Co odhalila smrt Bagdádího
Legenda, že v Idlíbu jsou umírnění povstalci, padá. Hostili šéfa zla. A co vědělo Turecko, které Idlíb kontroluje?
Někdejší vůdce Islámského státu Abú Bakr Bagdádí tedy zemřel „skuhrající, křičící a plačící“v podzemní noře, ale důležitější než duševní rozcvičky na téma, co to udělá s IS, je místo, kde se to stalo. Idlíb, to nečekal nikdo.
Je to, jako by se za noci dlouhých nožů šéfové SA schovávali u esesáků.
Možná to spustí závěrečnou ofenzivu syrské války: Bašár Asad a Rusové najednou dostali těžko zpochybnitelný důvod, proč převálcovat Idlíb, poslední provincii drženou nepřítelem. Dosud jim v tom do značné míry bránilo veřejné mínění na Západě. V černobíle podávaném příběhu syrské války západní politika a média ignorovaly fakt, že většinu Idlíbu ovládá filiálka al-Káidy, protože kdo byl proti Asadovi, byl líčen jako povstalec, nejlépe umírněný. Na zlo měl copyright výhradně Islámský stát.
Teď se ukázalo, že „umírnění povstalci“, ve skutečnosti džihádisté, skrývali šéfa zla. Není možné, aby se tam dostal bez jejich vědomí. Al-Káida byla s IS na nože z ideologických důvodů, nedávno džihádisté v Idlíbu zřídili speciální jednotku pátrající po Bagdádího bojovnících, kteří by se tam snažili utéct. Dělali s nimi rychlý proces. Ne proto, že by pronásledovali zlo. Nechtěli tam nekalou konkurenci.
Smrt Bagdádího zrovna v Idlíbu mění situaci: buď časem dojde k syrské ofenzivě, nebo Turecko vysype popelnici tím, že přinutí idlíbské džihádisty, aby složili zbraně.
Co věděli Turci?
A tím jsme u Turecka. Mohlo o Bagdádím leccos vědět. Vesnice, kde Bagdádího dráha chalífy skončila v podzemí explozí vlastní sebevražedné vesty, leží jen pět kilometrů od tureckých hranic.
Turecko má o Idlíbu vůbec přehled, protože jeho armáda tam má několik stálých pozorovacích stanovišť. Roky bylo obviňováno, že je v Sýrii patronem Islámského státu i džihádistů v Idlíbu: hodili se mu jako kladivo proti Asadovi. To by vyluštilo i křížovku, jak se Bagdádí s rodinou a ochrankou dostal z východní Sýrie na západ do Idlíbu. Je to určitě víc než 600 kilometrů přes území ovládaná tu vládními vojsky, tu Kurdy. Stovky checkpointů a kontrol. Jako jediná logická možnost se může jevit oklika přes Turecko. K tomu je ale nutná pořádná protekce.
Pak lze spekulovat i o tom, proč prezident Trump tak náhle uvolnil prezidentu Erdoganovi ruce k ofenzivě odhrnující Kurdy od hranic. Hlava Bagdádího mohla být víc než slušná proticena. No nekup to.
Henry Ford džihádu
Ale paradoxně jsme teď svědky, jak v USA média i politici snižují význam Bagdádího, jelikož ho dostal Trump. The Washington Post Bagdádího v titulku nekrologu charakterizoval jako asketického islámského vědce (později změněno na extremistického vůdce), Trump to schytává za to, že požádal o součinnost Rusy, Turky a Syřany a ještě si dovolil jim poděkovat. Jeho vítězný taneček v televizi byl příliš realistický („zemřel jako pes“) a vůbec: ani smrt Bagdádího není konec Islámského státu, protože ten nebyl potřen do posledního bojovníka.
Je to stejně absurdní jako tvrdit 30. dubna 1946, že Hitlerova smrt nic neřeší, protože nacisté žijí dál.
Faktem totiž je, že z Abú Bakra Bagdádího měla vítr půlka světa.
Ten muž prožil bleskovou kariéru. Dokonce i Hitlera svět znal šest let, než ho vzal jako opravdovou hrozbu. On na to potřeboval jen šest měsíců. Navíc už přinejmenším polovinu té doby vedly hlavy států debatu, jestli náhodou není dokonce i největším ohrožením planety. Časopis Time ho skutečně nazval nejnebezpečnějším mužem světa, pro CNN byl panem Terorem a pro deník Le Monde novým bin Ládinem, což byla skoro urážka, protože Usáma nesahal Bagdádímu ani po kotníky.
Jeho Islámský stát ovládal velkou část Arábie, vykrojil si území na mapě dvou kdysi nejtěžších vah arabského světa, Sýrie a Iráku, válčily s ním USA, Rusko, Británie, Francie a spousta dalších zemí. Mezinárodní koalice měla oficiálně přes šedesát států.
Podstatné však bylo, že Evropa a Blízký východ se ho reálně bály. Byl to jiný strach než z bin Ládina, ten byl „jen“synonymem teroru. Bagdádí založil fungující napodobeninu státu, takže jeden čas lidé brali takřka vážně jeho plány, že porazí „Řím“, tedy Západ, „obsadí jeho města, vezme si jeho ženy a zotročí jeho děti“. Bagdádí byl synonymem skutečné války.
Tenhle čtyřicátník s doktorátem byl totiž Henry Ford džihádu. Radikální řeči předchůdců doplnil systémem, řádem, inženýrským přístupem a výkonností. Byla to jiná liga, než byl Usáma.
Jeho válčení mělo strategii i taktiku včetně uřezaných hlav, jimiž zastrašoval nepřátele a fascinoval příznivce a nové bojovníky z celého světa.
Dal jim něco, co Usáma neměl. Nabídl úspěch, plán a budoucnost, i když z našeho pohledu obskurní. A pocit obrovské nadřazenosti plynoucí z dogmatu o převaze islámu nad nevěřícími, čímž ospravedlňoval hromadné vraždění a zotročování. Víra v předurčenost chalífátu ovládnout svět islámu i svět ďaurů povolovala krutost, takže i z dříve průměrných Evropanů, kteří k němu přeběhli, se stávali hrdlořezové. A zvyšovala morálku, takže Islámský stát i přes dřevní barbarské ideály, na nichž byl stavěn, jednu chvíli vyvolával iluzi momentální neporazitelnosti. Vzbuzoval pocit, že změkčilý a komplikovaný svět 21. století není schopen čelit primitivismu středověku s jeho jednoduchými, brutálně přímočarými postupy.
Byl tak přitažlivý, že v jeho řadách se sešli bojovníci až z Chile, karibského Trinidadu či Japonska. Z domovů utíkaly nezletilé dívky z Británie a Rakouska, aby jim mohly porodit děti.
Protože nebyl hlupák, od samého začátku musel vědět, že takhle nějak to jednou musí dopadnout. Mezitím ale zbláznil spoustu lidí a ještě víc jich nechal pozabíjet, upálit, znásilnit, unést, zotročit a vyhnat z domovů. Teď tedy skončil „skuhrající, křičící a plačící“v tunelu v jakési díře na syrsko-tureckém pomezí. Už o něm neuslyšíme. O trosečnících Islámského státu ano. O Idlíbu taky – a hodně.