Jak chce Slavia bránit Messiho
O gymnastice, o boxu a časech, kdy neměl ani na naftu. Jan Bořil, hrdina Slavie.
Navštivte náš zpravodajský portál www.idnes.cz
Jan Palička
MDavid Čermák
ohl by se opájet slávou, protože obletovanějšího slávistu teď nenajdete. Z pana Nenápadného se stala zásadní postava sešívané euforie. I proto z kabiny nezvykle často zní chorál, který mu spoluhráči vymysleli: „Béřa, jedině Béřa, áálééáálééááléé!“
Nejdřív gólem proti Kluži pojistil Ligu mistrů.
Další trefou znervózněl Barcelonu a navrch se poškorpil s Lionelem Messim.
Zítra si proti Barceloně zahraje znovu. Na slavném Campu Nou!
Vypadá to, že s Janem Bořilem nic z toho nezamává. Než od fotbalu dostal odměnu, musel 28letý obránce projít drsnými testy. Třeba živořil na Žižkově, který potápěly finanční problémy. Domů několik měsíců nepřinesl ani korunu. „Živila mě přítelkyně Míša, teď už manželka,“přiznává. „Neměl jsem ani na naftu. Nevěděl jsem, co bude. Vyhrávali jsme, postoupili do první ligy, ale já byl stejně na mizině, protože mi nechodila výplata. Chtěl jsem pryč. Kamkoli.“
Od té doby uběhlo sedm let. Jak se vůbec dalo rok a půl na Žižkově vydržet?
Blbě. Přítelkyně chodila do školy, ale musela k tomu začít i pracovat, abychom nějak vyžili a měli aspoň co jíst. Naši byli rozvedení, tak jsme bydleli u jejích rodičů, kteří mi vyvářeli. A Míša mi musela čas od času dát pětistovku, abych vůbec mohl jet na trénink. Peklo. Přiznávám, že mi bylo do breku.
Má vůbec v tu chvíli člověk chuť hrát dál?
Motivací bylo postoupit do první ligy. To jediné mě drželo. A kabina byla super, vzájemně jsme si pomáhali. Třeba brankář Štěpán Kolář nám půjčoval peníze, protože rozjížděl firmu, začal dovážet víno.
Asi by vás tehdy nenapadlo, že se na hřišti potkáte s Messim.
Kdyby mi to někdo řekl, vysmál bych se mu. Jak bych o tom mohl uvažovat? Nemyslel jsem ani na to, že budu jednou hrát první ligu pravidelně. Je fajn, že se teď daří, ale uvědomuju si, kolik je za tím práce. Nezapomínám, čím jsme si se ženou tehdy prošli – a jsem jí vděčný.
Před čtyřmi lety vás přesvědčila k přestupu do Slavie, že?
Většinou mi radí dobře. Tehdy mi řekla: Ber to! Slavia je velký klub, v Praze budeš víc vidět.
Pardon, vy jste váhal?
Dost jsem se bál, kvůli finanční situaci. Tehdy tu čínský majitel byl jen chvilku, nevědělo se, jak se to bude vyvíjet. Slavii se ještě tolik nedařilo a já trnul, aby se neopakovalo to, co bylo na Žižkově. Stačilo mi projít si tou hrůzou jednou. Nechtěl jsem si zase půjčovat a živořit.
Ale?
Manželka mi radila: V Boleslavi se nikam neposuneš, titul nevyhraješ, navíc tam chodí na fotbal jen pár lidí. Ve Slavii se můžeš dostat někam dál, když tu možnost máš, jdi tam! Tak jsem to zkusil.
Doma tedy posloucháte.
To každý chlap, ne? (smích) Jsem rád, že jsem poslechl. Teď mám zážitky, o kterých se mi dřív nesnilo.
Třeba rozmíšku se supermanem Messim. Co vám říkal?
Anglicky mi nadával, že jsem mu dal loktem. Aspoň jsem to tak pochopil. (smích) Já mu odpovídal, že ne, a jelo se dál. Trefit jsem ho nechtěl, hlídal jsem si jen balon.
Dres jste na něm neloudil, když jste se celý zápas potkávali?
Ne. Stejně hned zdrhnul do kabiny, tak co? Překvapilo mě, že on a Luis Suárez nám ani nepodali ruku, a dokonce nešli ani poděkovat svým fanouškům. Mrzelo mě to. A dres? Nejsem ten typ, že bych o něj prosil. To je mi úplně proti srsti.
Bude si vás Messi pamatovat?
Kdybych já hrál proti neznámému soupeři, on mě trefil a za týden jsme proti sobě stáli znovu, vzpomněl bych si. Messi by na mě mohl mít pifku. Zákeřný není, ale může se stát, že bude o to víc zkoušet kličky. Možná mě bude chtít ztrapnit. Uvidíme, co se mnou provede.
Dá se Messi vůbec bránit?
Vždycky jsem na něj koukal v televizi, v jaké rychlosti kličkuje. Teď jsem to mohl porovnat s realitou. Má balon tak přilepený u nohy, že to není normální. U každého útočníka víte, jak se zachová, zatímco on si počká na váš pohyb a pak reaguje tak rychle, až... Prostě udělá dva kroky a je za vámi.
Co s tím?
Úplně ho zastavit nejde. Ani nejlepším obráncům se to nedaří. Ale základ je koukat po balonu a ne po něm. Trenéři mi už před prvním zápasem říkali: Béřo, ty máš vždycky průser, že hlídáš ty nejlepší!
Takže jste se těšil, nebo se bál?
Proč bych se bál? Já se nebojím nikoho, snad je to i vidět. Těšil jsem se, chtěl jsem vidět, o kolik je výš než ostatní soupeři. Vždycky na mě hrají ti nejlepší, a mně to nevadí. Aspoň se pak víc soustředím.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Vám velké zápasy sedí, ne?
Baví mě, protože jsem o nich odmala snil. Když jsem na Ligu mistrů nebo na reprezentaci koukal v televizi, doufal jsem, že bych tam taky jednou mohl být.
To vás napadalo, když jste jako kluk kopal ve vesnici Hořátev u Nymburka?
Ještě teď, když jedu autem okolo, vzpomínám, jak jsem tam začínal. I když kolem hřiště mezitím vyrostly baráky a není na něj ze silnice vidět. Bylo mi pět, ostatním deset i víc. Přípravka neexistovala, takže pěkně šup mezi starší kluky.
Drsná škola?
Nejdřív mi nedávali šanci, pak jsem jednou naskočil a něco ve mně viděli. Na to, jak jsem byl maličký, mi to celkem šlo. Jsem ze sportovní rodiny, dělal jsem basket, hokej, ještě předtím gymnastiku. Ta mě bavila.
Fakt gymnastika?
Pořád jsem někde lítal, říkali mi Turbonoha. A gymnastika mě naučila, jak se správně protáhnout. Teď už mám šlachy zkrácené, ale tehdy jsem musel být ohebný: cvičitelé nad námi hlídkovali, a dokud jsme se pořádně neprotáhli, nemohli jsme domů. Byly mi čtyři roky a už jsem lezl do výšky, skákal na trampolíně, dělal salta do molitanu. Dohlížel na mě prostřední brácha.
Tři bratři, to musela být doma řežba.
Byla, hodně jsme se rvali. Bráchové si vzali hokejovou výstroj a já jako nejmenší do nich bušil. Teď se vídáme míň, jeden dělá v Brně u policie, druhý v Lovosicích u armády.
Vás by uniforma nelákala?
Hraju fotbal, takže teď už ne. Ale když jsem viděl videa, jak nejstarší brácha zasahoval, docela se mi to líbilo – a asi by mě to bavilo. Ani vojna by mi nevadila, kdyby šla zkombinovat s fotbalem. Když vidím mladé kluky, kteří pomalu neudělají kotoul, občas mě napadá, že rok výcviku by téhle generaci neuškodil.
Vy jste zkoušel i box.
Chodili jsme na tréninky se spoluhráčem Jirkou Bílkem, když jsme za pana Šilhavého vypadli ze sestavy Slavie. Jirka má kámoše z URNA. Jak ten nás cepoval! Občas jsme si zaboxovali i proti sobě – a pak rychle do Edenu na trénink.
S monoklem?
To nikdy. Krev občas tekla, ale nic hrozného. Byl jsem rád, že si můžu mimo fotbal přidávat, udržovat se, trochu vymlátit frustraci. Byl to docela záhul. Chodili jsme z tréninků úplně durch, nebylo to tak, že bychom si dali dvě tři kola a konec. Pěkně dvanáct, po třech minutách. V závěru jsme se už jen plazili.
Teď jsou rukavice ve skříni?
Od doby, co pravidelně hraju, box vynechávám. Trénuju dostatečně tvrdě i tady. Snad můžu říct, že jsem pracovitý a zodpovědný. Jen občas od trenérů slyším, abych se při tréninku jinak choval. Abych byl klidnější, vynechal nadávky.
To se nedivíme. Z tribuny je znát, že na hřišti rád provokujete.
Přitom to nesedí. Určitě nejsem ten, kdo by si začínal. Jen nemám rád, když za mnou někdo přijde a nadává mi. To pak reaguju. Jo, dá se říct, že se s nikým nemažu.
Kdo vás nejvíc vytočil?
Nedávno v Plzni jsme se trochu poštěkali s Limberským. Křičeli jsme na sebe sprosťárny, ale oceňuju, že po zápase přišel s tím, že mimo hřiště nic tahat nebudeme. Mám rád, když někdo přijme i rozdá. Nebo když ujede a pak se omluví. Jako třeba Hložek ze Sparty.
Když hrál poprvé derby, přiznal se, že vám nadával a pak ho to mrzelo.
Je mladý, nezkažený. Překvapil mě, jak se zachoval. Něco mi řekl, ale pak přiběhl a omlouval se, že to tak nemyslel. Povídám mu: V pohodě, kašli na to, všichni máme někdy nervy. Napodruhé už jsme si neřekli nic a byli v klidu.
Jste klidný i v posledních týdnech, kdy se toho kolem vás tolik děje?
V oblacích nelítám. Jsem rád, že jsem pod tím vším trochu podepsaný, že jsem dal gól, který pomohl do Ligy mistrů. Ale zápasů jsou mraky, není čas nad tím přemýšlet.
Tomu se nechce věřit.
Jasně, zahřeje to. Ale asi mi to všechno docvakne až později. Gól Barceloně jsem si samozřejmě párkrát pustil, líbilo se mi, když jsem viděl lidi na tribunách, jakou jim to udělalo radost. Že byli šťastní, někteří brečeli. Byla to nádhera.
Na góly moc zvyklý nejste.
Přitom ještě v dorostu jsem jich dával dost. Býval jsem útočník, bavilo mě to. Ještě na Žižkov mě brali jako hroťáka, ale pak mě předělali na křídlo. A když si mě Boleslav po půldruhém roce stáhla z hostování, udělal ze mě trenér Koubek beka.
Chtělo se vám dozadu?
Zažil jsem pár kluků, kterým se stalo něco podobného a reptali. Že na kraji se musí moc běhat, že je to něco jiného. Mně to bylo jedno. Povídám trenérovi: Dejte mě kamkoli, já chci hrát! Dobře jsem udělal. Kdybych se vzpíral, třeba bych už dneska ani nehrál.
Místo toho jste dal gól Barceloně. Bodlem, špičkou kopačky.
V žácích a přípravce jsme hrávali v hale, tam jsem se bodlo naučil používat. Táta vždycky říkal: Honzo, bodlo je nejrychlejší, nečitelné, švihneš a letí to! To mi blesklo hlavou, když jsem běžel na brankáře ter Stegena. Střílet nártem nebo placírkou? Zblokují mi to. Anebo by balon letěl do padesáté řady.
Kde jste se vůbec v šestnáctce vzal? Kde berete sílu pořád sprintovat podél postranní čáry?
Asi díky vůli po vítězství. Každý snáší námahu jinak, já jsem odmalička zvyklý hodně běhat. I když už nemůžu, vždycky se hecnu a nechám tam všechno. Zato běhání v přípravě? Brrr, to nesnáším!
Vážně? Na to nevypadáte.
Odmakám to, ale bývám z toho špatný. Běhat s někým na čas je pro mě stres, radši bych si to oddřel sám. Ale na hřišti to vnímám jinak, tam mám důvod běhat.
Když dlouhodobě běháte jen na tréninku, nesete to špatně?
Když znám důvod, proč zrovna nehraju, kousnu to. Ale když jsme za pana Šilhavého byli po podzimu druzí, všechno šlapalo, ale najednou jsem vypadl, bylo to horší. Trenér mi dlouho ani nic neřekl, začala liga a já seděl. To mě štvalo.
No vida, teď vás Jaroslav Šilhavý vede v reprezentaci.
Jen říkám, jak to tehdy bylo. S trenérem jsme si po pátém kole promluvili. Říkal jsem mu, že se s tím dokážu poprat, jen mi to musí vysvětlit. Do té doby byste na mně při tréninku poznali, že jsem naštvaný. Nechápal jsem, proč nenastupuju, když jsem předtím nehrál špatně. Ale překonal jsem to a časem si všechno sedlo.
Teď se zase často hecujete s asistentem Zdeňkem Houšteckým.
Houšťa se dá úplně lehce vytočit. Když jsme hráli v Kluži, chtěl mě při bagu zmlátit, nadával. Na rozdíl od ostatních jsem do něj pořád ryl. My jsme dva blázni, kteří se tak dlouho hledali, až se našli.
Sázíte se?
To ne, ale od chvíle, kdy jsem v předkole Ligy mistrů dal gól Kluži, druhý asistent Jarda Köstl říká: Ty bys měl viset jako plachta na stadionu, mezi legendami. Že by měli vymazat Standu Vlčka a dát tam Béřu.
Kdo vám tuhle přezdívku přišil?
Až Jirka Bílek ve Slavii. Do té doby jsem byl pořád Bóřa, on to spletl a všichni se toho chytli.
Přezdívku Béřa v cizině těžko někdo vysloví. Myslíte vy vůbec na přestup dál?
Muselo by mi to dávat smysl. Musel bych vědět, že dostanu šanci, že zapadnu do stylu, jakým tým hraje. Možná by zase došlo na manželku. Zeptal bych se jí na radu.
Bylo už ve hře, že byste ze Slavie odešel?
Před dvěma lety byl blízko Galatasaray Istanbul. Už jsem si i volal s Milanem Barošem a Tomášem Ujfalušim, kteří tam hráli. Oba mi přestup doporučovali. A trenér Clement ze Swansea se na mě letěl podívat přímo do Edenu, jenže zrovna na zápas, ve kterém jsem nehrál. Za pár dní ho vyhodili a všechno padlo.
Turecko vás lákalo víc, viďte?
Lákalo, ale pan Tvrdík to nakonec stopnul. V tu chvíli za mě nebyla náhrada, zrovna končil přestupní termín. Já se nezlobil, dceři Nelince bylo půl roku, tak jsem rád zůstal.
Litovat nemusíte, přibývají vám zážitky. A zítra čeká další výzva.
Jestli chceme postoupit aspoň do Evropské ligy, potřebujeme venku bodovat. A proč by to nemohlo vyjít v Barceloně? Fotbal dělám proto, abych v něm něco dokázal, a na tuhle zkoušku se moc těším. Sice nejsem věřící, ale možná se zajdu pomodlit do kaple uvnitř stadionu. Ať to tam s námi dobře dopadne.
Jestli chceme postoupit aspoň do Evropské ligy, potřebujeme venku bodovat. A proč by to nemohlo vyjít v Barceloně?