Jak se učitel, novinář a dělník ani nevsadí

Scházíme se u stolu. Novinář, učitel, podnikatel ve stavebnictví, krizový manažer, občas elektrikář, občas chlapík z dopravní firmy, občas důchodce, málokdy zavítá vynálezce. Řeči jdou o sportu, protože máme rádi fotbal, pak taky o školství a politice, prostě o těch věcech, kterým rozumí úplně každý. Vesměs, až na důchodce, máme zhruba stejně staré děti. Novinář s krizovým manažerem nahazují témata a debaty asi i trochu pískají. Novinář pak spíš chytračí, protože jaksi od všeho ví trochu (pravda, do hloubky už moc ne), krizový manažer je analytik a má přesná pojmenování skutečností, vynálezce je slušňák a chodí se hlavně zasmát, šéfík ze stavby a učitel často dávají historky nebo vtipy za hranu, že kdyby s námi u stolu seděla žena, musela by se červenat a stejně by brzy zmizela. A vůbec všichni se tak trochu vytahujeme úspěchy svých potomků, protože když už nás nepochválí doma manželky, musíme si to udělat v partičce. Nejde o žádné „výkonnostní“popíjení, na to už nemáme síly, věk ani čas. To spíš domlouváme ranní sraz pro výlet, všelijaké vzájemné výpomoci, než že budeme moci vyspávat kocovinu.

Ta hospoda i ta partička jsou solidní, jistě, jinak bych tam nechodil, ale už pár měsíců si všímám, že se nedá úplně normálně pohádat a už vůbec ne úplně normálně hospodsky vsadit. Ne že bychom vypili méně piv a na dění a věci nahlíželi jasněji, ale na stole nebo po kapsách máme mobily. Když si chválíme děti, pustíme nahrávky „na důkaz“, hlavně však díky mobilům během pár vteřin všichni všechno víme a ověříme.

– „Třetí gól za Němce proti těm Estonišům dával v neděli Waldsmith,“povídá ten elektrikář.

– „Ne ne, už na place dávno nebyl, dával ho lipskej Werner. Koukni na web,“oponuje ten novinář.

– „Hele v sestavě ale bylo těch lipskejch kopaček, co? Werner, Halstenberg, Klostermann, Havertz…“

– „Ale prosim tě, Havertz je z Leverkusenu. Pravá záloha.“

– „Nene.“

– „Ti to vyhledám! Tady to máš, tak nekecej.“

A tak je to se vším. Hned víme, kolik dostal hlasů Babiš v Horní Dolní, kdo vlastní pozemek u pily nad hospodou, jestli jsou zkolaudované haly za naší čtvrtí, kdo zpravidla střílel v pravěku přímáky při tažení Teplic fotbalovou Evropou nebo co si asi tak představit pod pojmem rekondiční pobyt, který nemocnice nenabízejí.

Možná bych měl napsat ne díky mobilům, ale kvůli mobilům máme informace po ruce a kvůli nim jsme tak přesní, protože občas už to není tak zábavné. Už chybí příjemná hádka bez výsledku a dokazování.

Napadá mne, že asi jediné, co nevygooglíme, jsou vztahy.

– „Tak mi, panáčkové, řekněte, co mám dělat,“povídá ten ze stavby. „Mám tři lidi kdesi u Rýna, dělaj na vinnym sklepu klienta. Maj peníze tejdně, ubytování, jídlo, dopravu. Ale přijde jeden a řiká: Chci víc peněz, protože já jsem mistr, umim a ty druhý dva mi jen přidávaj. Když nedáš, jdu ke konkurenci. Druhej den přijde druhej z tý party a řiká: Chci víc peněz, protože já na rozdíl od těch dvou žblebtnu německy, beze mě jsou ty dva nahraný. Když nedáš, jdu ke konkurenci. Třetí den přijde třetí z tý party: Chci přidat, protože já tam dovezu lidi i materiál. Když nedáš, tak odejdu. Ty dva ostatní nemaj řidičák, jsou vybodovaný! No a teď mi, panáčkové, poraďte, co mám dělat?“

Historce se smějeme, ale nevíme. Tohle asi fakt nevygooglíme. Nevygooglíme a z mobilu nezhmotníme kamarády a prima spolupracovníky.