Národ zvyklý na zradu

Třicetimilionová populace Kurdů je označována za největší národ na planetě, který nemá vlastní stát. Navíc už dlouho slouží na Blízkém východě jako výhodný nástroj, kterým si regionální mocnosti mezi sebou řeší spory. Aktuální turecká agrese není ničím ji

Útok Turecka na syrský Kurdistán oživil zájem o Kurdy. Kurdů je dnes přes 30 milionů, vyznávají sunnitský a alevitský islám, ale patří k nim i křesťané či monoteističtí jezídové, jež islámské okolí označuje jako uctívače ďábla. Kurdové nejsou náboženskými fanatiky a bojovali proti sunnitskému tzv. Islámskému státu. Kurdistán je rozdělen mezi Turecko, Sýrii, Irák a Írán.

Turecký Kurdistán je nejzaostalejší část Turecka. Venkovské obyvatelstvo žije v tradičních vztazích, kde mají rozhodující slovo velkostatkáři – aghové. Turecko vychází z kemalistického pojetí státu s jedním politickým tureckým národem (podobné pojetí má v Evropě Španělsko). Kurdské školství je potlačováno, byť psané památky pocházejí již z 11. století. Kurdové žijí v Malé Asii a v Sýrii déle než Turci a Arabové a ve středověku vytvořili vlastní knížectví. Nejvýznamnější Kurd byl vítěz nad třetí křižáckou výpravou v bitvě u Hattinui roku 1187, dobyvatel Jeruzaléma a vládce Egypta sultán Saladin (kurdsky Selahadine Eyubi, žil v letech 1138 až 1193), který založil dynastii Eyubovců.

Kurdského separatismu, jenž se projevil v povstáních Bedri Chána ve 40. letech a šajcha Ubajdalaha v 80. letech 19. století, využívali nepřátelé Turecka. Z toho pramení nedůvěra Turků ke Kurdům. Původně kurdský separatismus podporovala Británie, nakonec však stála za osmanskou říší proti sílícímu carskému Rusku. Občas probíhaly pokusy o větší integraci Kurdů do osmanské říše povolením kurdského tisku a vytvořením kurdských vojenských jednotek – hamídijské milice.

Rozděl a panuj

Rozpadem osmanské říše po první světové válce se otevřela možnost samostatného Kurdistánu, s čímž počítala severská mírová smlouva s Tureckem, uzavřená ještě v době sultanátu. Tomu zabránil Mustafa Kemal Atatürk, který svrhl sultána a vyhlásil roku 1922 Tureckou republiku. Porazil Řecko a ovládl Malou Asii včetně tureckého Kurdistánu. Porazil kurdského vůdce šajcha Sajda, který v roce 1925 povstal za samostatný Kurdistán, i kurdskou Araratskou republiku vyhlášenou v roce 1927 Ihsanem Nuri Pašou. Kemal prováděl násilné přesídlování Kurdů do západní Anatolie, aby narušil jejich územní integritu.

Po druhé světové válce vznikla roku 1946 Kurdská republika na severu Íránu s centrem v Mahábádu za podpory Sovětského svazu, ale ještě téhož roku zanikla. Trvale probíhal partyzánský boj Kurdů, který potlačovaly vlády v Ankaře, Damašku, Bagdádu i Teheránu. Často docházelo k tomu, že sice potlačovaly vlastní Kurdy, ale v rámci politického soupeření podporovaly protivládní boj Kurdů u svých sousedů. Již za šáha podporoval Írán Kurdy v severním Iráku a po uzavření míru mezi íránským šáhem Muhammadem Rezou Pahlavím a iráckým prezidentem Saddámem Husajnem v březnu roku 1975 své spojence z Demokratické strany Kurdistánu na severu Iráku opustil.

Írán svou podporu obnovil za íránsko-irácké války v letech 1980 až 1988 a Irák podporoval

Aktuální vojenský útok na syrské Kurdy zapadá do dlouhodobé protikurdské politiky Turecka.

íránské Kurdy z Demokratické strany íránského Kurdistánu, Revoluční demokratickou stranu íránského Kurdistánu a organizaci Komala. Po uzavření íránsko-iráckého míru opětovně íránská i irácká vláda své kurdské spojence opustily a tvrdě se vypořádaly s vlastními Kurdy.

Kurdové jsou tedy na to, že bývají svými spojenci zrazeni, zvyklí. Státy, kde Kurdové žijí, střídají období společného boje proti Kurdům s obdobím jejich využívání. Například v roce 1984 se Turecko a Irák dohodly, že při pronásledování kurdských povstalců mohou vojenské jednotky překročit hranice a operovat na území sousedního státu do hloubky 40 kilometrů.

Od roku 1991 mají autonomii iráčtí Kurdové v čele s prezidentem Masúdem Barzáním a uvažují o případném vyhlášení nezávislosti, k čemuž pro odpor USA i jiných států nepřistoupili. V boji proti Turecku je nejradikálnější Strana kurdských pracujících, jejíž vůdce Abdullah Öcalan byl v roce 1999 z Nairobi, kde se ukrýval na řeckém velvyslanectví, unesen do Turecka a odsouzen na doživotí.

Aktuální vojenský útok na syrské Kurdy zapadá do dlouhodobé protikurdské politiky Turecka. Cílem je vytlačit ze syrského pohraničí Kurdy a osídlit je arabskými uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Nepřekvapí, že Američané využili syrské Kurdy v boji proti tzv. Islámskému státu, kde byla jejich úloha klíčová, a když už je nepotřebují, zase je opustili. Odpovědnost za situaci mají i Francie a Británie. Tureckou sílu může regulovat jen síla jiná. Turci si netroufnou na silný Írán a dříve by si netroufli ani na Sýrii a Irák. Sílu Iráku však zničili Američané a funkční vícenárodní a vícenáboženskou Sýrii vedle USA rozvrátily Francie s Británií.

Výsledkem je dnešní regionální dominance Turecka, které využilo důsledků politiky Západu, jenž vyvolal chaos na Blízkém východě a oslabil státy vyvažující turecký vliv. Ještě před deseti lety by se Turecko obsadit syrské pohraničí neodvážilo. Západ teď sklízí jen to, co na Blízkém východě zasel.