I v důchodu zůstaňte aktivní, ale opatrně

Ježkovy voči, už jsem zase na zemi! Zakopl jsem si o nohu, upadl, odřel si koleno. Minule levé, dnes pravé. Trapné. Nepamatuji si, že bych zamlada při tenise upadl. A teď dvakrát za sebou! Co se to se mnou děje? Co udělá antuka v ráně na koleni? Vyplaví ji tekoucí krev? Hned na kurtu jsem si koleno opláchl vodou, potom doma umyl mýdlem, čistou vodou, ošetřil antibiotickou mastičkou a přelepil sterilní náplastí. Do týdne to bylo zahojené.

Druhý pád nebyl tak zlý, krev netekla, ale polekal jsem kolegy na vedlejším kurtu, když jsem ležel na zádech. Přestali hrát, ozývalo se – jsi v pořádku? Můj partner se polekal, že jsem si něco vážného udělal. Já jsem se totiž příliš energicky snažil vybrat míč, na který on nemohl dosáhnout, a moje nohy ten úprk nezvládly, nechtělo se jim.

Nikdy jsem neměl rychlé nohy. Výdrž slušnou, ale sprintovat? Můj menší brácha mě vždy suverénně předběhl a utekl mi, nikdy nevěděl, jak mě to štvalo. Já mám nohy celkem dobré, ale ve sportu, který jsem měl nejraději, tedy basket, by se mi hodily rychlejší, lepší reakce. Při veslování to nevadilo, jen mi léta strávená v lodi a na trenažéru nohy asi ještě zpomalila.

A teď se to ukazuje při tenise, ke kterému jsem se v důchodu vrátil. Hlava ví, co je třeba, pošle signál, ale nohy si dají na čas, než zareagují. Jedna z verzí „dlouhého kabelu“? V dobré vůli mě moji noví tenisoví kolegové spárovali s partnerem, který má omezený pohyb, že on má dobrou techniku a já, veslař-atlet, to za něj uběhám. Tak jsem si to i já představoval, ale je to trochu jinak. Nejdřív mně trvalo několik týdnů, než jsem se přizpůsobil antuce, na které míč odskakuje jinak než na tvrdém povrchu, na kterém jsem v Americe hrával. Moc mně to nešlo, nervózní servis jsem kazil, snadné míče nedoběhl, za parťáka nezaskakoval... Málem jsem skončil, než jsem do party víc zapadl.

Parta seniorů. Znají se, vyhovují si, vždy některý zaplatí pivo. Je nás víc než dvanáct, a tak se dost často slaví narozeniny nebo svátek, jednou za měsíc je společný oběd. Dobrá parta. V takové atmosféře nemůžu jinak než se zlepšit natolik, abych se cítil, že mezi ně patřím. A po mých počátečních pochybách se to lepší. Jen ten servis dosud není spolehlivý. Tajně jsem si pronajal kurt sám pro sebe a hodinu jen servisoval, ale neměl jsem dost míčů, a tak jsem víc nachodil, než naservíroval.

Jen kdybych tak často nepadal. Dosud jsem neviděl žádného z kolegů upadnout, přestože se mě někteří snažili potěšit – no jo, taky sebou občas švihnu. Rád to slyším, i když tomu úplně nevěřím. Ovšem i to mé padání „na hubu“má své plus. Zjistil jsem totiž, že ne každý pád znamená zlomenou kost. Že když se i starší člověk svalí a nenechá při tom pod sebou ruku nebo pokřivenou nohu, nemusí to nutně znamenat volání sanitky.

A třeba se vytrénuji v padání natolik, že se budu méně bát upadnout na ledě. Já jsem se totiž také na stará kolena vrátil k mému oblíbenému bruslení. A tam byl návrat ještě těžší než k tenisu. První den jsem se jen tak ploužil podél mantinelu, rozhodnutý, že nějak přežiju tu zaplacenou hodinu, ale pokračovat určitě nebudu. Že to nemá smysl, je to nebezpečné, žádné potěšení mi to nepřináší.

Naštěstí jsem si dal druhou možnost a dnes se těším na další zimní bruslení. Stejně jako tenis mám kluziště téměř u nosu. Drahé to není, dobře se u toho zadýchám, staré kanady mi padnou lépe než před třiceti lety. Snídaně po zabruslení chutná dvojnásob. Jako to pivko po tenise.