Pijete-li nalačno, gothaj s cibulí vás nespasí
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Kdyby se mě někdo zeptal, co jsem dělal před třiceti lety, když v Praze začala revoluce, odpověděl bych, že jsem spal. Musel jsem si jít lehnout, neboť mi nebylo dobře. Mohl za to fotbal.
Ale popořadě. Ve středu 15. listopadu 1989 nastoupila v Lisabonu československá reprezentace k poslednímu zápasu kvalifikace na mistrovství světa proti domácímu Portugalsku. K postupu na MS 1990 v Itálii stačilo, aby naši neprohráli o čtyři a více gólů. Portugalci se snažili, gólman Stejskal byl však neprůstřelný. Skončilo to nula nula.
Druhý den jsme o zápase klábosili se spolužáky a rebel Malý navrhl, že bychom měli úspěch národního týmu náležitě oslavit. Protože to byl mnohem lepší program, než blížící se přednáška z ekonomické geografie, urychleně jsme opustili učebnu. Proběhli jsme parčíkem na náměstí Antonína Zápotockého (dnes Winstona Churchilla), z Kalininovy (dnes Seifertovy) ulice zabočili do Husinecké a za chvíli jsme už seděli v teple u Dobruských. Objednali jsme si pivo, což byl tehdy v mém případě úkon obvykle spojený s vytahováním občanského průkazu. Byl jsem sice plnoletý, ale od pohledu mladistvý holobrádek, takže ode mne hospodští občanku většinou chtěli. Obratem před námi přistály dvě desítky a za chvíli další. Pili jsme nalačno, neboť nám bylo líto utrácet za jídlo. Jedno z dalších piv už jsem začal cítit v krvi, tak jsem si objednal to nejlevnější z jídelního lístku, tedy gothaj s cibulí. Uzenina bohatě dochucená octem a pepřem však již rychlému nástupu intoxikace nezabránila. Zanedlouho jsem se těžce zvedl, zaplatil a vydal se vrávoravým krokem k domovu.
Když jsem otevřel dveře bytu, zaslechl jsem cinkání příborů o talíře. Rodiče s bratrem právě večeřeli. Pozdravil jsem, zakoktal, že mi není dobře, a odšoural se do pokoje. Měl jsem velmi těžkou noc.
Následující den byl pátek, 17. listopad. Zkusil jsem překonat kocovinu sportovním výkonem, ale ani hokejový trénink s bývalými spolužáky ze střední nepomohl. Bylo to spíše horší. Doma jsem si odpoledne lehl a nevěděl o světě. Večer mě probudil bratr, který se vrátil z demonstrace na Albertově. Přes rameno mu visela moje oblíbená černá taška. Byla celá zapatlaná od vosku, jak se s ní bratr prodíral davem studentů, kteří zapalovali svíčky u Máchova hrobu na Vyšehradě. Dost mě to naštvalo. Ještě ten večer se začala šířit turbulentní fáma o smrti studenta Šmída.
Kromě této lži se ale množily i věrohodné popisy nebývalé brutality komunistických policajtů na Národní třídě. O víkendu začala stávkovat pražská divadla a školy. Se spolužáky jsme chodili do divadel, místo plánovaných představení tam zmlácení lidé vyprávěli o tom, jak nelítostně je policajti tloukli. Tak nelítostně, jako by je chtěli zabít. Šel z toho mráz po zádech.
Zdálo se, že tohle bolševici nemohou ustát. Jenže po Praze ještě pořád jezdily obrněné transportéry, kdykoli se odněkud mohly vynořit mlátičky z pohotovostního pluku.
V pondělí 20. listopadu se na Václavském náměstí sešlo přes sto tisíc lidí. Nebyl jsem tam, nejspíš jsem se bál. Následující podvečer nás přišlo dvě stě tisíc. Ano nás. Byl jsem tam, byť jsem chvíli zvažoval, že půjdu na hokej. Sparta hrála s Trenčínem. Postával jsem kousek od Národního muzea a pozoroval transportéry nachystané u Federálního shromáždění. Nerozjedou se proti nám?
V duchu jsem přemítal: Tak co? Hokej, nebo demonstrace? Zvolil jsem Václavák. A příští den zas. Obrněnce už se nerozjely. Bolševik padl. Přišla svoboda. Je neuvěřitelné, že je to už třicet let.