Ze svého úspěchu mám pocit viny

Píše romance, sama se však jako romantička necítí. Americká autorka Colleen Hooverová tento týden zavítala do Prahy.

PRAHA Rodačka z Texasu se věnovala sociální práci. Svou první knihu vydala svépomocí v roce 2012 a od té doby se téměř všechny její romány dostaly do prestižního žebříčku bestsellerů New York Times (NYT). „Povedlo se mi tak rychle uspět, že jsem cítila vinu vůči ostatním autorům,“říká Hooverová, autorka téměř dvaceti příběhů a matka tří dětí.

Proč jste necítila radost?

Abych to upřesnila – úplně poprvé, když mi agent volal, že se můj debut Život jedna báseň dostal do žebříčku NYT, myslela jsem si, že je to žert a někdo se mě snaží napálit. Jako první jsem proto pociťovala velké překvapení. Pak jsem si ale uvědomila, kolik dalších autorů se snaží bez úspěchu prorazit, a přišel pocit viny, že se mi to povedlo hned, navzdory tomu, že nepíšu nějakou velkou literaturu.

Ale rozhodla jste se své knihy vydávat sama. To je odvážné rozhodnutí a uznání si zaslouží.

To je pravda. Žádný recept na úspěch ale nemám. Myslím, že se mi s trochou štěstí povedlo začít vydávat mé příběhy přesně v moment, kdy po jejich stylu byla poptávka.

Podle Googlu patříte mezi jednu ze zakladatelek žánru new adult, respektive young adult.

Je to tak, ale když jsem psala svou první knihu, vůbec jsem o takovém žánru nic nevěděla. Fakt, že jsem považována za jeho zakladatelku, je tak trochu vtipný.

Proč vlastně tento žánr knih pro mladé musel vzniknout? Nikdy předtím nebyl potřeba.

Nakladatelé pocítili, že existuje nevyužitý segment mezi knihami pro čerstvé teenagery a pak dospělé. Nebyly tady knihy typově zacílené na dvacátníky, mladé dospělé. New adult a young adult byly jasnou odpovědí, která tyto dva světa propojovala.

Znamená to, že si takovou knihu pak nemůže přečíst třeba vaše babička?

Ale to vůbec. Já, když knihu píšu, rozhodně nemyslím na věk či pohlaví čtenáře. Cítila bych se pak příliš omezená. Nechci na své knihy dávat nálepky, zařazují je tam až pak nakladatelství. Ať si každý čte, co chce. Jinak by to přece byla hrozná nuda.

V poslední době jste začala částečně spolupracovat s velkými nakladatelstvími. Překvapilo vás na jejich práci něco?

Z jednoho jsem teď musela odejít, protože se tam proměnila redakce a chtěli mě zařadit do škatulky fikce pro ženy od 30 do 50 let. A to jsem opravdu nechtěla.

Vaše postavy pravidelně procházejí nějakým traumatem nebo trápením. Proč?

Cítím, že jinak by to byla nuda. Čistá romance by určitě nebavila mě ani mé čtenáře. Nevím, jestli bych ji dokázala napsat. Potřebuju si vymyslet nějaký problém či zápletku, která tvoří přidanou hodnotu příběhu.

Může za to vaše předešlá zkušenost se sociální prací?

Možná ano. Vyšetřovala jsem různé případy zneužívání a viděla několik opravdu ošklivých věcí.

Dokázala jste zůstat klidná?

Nejsem příliš emotivní člověk, takže mi to nedělalo problém.

To by do vás asi nikdo neřekl.

Každý si z mých knih odvozuje, že jsem romantická nebo přecitlivělá, ale opak je pravdou. Napsala jsem teď temný thriller, svůj první, a máma se sestrou mi oslavně řekly, že jsem konečně napsala knihu, která ke mně sedí.

Takže co bude dál?

Píšu teď příběh s paranormálními prvky a musím říct, že mě to velmi baví.