PORNO ŠKODÍ VÍC NEŽ DŘÍV
Rodiče by si neměli myslet, že děti na internetu nedohledají pornografii, říká sexuoložka a mimo jiné rozebírá důsledky snadné dostupnosti tohoto obsahu.
Sex je všude kolem nás, děti a dospívající vyrůstají s internetovou pornografií, jenže mnoho mladých neumí navázat partnerský vztah a vést v něm reálný sexuální život. Mnohým chybí i obecné znalosti o sexualitě, takže sledování porna u nich vytváří nereálná očekávání. „Mladí muži pak očekávají, že každá dívka se bude chovat jako pornoherečka a že je normální mít dvouhodinovou erekci,“říká primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice v Brně Petra Sejbalová.
Před měsícem vzbudila vášně knížka pro děti starší čtyř let s názvem Co to tam mám?. Jsou v ní mimo jiné popisovány pohlavní orgány a malá holčička se po svém přirození hladí. Nakladatel ji obhajuje, váš kolega Zvěřina byl zdrženlivý. Co na ni říkáte?
Tu publikaci jsem celou neprostudovala. Ze stručného odkazu a několika fotografií na internetu nevím, zda obrázky, na kterých se ta holčička hladí na intimních místech, jsou v nějakém kontextu, nicméně na věk čtyř let mi to připadá poměrně nepřiměřené. Obecně by měly být učebnice sexuální výchovy vždy vytvářeny s ohledem na příslušnou věkovou kategorii.
Tuhle knížku děti využijí asi spíš doma, ale myslíte si, že by si sexuální výchova zasloužila být samostatným předmětem?
Sexuální výchovu jako samostatný předmět bych doporučila, protože informace z tohoto předmětu pravděpodobně ve svém životě využijí téměř všichni žáci, na rozdíl od matematického vzorečku nebo data nějaké bitvy. Jsou to právě nedostatky v obecných znalostech, které způsobují poměrně velké problémy. Největší nedostatky vidím ve znalosti fyziologie. Když se dětí například zeptáte na menstruační cyklus, 95 procent z nich odpoví, že trvá pět až sedm dní. Pletou si menstruační cyklus s menstruací. Jaké hormonální změny probíhají v průběhu cyklu a že existuje nějaká ovulace, to v podstatě nevědí.
To je podobné jako s antikoncepcí, zatímco o sexuálních pomůckách či praktikách mladí vědí dost, o různých druzích ochrany nic moc.
Za poměrně velký problém považuji snadnou dostupnost internetové pornografie, ať už na mobilním zařízení, či v počítači. Měla jsem dokonce klienta, který uvedl, že pornografii sledoval od svých osmi roků. Rodiče mu dali tablet, v němž se měl dívat na pohádky, on se ale byl schopen dostat k tomuto závadnému obsahu. Rodiče by neměli děti podceňovat nebo si myslet, že jejich dítě tento obsah na internetu nemůže dohledat. Dnes se mi do ordinace dostávají třináctiletí chlapci, konzumenti internetové pornografie s poruchami sexuálního chování. Tito mladí lidé mají pak problém zahájit partnerský sexuální život, po probrání anamnézy zjistíme, že příčinou je mnohdy právě sledování internetové pornografie, které v mladých mužích vytváří nereálná očekávání. Například že každá dívka se bude chovat jako pornoherečka, že je normální mít dvouhodinovou erekci, nebo to byl i případ mladíka, který se natolik bál reálné dívky, že byl sexuálně dysfunkční a uspokojoval se pouze masturbací u pornografie. Zaznamenáváme také případy mladistvých, kteří obtěžují své okolí třeba exhibováním, a když se jich zeptáte na důvod, řeknou, že to viděli na internetu.
A měla by sexuální výchovu řešit škola? Neměla by spíš lépe fungovat rodina?
Byla bych pro, aby se toto téma řešilo v rodině i ve škole zároveň. Úplný základ sexuální výchovy je samozřejmě v rodině. Je důležité, aby ani dítě v mateřské školce nedostalo odpověď, že miminko nosí čáp, aby vědělo, že tatínek má semínko, maminka vajíčko, dojde ke spojení a vznikne miminko, které maminka nosí v bříšku. Technické detaily není potřeba v tomto věku sdělovat, to se vysvětlí později, až to budou moci chápat. Mluvila bych s nimi na rovinu. Třeba děti na vesnici vidí kopulující psy, kočky a jiná zvířata, a když se dítě zeptá, odpověď by neměla znít: Oni si hrají. Dítě není hloupé, aby pochopilo, že toto není hra. Když se k těmto věcem bude přistupovat přirozeně, už to je sexuální výchova.
Pornografie má nejspíš dopad i na frekvenci sexuálních styků. Data totiž ukazují, že klesá počet uživatelek antikoncepce, ale nezvyšuje se přitom počet potratů. Vy jste už dřív odhadovala, že za tím je autoerotika, která je rychlejší a jednodušší. Opravdu ztrácí generace mileniálů zájem o reálný sex?
Oni neztrácejí chuť na sex, oni ztrácejí zájem o sex s živou osobou, to je zásadní věc. Často to vede až k závislosti na pornografii, kdy se k nám dostávají muži, kteří ji začali konzumovat, žijí v dlouholetém partnerském vztahu a najednou zjišťují, že mají problémy s erekcí, když jsou se svojí partnerkou, ale nemají ji, když sledují pornografii. Jsou schopni třikrát až pětkrát denně masturbovat u pornografie, ale při vlastním pohlavním styku jsou dysfunkční nebo mají problémy s výronem semene.
Jak s těmito muži v terapii pracujete?
Základní program u závislosti na pornografii je doporučení, aby vyzkoušeli 90denní sexuální půst, kdy je úplně zakázána pornografie a je povolen pouze sex s partnerkou nebo to může být masturbace, ovšem bez pornografie, pouze s vlastními fantaziemi, ideálně s fantaziemi vlastní partnerky. Nebo úplná sexuální abstinence. Když tento systém ale nezvládají, můžeme je utlumit i medikamentózně. Jde o to, že nadměrné užívání pornografie může mít až formu závislosti, podobné například gamblingu. Kdy se závislá osoba místo zaměstnání věnuje sledování pornografie, a přichází tak o výdělek.
Někdy se říká, že dnešní chlapci jsou línější ženy dobývat…
Dobývat ženu vyžaduje velké úsilí a také investice. Navíc muži mohou být odmítnuti, což je velký risk. Strach hraje v tomto případě velkou roli a mnohdy vede i k tomu, že se muž o nic nepokusí, například to může nastat po dramatickém rozvodu, kdy jeden partner zůstane dlouho psychicky zablokovaný a nechce navazovat vztah.
Kam tohle všechno může dospět?
To by mě také zajímalo. Pokud bude internet, konec to pravděpodobně nebude mít nikdy. Obávám se toho, že při konzumaci pornografie nejde jen o samotnou závislost, ale také o neustálé zvyšování síly podnětů. Na naše sexuologické oddělení přicházejí i muži, kteří jsou sice heterosexuálně orientovaní na dospělé ženy, ale „normální“porno už jim nestačí, takže vyhledávají neobvyklejší až patologické praktiky a podněty, mnohdy se dostávají až do závažných patologických či kriminálních kategorií.
Uvolněnější doba otevřela i téma sexuální orientace. Homosexualitu už lidé běžně přiznávají, přibývá transsexuálů. Je těchto lidí opravdu víc než dřív, nebo je to jen dojem určité „sociální bubliny“?
To, že je někdo homosexuál, znamená, že většinou preferuje osobu stejného pohlaví. Chybně se do této kategorie zařazují i osoby, které mají jednorázový homosexuální styk, takzvaně pro zpestření sexuálního života, nebo po nějakou dobu homosexuálně žijí. A těchto případů přibývá. V dnešní době není tak důležité pohlaví, ale kvalita partnera. Řekla bych, že čistých vyhraněných homosexuálů je pořád stejné procento. U transsexuálů mám pocit, že jich výrazně přibylo. Ale jde i o to, že se spíše mění poměr. Za socialismu ve východním bloku bylo více transsexuálů typu z ženy na muže a na Západě včetně evropských zemí to bylo naopak. Teď se Západ začíná přiklánět k nám a obecně je až extrémní nárůst žen, které se cítí být mužem.
Změnit pohlaví ale znamená projít zkoumáním komise, která to posvětí.
Jde o ministerskou komisi pro přeměnu pohlaví, kde je mimo další také podmínka, že za sebou musí mít žadatel minimálně dvanáctiměsíční život v opačné roli a minimálně dvanáctiměsíční hormonální terapii. Někteří jedinci ale i několik let po přeměně zjistí, že se to nepovedlo, že to není to, co si představovali.
Co se potom děje?
Oni jsou ve skutečnosti vykastrovaní, takže jsou po operaci na hormonální substituci. Je na nich, jestli vysadí hormonální medikaci. Potom je to otázka matriční, tedy jde o jméno a rodné číslo. U nás je zákon, že na matriční změnu pohlaví, tedy abyste dostala změnu rodného čísla, musí dojít k odstranění reprodukčních orgánů. Jsou ale boje a požadavky, aby přeměna pohlaví šla bez závěrečných operací, tak, aby lidé mohli mít děti a také aby několikrát za svůj život mohli změnit pohlaví dle svého rozhodnutí. Ve velké části evropských zemí není třeba pro přeměnu pohlaví operace, která odstraní původní reprodukční orgány. Pak se může stát, že po vysazení léčby může muž otěhotnět a porodit dítě.
Vypadá to, že do budoucna bude problém poznat, kdo je vlastně kdo… Jak tyto požadavky vnímáte?
Transsexualismus je diagnóza, pravý transsexuál nechce mít původní genitál, opravdu mu to vadí. Letos v únoru profesor Weiss na bohnických sexuologických dnech promítl asi 320 druhů poruch pohlavní identity, kdo se jak a kým cítí. Jedna věc je transsexualita a pak jsou eventuálně všechny tyto další genderové poruchy.
Velkou část vašich pacientů zaujímají devianti. Jaké nejčastější deviace řešíte?
Nejčastěji máme pachatele pedofilních deliktů, to jsou asi dvě třetiny soudem nařízených ochranných léčeb. Pak jsou to muži trpící nějakými druhy sexuálně agresivních či sadistických deviací a pak exhibicionismus, ten je na ústupu.
Ve společnosti přetrvává povědomí, že sexuálně motivované trestné činy páchají hlavně devianti, třeba pedofilové. Vy jste ale už dříve uvedla, že je to pouze 15 až 20 procent.
To je opravdový mýtus. Představa, že typickým pachatelem znásilnění je deviant, který zezadu přepadne ženu, není pravdivá. Většina pachatelů znásilnění jsou muži bez sexuologické diagnózy, kteří jednají nejčastěji pod vlivem alkoholu nebo drog. Pachatelé pohlavního zneužívání také většinou nejsou pedofilové, protože tento trestný čin se týká věkové kategorie pod 15 roků, takže do něj spadají i vyspělé třináctileté nebo čtrnáctileté dívky.
Nedávno jsem četla vyjádření jedné policistky, že osoba, která nejčastěji spáchá znásilnění, je někdo, koho žena zná. Takže je lichá představa, že „správné“znásilnění se odehraje kdesi v parku, kdy zezadu neznámý muž ženu přepadne a ještě jí fyzicky ublíží. Že ženu ani nemůže znásilnit třeba vlastní manžel či přítel.
Ano, tomu se říká znásilnění na schůzce, nebo vztahové znásilnění, tedy že oběť zná pachatele. Situace, kdy je muž úplně neznámý, to by spíš směřovalo k tomu, že půjde o devianta. A pro sexuálního devianta je zásadní, že k ženě nemá žádný vztah, pro něj to musí být žena cizí.