Jiří Šimáně exkluzivně Zachránce Slavie
Barcelona už ve středu v Praze! Slavia by to nezažila, kdyby ji nespasil Jiří Šimáně.
Jan Palička
Jiří Šimáně, jeden z nejbohatších Čechů, koupil před pěti lety zadluženou Slavii. Klub nad propastí. Ta stejná Slavia, jen s jinými majiteli, se připravuje na Ligu mistrů s Barcelonou.
Skoro to vypadá, že na co Šimáně sáhne, to se mu vyplatí. Ale tehdy riskoval. „Nešlo o byznys, byla to moje slávistická povinnost,“říká ve své kanceláři na Václavském náměstí.
Energický muž rozhodně nevypadá na svůj věk. Hraje golf, fotbal a tenis, stará se o společnost Unimex Group, do jejíž skupiny patří letecká společnost Smartwings nebo golfový revír Albatross. Ve Slavii je čestným prezidentem, ale o minulosti se mluvit zdráhá. Abyste si snad nemysleli, že se přiživuje na současné vlně.
Ale kdeže! Nebýt jeho, Slavia by se určitě nechystala na šlágr v Lize mistrů: „Když dneska vidím, jak je při každém zápase nabitý Eden a zároveň si přehrávám, jak blízko byl krach, říkám si: To snad není možné. Vážně se to mohlo stát? Vážně mohla Slavia zmizet?“
Co chybělo?
Deset dní. Možná méně! Insolvence se blížila, klub by ztratil licenci.
Takže by spadl do nejnižší pražské soutěže? K béčku Hrdlořez, k Záběhlicím?
Kdybych nezaplatil nezpochybnitelné pohledávky, tak se to stalo.
Když vzpomínáte, je vám z toho špatně po těle?
Vůbec ne, vzpomínám jen v dobrém. Takových okamžiků jsem v obchodním životě prožil hodně. Tohle byla ovšem záležitost, do které mě nikdo nenutil. Udělal jsem to, protože jsem chtěl. Pochopil jsem, že jsem zůstal sám, kdo je schopen a ochoten Slavii zachránit. Bral jsem to jako realitu.
Copak jste neměl dilema?
Jistě, velké. U nás v rodině nemá české fotbalové prostředí dobré jméno, bylo to těžké rozhodnutí. Na druhou stranu mi poradilo srdce. Nemohl jsem nechat Slavii padnout. Moje rozhodnutí bylo ulehčené tím, že mě slávističtí příznivci nepovažovali za vetřelce. Odjakživa jsem sešívaný a jako byznysmen mám čistý štít.
Ale tohle byla sázka na riziko. Nebál jste se koupit zadluženou
V čele Slavie
Slavii od bývalého ministra Aleše Řebíčka?
Zbyl jsem sám. Co jsem měl dělat?
Stálo vás to spoustu milionů. To jste tak vášnivý?
Fotbal mě obecně fascinuje. Týdně vidím čtyři pět zápasů. Lhostejno, jestli v anglické, italské nebo české lize. Vybírám si, ale fotbal mě strašně zajímá a baví. Kdybych nebyl byznysmen, určitě bych zkusil roli fotbalového manažera.
Až tak? Vždyť jste v Plzni začínal jako házenkář.
Můj otec byl slávista, po něm jsem tu fotbalovou vášeň zdědil. Už jako mladý jsem si uvědomoval, jací lidé pro Slavii pracovali a psali její úžasnou historii. I když na dobrý fotbal jsem musel chodit jinam, vždycky jsem ctil sešívané barvy. Slavia byl můj klub.
Prý jste chytal v brance.
To byl můj velký omyl. Chytal jsem jednou, zhruba před čtyřmi lety, při turnaji v malém fotbale. Náš tým potřeboval na poslední chvíli vyrovnat, tak jsem navrhl našemu brankáři, který byl lepší než já, ať vyběhne do pole a zkusí dát gól. Já se zasunul do branky a po deseti vteřinách na mě vyletěla strašná rána. Vystrčil jsem nezpevněnou ruku a prásk. Levé zápěstí se otočilo a zlomily se v něm snad všechny kůstky. Třikrát jsem musel na operaci.
Následky cítíte?
Drobně. Naštěstí mě operoval pan doktor Kebrle, který zachránil pořezanou dlaň tenistky Kvitové, tak asi pochopíte, že jsem byl v dobrých rukách.
No vidíte, i mně před patnácti lety operoval špatně srostlé zápěstí.
Můžu hrát bezbolestně tenis, golf. Je to machr. A taky má výborného synovce Kubu Bareše, který hraje golf v Americe. Když jsme v srpnu v Golf Resort Albatross uspořádali evropskou Tour, skončil jako nejlepší z Čechů. Milý, inteligentní kluk. Příští rok ho budeme sponzorovat.
Ke golfu se určitě dostaneme, ale co Slavia? Vybavíte si, jak se pod vámi začala zvedat?
Do detailu. Předně jsme prodloužili smlouvu s útočníkem Škodou, který chtěl jít za lepším do Turecka. Tahali jsme ho ven z letadla.
To přeháníte.
Jen trochu. Řebíčkovi jsem v létě 2015 řekl jasně: Pokud pustíš Škodu, já do Slavie nejdu. A v zimě to přišlo znovu. Milan dostal z Dálného východu meganabídku, která nešla odmítnout. Těsně před Štědrým dnem za mnou přišel a říká: Pane Šimáně, chtěl bych vám něco říct. Já na to: Vím, vím, ale vysvětlím ti, proč je dobré zůstat. Deset minut poslouchal a pak se smířlivě pousmál: Už nemám co říct, zůstávám. Myslím, že nelituje.
Taky jste v lednu 2016 dost nakupovali, že?
Tondu Baráka z Příbrami za šest a půl milionu, Mešanoviče z Jihlavy za pět a půl, Bořil z Boleslavi stál šest a půl, Pavlenka a Frydrych z Ostravy byli po devíti milionech. Taky se vrátil Souček ze Žižkova. Železník ze Zlína se moc nepovedl, protože byl hodně zraněný, ale byl to talentovaný, pracovitý kluk. Přišel taky Linhart z Budějovic, krajní obránce Holík, který teď výborně hraje v Jablonci, samozřejmě Hušbauer ze Sparty. To byly obchody za peanuts.
Myslíte za drobné?
Pardon, ten anglický termín se mi líbí. Zvlášť když si pak uvědomíte, že se Barák prodával za osmdesát milionů do Udine a Pavlenka do Brém za sto milionů.
Jak si to tak můžete pamatovat? Všechny příchody jste vypálil za pár vteřin.
Já tím žil. Když jsme se shodli se sportovním ředitelem Jinochem, zval jsem si vybrané hráče na tu stejnou židli, na které teď sedíte vy.
Takže se dole ohlásili na recepci a vyjeli výtahem do pátého patra?
Přesně tak. Jednu polovinu jsem potkal tady, druhou na Slavii. Potřeboval jsem všechny hráče poznat, udělat si obrázek, slyšet, jak se vyjadřují, co si myslí. Nechcete mít přece v šatně shnilé jablko. Proto mi dělá ohromnou radost dnešní Slavia. Je charakterní. Když vidím stopera Hovorku, jak pumpuje pěstí po vyhraném souboji... Paráda! Nemusím s nimi chodit do šatny, abych poznal, že mají dobrou partu a duch mužstva je zdravý.
Chápu správně, že jste měl pro každého hráče připravený vstupní pohovor?
Ne, jsem intuitivní člověk. S každým jsem se bavil o něčem jiném, spontánně. U všech jsem zjišťoval, jestli do Slavie budou pasovat. Tonda Barák, strašně milý, slušný kluk. Honza Bořil také. Tomu jsem pak na rozloučenou z legrace řekl: S tebou bych jel klidně na dovolenou. Viděl jsem, že ti kluci – kromě toho, že umějí hrát fotbal – mají i dobré srdce.
Seděl na tomhle křesle někdo, kdo vás nepřesvědčil?
Dva tři hráči ano. Buď jsem si nebyl jistý jejich charakterem, anebo jsem neměl pocit, že je nezbytně potřebujeme.
Titulu v roce 2017 jste se ovšem jako šéf klubu nedočkal, protože jste prodal 40 procent akcií čínské společnosti CEFC. Musel jste?
Musel jsem se zachovat pragmaticky, abych byl zodpovědný vůči klubu. Kdybych si podíl nechal, nefungovalo by to.
Řekl jste, že odešel finančně slabší.
Zval jsem si hráče, potřeboval jsem je poznat, udělat si obrázek, slyšet, jak se vyjadřují, co si myslí.
Číňané mají takové finanční možnosti, že úspěch chtějí hned. Je to legitimní cesta, ale není to cesta má.
To jistě, a taky na sebe narazily dvě odlišné kultury. Zatímco Číňané jsou koncentrovaní na okamžitý úspěch, můj přístup byl jiný: nejdříve udělat pevné základy, pak stavět dál. Jako příklad jsem dával Ajax. Vybudovat akademii, mít dobrý skauting, produkovat mladé hráče, prodávat je. Čínská filozofie měla za vzor spíše Manchester City nebo PSG. Oni mají takové finanční možnosti, že úspěch chtějí hned. Je to legitimní cesta, ale není to cesta má.
Kdy jste to pochopil?
Když jsme se neshodli na cílech a organizaci klubu, prostě v základních manažerských záležitostech. Já nepochyboval, že se nám podaří Slavii nastartovat a do dvou let bojovat o titul. Ale neříkal jsem to nahlas, dával jsem si pozor na jazyk, v tom jsem vždycky opatrný.
Upřímně, bylo vám líto, že vám zbyla jen role čestného prezidenta?
Ano, protože mě to strašně bavilo. Měl jsem představu, jak by se měla Slavia prezentovat a kam by měla směřovat. Taky jsem se cítil jako rovnocenný partner při debatách s trenéry, agenty i s hráči. Ale i teď jsem nesmírně šťastný, jak se Slavii daří. Za to patří dík současnému vedení.
Vážně jste už tehdy chtěl angažovat trenéra Trpišovského?
Věděl jsem o jeho skvělé jízdě s druholigovým Žižkovem, kde měl úspěch za nulové peníze. Ptal jsem se manažera Ivana Horníka: Co soudíte? Pomohl by? Horník vůbec neváhal. Řekl, že Trpišovský může ligu trénovat z fleku. Pak se ale stalo něco, co jsem ještě dodnes úplně nerozklíčoval, a Trpišovský nakonec skončil v Liberci. Já dal roční smlouvu Dušanu Uhrinovi.
Chyba?
Trpišovský je na české poměry zázrak. Fotbal je pro něj úplně vším. I když to pro mnoho dalších trenérů taky, on má výjimečný cit a nebojí se. S tím se musíte narodit. Jako Vladimír Růžička v hokeji. Má jasnou představu o tom, co chce hrát, a hráče si podle toho vybírá. Na druhou stranu, ne všechny hráče, které chtěl, bychom mu koupili. Minimálně bychom o nich dlouze debatovali.
To chápu.
Víte, hráči Trpišovskému věří. On je umí namotivovat, výborně s nimi komunikuje a má skvělé tréninky. Určitě se nestane, že by někoho v sedmdesáté minutě braly křeče. Podívejte se na Součka, Masopusta, Bořila, Hušbauera, Tecla a další. Jak oni se pod svým trenérem zlepšují. A taky nezapomeňte na realizační tým, který si k sobě Trpišovský vybral. Všichni dělají skvělou práci.
Slavia zároveň těží z toho, že si může koupit, koho chce. Utrácí miliony.
Za každého člověka hovoří výsledky. Jestliže hrajete v Champions League fantastický zápas s Interem Milán, doma vzdorujete Dortmundu a čeká vás Barcelona, tak těžko můžete říct, že se Slavii práce nedaří. Slavia hraje fotbal, o kterém jsem vždycky snil. Útočný, sebevědomý, plný pohybu, je v Lize mistrů. Tím je jakákoli debata ukončena.
A ty cifry?
Ano, jsou vysoké, z mého pohledu někdy až příliš. Ale nechci to kritizovat, je to svébytné rozhodnutí vlastníka klubu. Mně by třeba dělalo problémy kupovat lehce nadstandardní hráče z české ligy za dvacet nebo třicet milionů. Taky platy se mi zdají u některých hráčů odtržené od reality. Na druhou stranu i tady platí zákon nabídky a poptávky.
Kolik byl váš nákupní strop?
Strop byl asi Pepa Hušbauer, kterého jsme koupili za dvanáct a půl milionu.
Vy, zapřisáhlý slávista, jste sáhl do Sparty?
Proč ne? Než Hušbauer odešel na hostování do Cagliari, byl nejlepším střelcem ligy, měl famózní formu a po návratu ho Sparta nechtěla. Věřil jsem, že takový hráč za půl roku nezapomene kopat do míče. Naštěstí mě intuice nezradila.
Když už jsme u Sparty, jednoho hráče jste doporučil i tam. Hned po revoluci. Jak se to seběhlo?
Pracoval jsem pro Strojexport v Zambii a sledoval tam šikovného kluka, který měl výbornou techniku a střílel moře gólů. Timothy Mwitwa se jmenoval. Bylo mu dvacet, kopal za reprezentaci. Tak jsem sestříhal amatérské video a kazetu VHS poslal na Spartu: Nechtěli byste ho?
Za provizi?
Co vás nemá! Vůbec! Prostě jsem měl dojem, že by Václav Ježek, nejlepší trenér v Československu, mohl mít zájem.
A měl?
Hned napsal, že Mwitwu bere. Byl to jeden z prvních zahraničních fotbalistů v naší lize. Představte si kluka z nejchudších afrických poměrů, jak dostane byt na Proseku. Každý den jezdil autobusem na Letnou a vždycky skončil někde jinde. Byla zima, zuby mu drkotaly, s nikým se nedomluvil.
Navíc trenéra Ježka brzy zlákal americký mecenáš Korbel do Slavie.
To mě šokovalo. Ano, i proto se Mwitwa neprosadil víc, ale talent ukázal. Bohužel dva roky nato zemřel. Letadlo s celou zambijskou reprezentací spadlo do oceánu.
Uživil byste se jako fotbalový manažer?
To už nezjistíme, ale moc mě to lákalo. Založit sportovní agenturu, dělat fotbal. Myslím, že mám dobré oko na hráče.
A kdyby se ozval nějaký klub, jestli byste ho nesponzoroval?
To ne, jsem slávista. Jedinou výjimku bych udělal u Mladé Boleslavi, odkud pochází můj táta. Jezdíval jsem tam za babičkou, ten kraj mám rád. Byli jsme největším sponzorem Boleslavi, když postupovala do ligy (2004). Dva roky poté hrála proti Marseille, doma po heroickém výkonu vyhrála 4:2 a postoupila do 2. kola Poháru UEFA. To jsou vzpomínky, které už vám nikdo nevezme.
Spousta podnikatelů přitom tvrdí: Do českého fotbalu peníze nikdy nedáme, jako bychom je rovnou spláchli do záchodu.
Chápu je a současně vím, jak lehké je to udělat, když fotbal opravdu milujete. Je to vášeň, která vás pohltí. Ano, je těžké se ubránit atmosféře, která český fotbal obklopuje, ale já mám naštěstí dobré obranné mechanismy, které mě toho ušetří. Koneckonců, kdyby těch bláznů nebylo tolik, fotbal by se u nás možná už vůbec nehrál.
Záchrana Slavie byla vaše výjimka?
Udělal jsem, co jsem udělat měl. Stačilo mi, že jsem se o klub postaral.
I proto radši investujete do golfu? Vlastníte půlmiliardový Albatross Golf Resort ve Vysokém Újezdu.
Golf má tu výhodu, že když na hřiště koupíte strom, uvidíte ho tam ještě za padesát let – a bude hezčí, košatější. Zpětná vazba na golfu je okamžitá. Peníze nevyhazujete, vkládáte je do hřiště a do přírody, která vám zpříjemňuje život.
Dá se vaše fotbalová vášeň srovnat s golfovou?
Na golfu se vztekám daleko víc. Po každé druhé špatné ráně jsem schopný zahodit hůl, ale coby prezident klubu si to nemůžu dovolit. (úsměv) Zato fotbal sleduju jako bych byl trenér, bez emocí. Snažím se z tribuny vnímat všechny okolnosti, které by mohly zápas ovlivnit.
Jsem šťastný, jak se Slavii daří. Hraje fotbal, o kterém jsem vždycky snil. Útočný, sebevědomý, plný pohybu, je v Lize mistrů.
Zkoušel jste pohled od laviček?
Pane, to je úplně jiný fotbal. Fofr, že se nestačíte divit. Připomíná mi to spíš koňské dostihy. Teprve dole na lajně si uvědomíte, v jaké rychlosti musí hráči pracovat a v duchu se jim omlouváte, že jim někdy na tribuně vyčítáte, jak jsou pomalí.
Mimochodem, před pár lety se spekulovalo, že byste mohl kandidovat na předsedu svazu. Do toho byste šel?
Nešel, protože je to byrokratická práce, při které musíte bojovat s mnoha vlivy. Snad jedině za podmínky, že si vyberu všech dvanáct lidí do výkonného výboru, což bylo, je a bude nesplnitelné. Jinak možnost radikálního zlepšení je bohužel malá, ne-li žádná. Bojovat s větrnými mlýny a přesvědčovat lidi, že černá je opravdu černá, to bych považoval za ztrátu času.