídku, abychom společně připomněli a oslavili mou kariéru, tak jsem se na to začal trochu připravovat. Není to však jednoduché jednak kvůli věku, jednak proto, že jsem měl před třemi měsíci operaci zad. Tak uvidíme, jak na tom budu. Svou specialitu, tedy salto, jsem udělal naposledy v roce 2017, to už tentokrát bohužel nepředvedu. Mám ale představu, na které pracuju, a doufám, že diváky svým vystoupením potěším.