Český rodák v M.A.S.H.
Politický vězeň, emigrant, pilot vrtulníku i letadla, kameraman, osvětlovač a také oblíbenec filmových hvězd Alana Aldy nebo Petera Falka. Tím vším byl a je Václav Kabourek. Rodák ze Staňkova, který dlouhá léta pracoval v Hollywoodu.
Monika Zavřelová
Když Václav Kabourek v roce 1957 prchal s kamarádem a spoluvězněm Václavem Hájkem schovaný v nákladu dříví do západního Německa, těžko mohl tušit, že za pár let uspěje v USA. Záhy se tak stalo a pomohly mu k tomu talent na jazyky, ale hlavně kontakty, které navázal ihned po příjezdu do New Yorku. Mimochodem do Spojených států z Německa utekl, protože ho CIA varovala, že ho chtějí komunisté odstranit.
Vaše cesta za svobodou vedla přes hornické učiliště, pankráckou věznici, kde jste si odpykával trest za „sdružování proti státu“, i utečenecký tábor Valka u Norimberku. Jak Američané reagovali na takový příběh?
Různě. Když jsem přijel do New Yorku, setkal jsem se třeba s Ferdinandem Peroutkou, Růženou Pelantovou nebo Alicí Masarykovou. Najednou jsem poznával takové lidi, připadal jsem si trochu jako z Jiříkova vidění. Opravdovou šanci jsem tam ale dostal díky režisérovi Janu Snížkovi. Proto jsem se dostal do Hollywoodu.
Tak jednoduše?
To samozřejmě ne, strávil jsem mezitím sedm let v americké armádě. Byla to pro mě velká škola, protože jsem se naučil létat a stal se pilotem z povolání. Když si pak kamarád zakládal společnost Hellicopter, která nabízela služby pro filmové štáby, nabídl mi práci. Bohužel jsem nemohl nastoupit hned.
Proč?
Nešlo mě pojistit, protože jsem neměl odlétán patřičný počet hodin. Takže jsem pořád létal kolem San Franciska a různě práškoval pole, abych je nastřádal.
Létal jste také v seriálu MASH.
Ano, občas. Ale tehdy jsem se bál, že z toho bude průšvih. Hollywoodské odbory byly velmi silné, a kdyby se v nich někdo dozvěděl, že mě zabrali byť na pár sekund a nic mi nezaplatili jako herci, producentovi by pěkně zavařily.
Vy jste se hercem stát nechtěl?
Tehdy, a asi i teď, se herectvím uživila asi jen dvě procenta lidí, kteří to zkoušeli. Jinak pracovali po kavárnách a podobně. O to jsem neměl zájem, ale nabídnuto mi to bylo.
S herci jste se přesto přátelil – třeba s Alanem Aldou. Jak na něj vzpomínáte?
Velmi dobře. Když s hollywoodskými hvězdami pracujete, vidíte, že jde o normální lidi. Mají stejné problémy jako vy. Herci se ke mně vždy chovali velmi vstřícně.
Opravdu všichni?
Pár výjimek bych našel. Třeba Barbru Streisandovou, nebyla špatná, ale pořád poroučela. Sekýrovala, a proto ji spousta lidí neměla ráda.
A co představitel Colomba Peter Falk?
Ten si mě oblíbil, protože měl české kořeny. Často za mnou chodil a jen tak mě objal. Česky ale uměl říct jen jedno – dobré knedlíky.
V Hollywoodu se vystřídalo také několik českých filmařů. Třeba Miloš Forman nebo Miroslav Ondříček. Setkali jste se?
S Milošem Formanem jsem se potkal na Oscarech a o Mirkovi jsem psal reportáž z filmu Velké vítězství, kde hrála Madonna. Nějak zvlášť jsme se ale neznali.
Vzpomenete si ještě někdy na tu noc, kdy jste opouštěl Československo?
To víte, že ano. Přeskakovali jsme z jednoho vagonu na druhý. Šlo nám o život. Někdy si říkám, kam se na mě hrabe Sylvester Stallone!
Co musí spojovat dva lidi, aby spolu dokázali utéct?
Těžko říct, prostě jsme si rozuměli a chtěli pryč. V jednu chvíli mi ale Václav zachránil život. Ještě v Československu mi během cesty praskly nervy. Začal jsem tvrdit, že nás určitě chytnout, ale on si jen položil prst na ústa a umlčel mě.
Nervy vám asi hrály i ve chvíli, kdy jste zastavili na hranicích.
To ano. Tušili jsme, že tam stojíme. Vlak měl naštěstí velké zpoždění a nechtěli mu asi přidávat další, tak jej pustili dál.
V 70. letech jste byl rehabilitován a mohl se jako oběť stalinismu vracet do Československa. Na co jste se tehdy těšíval nejvíce?
Na pivo a holky! Nic jiného mě nezajímalo, přesto mě tu sledovali. Později jsem v archivech našel spisy, ve kterých se píše o tom, jak jsem návštěvy trávil. Donášel na mě třeba soused neteře. Nic velkého však neobjevili.
Takže vám se i v Hollywoodu plném krásek stýskalo po českých ženách?
To víte, že ano. Tam jsou všechny umělé.
V roce 2012 jste se natrvalo vrátil do Prahy. Sledujete nadále dění v Hollywoodu?
Samozřejmě, a je to opravdu hrůza. Už to není to, co to bývalo. Všichni velcí producenti, jakými byli Jack Warner, Samuel Goldwyn nebo Lew Wasserman, byli schopni nám platit, i když zrovna nebyla práce. Dnes se počítá každá minuta. Hollywood už prostě není, co býval.