Proč Keňané umějí běhat Maraton pod dvě
Kde jsou časové hranice maratonu? A jak se trénuje v Keni? I o tom mluví Jiří Homoláč.
Robert Sára
Je to týden, co první člověk na světě doběhl maraton pod dvě hodiny. Keňan Eliud Kipchoge měl sice kolem sebe armádu skvělých vodičů, speciálně pro něj vyvinuté boty i optimálně vybranou trať, ale přesto překvapilo, že v cíli působil, jako by se zrovna vrátil z poklidného výběhu, a ne z neskutečné rasoviny. Ve vídeňském Prátru nepadal vyčerpáním k zemi, až se zdálo, že tu ještě zůstala slušná rezerva.
„Když jsem viděl, jak doběhl, tak si myslím, že nebude dlouho trvat a ty dvě hodiny prolomí i ve skutečném závodě. Věřím, že je schopný dát čas 1:58,“tvrdí Jiří Homoláč, teď nejrychlejší český maratonec.
Je mu 29 let, před pár týdny si v Berlíně zlepšil osobák na 2:14:35, ale věří, že se brzy posune k hranici 2:10, což by znamenalo nejen český rekord (2:11:57) ale i účast na olympiádě v Japonsku.
I proto už pár let trénuje v Keni mezi těmi nejlepšími. Tam, kde formu piluje i výjimečný Kipchoge.
Jak vás minulý týden uhranul?
Neskutečně. Je to atletický výkon tohoto století, ale čekal jsem, že to zvládne. Poté, co se mu to před dvěma lety v Monze nepodařilo o 26 vteřin, se výkonnostně posunul dál. A taky tam zjistil, že je všechno možné. Že tu hranici dvou hodin překoná. On je to totiž i velký mentální výkon a Kipchoge má silnou hlavu, hodně si věří. A co jsem měl v Keni informace, tak uvažoval i o čase 1:58, takže nakonec šli spíš na jistotu, aby to bylo pod dvě hodiny.
Mnozí jeho výkon zpochybňují, protože nešlo o regulérní závod. Vodiči se střídali, neběželi od začátku. On se za ně mohl schovat. Auto před ním mu ukazovalo tempo, měl zcela nově vyvinuté boty.
Absolutně bych si nedovolil to zpochybnit, protože to musel uběhnout sám. Vzdálenost nebyla kratší, nikdo ho nikde nevozil. V cyklistice je taky peleton, který závodníky doveze „schovaného“k cíli a oni pak vystřelí. Jen to v maratonu není zvykem, protože vodiče, který by to utáhl až do konce, neseženete. Ale… Asi se posunul v tréninku a budoucnost ukáže, jestli se neposunul i biochemicky. Přece jen šlo o projekt INEOS, což je společnost, která je spjatá s cyklistickým týmem Sky. A ten měl v minulosti problémy. Asi ví, jak tu formu načasovat. Nicméně uběhl to obdivuhodně.
V čem tolik pomáhá vodič?
Člověk se nemusí starat o tempo. Vodič to má rozpočítané a vy se jen za ním držíte. Neřešíte, jestli vám fouká proti, protože jste schovaní. A když jich máte po ruce sedm Nejlepší Čech osm, je to luxus. Jako byste běželi v balíku a kdo dělá tempo v čele, vydává víc energie. Navíc jim z auta promítali tempo, což ulehčí práci i těm vodičům. Tempo nebylo cukané, ale šlo o rovnoměrný výkon. To je v maratonu rovněž klíčové – mít co nejhladší tempo a nedělat v něm žádné zbytečné výkyvy.
Kilometr běžel v průměru za 2:50. Jak dlouho byste se s ním v takovém tempu udržel?
Tak čtyři kilometry. On dal desítku za 28:20, což je sakra výkon, ale on běží čtyři. A vezměte si, jak super výkon je, když dají půlmaraton pod hodinu (český rekord je v něm 1:01:31, světový 58:01). On ho dá dvakrát po sobě. To je neskutečné!
Kde jsou teď podle vás hranice maratonu?
Věřím, že Kipchoge je schopný zaběhnout za 1:58. Ale jestli bude někdo další, kdo ho překoná... Problém je, že se svět civilizuje a i v Keni už děti vozí do školy rodiče či autobusy. Už to není jako dřív, že musel Kipchoge jet do školy na kole 42 kilometrů. Ani už do ní nikdo neběhá deset patnáct kilometrů.
Velkou část léta jste tam trénoval, v pondělí se tam na měsíc zase vracíte. Co v Keni běh znamená?
Je to národní sport. Zejména v údolí Rift Valley, zvlášť kolem města Eldoret a v okolí. Tam se shlukují nejlepší běžci, kteří pocházejí z kmene Kalendžinů. A většinou ještě pocházejí ze skupiny několika rozvětvených rodin. Ti úplně nejlepší jsou třeba z jedné větší vesnice a okolí. Teď tam všichni měli na motorkách a autech nalepenou samolepku INEOS 1:59, což byl Kipchogeho projekt. Když běžel, sledovaly to na náměstí v Eldoretu desetitisíce lidí. Jako Nagano u nás.
Jeden kmen tedy válcuje celý svět?
Ano. Kalendžinové zasahují i na území Ugandy, za kterou teď vyhrál Joshua Cheptegei desítku na mistrovství světa. Geoffrey Kamworor, který před měsícem zaběhl svěťák na půlmaratonu, je taky ze stejného kmene. Oni roky žijí ve vysoké nadmořské výšce přes 2 000 metrů, jsou zvyklí, tvrdě trénují. Navíc v Keni před sto lety žily tři miliony lidí, teď je jich 41. Ten výjimečný „běhací“gen se rozšiřuje, proto jich je na takové úrovni tolik.
Jak jste se k nim dostal vy?
V roce 2015 jsem dostudoval vysokou školu a řekl jsem si, že se chci běhu věnovat naplno. Ale jak se posunout? Jedině tak, že pojedu trénovat za těmi nejlepšími. Koupil jsem si letenku a s kamarádem jsme vyrazili naslepo. Domovník, u kterého jsme bydleli, byl taky běžec, a tak jsme se zeptali, jestli můžeme jít s nimi.
Takhle jednoduché to je?
V Itenu, kam jezdíme, se schází ti nejlepší. Je tam tisíc běžců, mají pár skupin a třeba si vyběhne dvě stě běžců pospolu. My tu postupně získávali přátele a dostávali se do těch tréninkových skupin.
S Kipchogem jste trénoval?
Ne, ale bydlí třicet kilometrů od Itenu. Potkal jsem se s ním třikrát, naposledy letos v únoru na závodech a udělali jsme si fotku. Je to velmi příjemný a přátelský pán, kamarádi mi vyprávěli, že ho potkali v letadle a on se jim pak nabídl, že je odveze autem z letiště.
Jak drsné tu jsou tréninky?
Jsou těžší, protože jste v nadmořské výšce 2 400 metrů a není tam tolik asfaltových cest, i když se v posledních letech hodně budují. Všichni makají, aby byli nejlepší. Z těch 200 lidí, co ráno vyběhne, je tak 150 horších než já. Někteří na 10. kilometru z 18kilometrového okruhu skončí, odpojí se, domů dojdou. Ale zkoušejí to dál a dál.
Evropan má představu, že je pro ně běh cestou z bídy.
A přesně tak to je. Rodina je vyšle do Itenu, posílá jim peníze na jídlo, ubytování, aby tam trénovali a dostali se pod nějakého evropského manažera, který jim zařídí zahraniční závod, na němž by si vydělali peníze. Je tu ale druhá strana mince, že se to ne každému povede a „odpad“je dost velký. V Evropě vidíme jen ty nejlepší, ale těch, co tam ztratili kus života, je fakt hodně. Velký problém je navíc doping. Oni se z té bídy chtějí dostat za každou cenu, takže jsou ochotní si ho aplikovat a už bylo pár případů úmrtí. Je to na pováženou, jestli jim to za to stojí. Taky je tam špatné, že trénují stejně. Dělají to samé, takže se ti pomalejší chtějí vyrovnat lepším a zadřou se. Já si jdu s nimi zaběhnout, jen když mi to sedí do plánu.
Četl jsem o japonském sumu, kde vládne přísná hierarchie. Navzájem jsou si drsnými soupeři. Co tady?
Vědí, že těch závodů je dost, jen se potřebují dostat na časy, aby je vzali do Evropy. Ale už taky zpozorněli. Přišlo k nim pár bílých, začali s nimi trénovat a najednou je poráželi. Předloni se stalo, že v sobotu vyhrál Jake Robertson z Nového Zélandu půlmaraton v Lisabonu a další den Brit Callum Hawkins v Japonsku. A už byli zděšení, co se děje. Že tady bílí bydlí a poráží je.
Má ale bílý atlet svou postavou proti nim šanci?
Nerad srovnávám rasy. Taky jsem si říkal, že mají krásnou postavu, že se jim to běhá. Ale jak tam jezdím často, tak se tělo na výšku adaptuje. Trénuji s nimi dlouhé běhy a cítím, že se jim vyrovnávám. Spíš si myslím, že je to o mentální stránce – nastavit si v hlavě, že jsme si rovni a můžeme je porazit. Ti, co tam žijí dlouhodobě, ukazují, že i bílý může běžet půlmaraton za 59 minut.
Jak je pro Čecha těžké se dlouhými běhy uživit?
Musím mít výsledky. Ale nemám jen příjmy z toho, co si vyběhám na závodech. To bych se neuživil. Pořádám kemp pro hobby běžce, píšu jim plány, radím. Včas jsem přišel na sílu Instagramu, pracoval na něm a teď se mi to vrací. Jsem se životem spokojen, byť jsem nikdy nedostával plat jako vrcholový atlet.
Na druhou stranu, běh je dnes masová záležitost, na závody chodí tisíce lidí, mnohé motivujete. Co byste hobíkům poradil?
Někdy to někteří hodně přehání, každé ráno se měří, jakou mají tepovku, pitvají tréninky. Přitom aby se zlepšili, tak jim stačí se zmáčknout trochu víc. Nebo si dělají mentální bariéry. Že to nedají. Že jim stačí maraton pod čtyři hodiny, že je to super. Není! Ani pod tři hodiny. Vidíme, že super je pod dvě. Jasně, každý ho nemůže běhat za 2:15, ale ať si nedávají do hlavy bariéry. Mnohdy stačí jen změnit trénink, aby jen neběhali dokola, ale zařadili rychlé rovinky, kopce, fartleky.
Hlava je ale klíčová?
Dám příklad: na můj kemp jednou přijeli kluci a měli desítku za 40 minut a že ji chtějí dát za 39. Říkám jim: Moje holka ho běhá za 37 a půl, to musíte dát taky. Oni že ne, ale za rok ji měli za 36.
Taky jste měl bariéry?
Když se mi nepovedlo kvalifikovat se na olympiádu v Riu, najal jsem si mentálního kouče. Zvedlo mě to. Říkal jsem si, že maraton za 2:15 bude těžký a teď už mám 2:14. A přitom se vidím na 2:11, což je český rekord i olympijský limit. Hodně mě změnila Keňa, protože tam i ti, kteří na to nemají, si dost věří. Olympiáda by byla vyvrcholení kariéry, ale pak jsou další mety. Třeba běžet pod 2:10 a koukám, že to jde i pod dvě hodiny (smích). Necítím se opotřebovaný, navíc je mi jen 29, to někteří s maratonem ještě nezačali.
Kipchogemu bude příští měsíc 35 let. To je vrchol?
To má na papíře, ale reálně mu prý je přes čtyřicet. Trenér tvrdí, že do 35 bych mohl jít nahoru. Tak snad.