Druhá Prašina působí jako seriál 24 hodin
Tajemstvím zahalená, temná a na pokračování. To je Prašina. Loňský debutový román Vojtěcha Matochy si kromě nominací na Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena nebo Zlatou stuhu a ocenění učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství získal i nemalou základnu fanoušků. Ty teď čeká minimálně jedna bezesná noc s druhým dílem Prašiny s podtitulem Černý merkurit, kterou znovu umně podtrhují ilustrace Karla Osohy.
Stejně jako první kniha je i ta druhá intenzivní a napínavá. Nelze ji odložit dříve než s poslední stránkou. Navozuje dojem akčního seriálu 24 hodin, ačkoli v tomto případě jde o ohraničení nadupanými třiceti hodinami, které však s hlavním tématem tak úzce nesouvisí.
Nová část Krchleby
Do tajemné části Prahy s křivolakými uličkami, kde se pokrok zastavil na konci 19. století a dodnes zde nefunguje elektřina, je hlavní hrdina, čtrnáctiletý Jirka, unesen. Tím se rozhýbe koloběh řady útěků a nečekaných odhalení. Třeba nové prašinské části Krchleby, která je ještě temnější a specifičtější než celý zbytek čtvrti.
Kromě toho je tentokrát Prašina snově zasněžená, což kontrastně podkresluje hustou atmosférou honby za černým merkuritem, který by v nesprávných rukou mohl posloužit jako ničivá zbraň. Mimoto se komplikuje vztah protagonistů, kdy je Jirka nepříjemně zaskočen, protože zjišťuje, že jeho kamarádka En má tajemství. Navíc se zdá, že se i názorově začínají rozcházet.
Záhady zůstávají
Na scéně se objevují noví nepřátelé včetně uprchlého zločince. Drama však umí rozptýlit i autorův jemný humor, kdy se sháňka malé holčičky po panu Plecháčovi, který působí jako smyšlená postava z její fantazie, promění nenadále v podstatný moment příběhu.
Matocha v pokračování Prašiny rozhodně nezklamal a netěží jen z myšlenky prvního dílu. Napětí umí navodit nejen slovně, ale především stylisticky. Při hltavém čtení tak přimhouříte oči i nad některými situacemi ze sekce deus ex machina, kdy se zvratem vyřeší neřešitelný problém. A i když se zápletka příběhu černého merkuritu rozmotá, záhad na Prašině je stále dost, a tak nezbývá něž čekat na rozuzlení. Příště.