Zpráva o generaci, již tvoří Karel, já a ty
Mirka Spáčilová
Bohdan Karásek říká svým pracím „bytové filmy“, což lze přeložit jako levné projekty na pomezí studentských a nadšeneckých experimentů. Vypadá tak i režisérův první celovečerní distribuční titul Karel, já a ty, ovšem jeho zajímavější stránka leží mimo filmařské řemeslo. Dala by se nazvat diagnózou (části) generace, která už není ani rebelská, jen takzvaně „řeší“: sebe.
Jenovéfa Boková hraje ženu, která svému manželství naordinuje léčbu dočasnou rozlukou. Odstěhuje se k přítelkyni neboli Petře Nesvačilové, pak ke kamarádovi čili Karáskovi a probírá to s nimi. Ráno, večer, doma, u piva, v jedné lineární konverzační smyčce od banalit „už není, jaký býval“po obecné úvahy, zda za padesát let bude ještě instituce manželství existovat.
Tápající hrdinové pokolení Šeptej či Samotářů byli dojemnější, zábavnější a hlavně činorodější než přehlídka třicátníků, kteří nevědí, co chtějí, a jediným předmětem jejich zájmu je sebeanalýza včetně přesně odposlouchaného jazyka „jako že“. Nejraději by nikdy nedospěli, pokud pracují, zjevně je to nebaví, o nikoho se nestarají, za nic nezodpovídají. Věta „Víš, co je tvůj problém? Pořád mluvíš jen o sobě“charakterizuje jak Karáskova kazatele, tak celý film, z nějž navzdory stopám příjemného humoru ční obhajoba alternativy životní i kulturní.
Pak je ovšem nutné upozornit, že novináři z projekcí neodcházejí na rauty, které se už roky nedělají, nýbrž do práce, což nezávislí asi neznají. Že menšinové umění je dávno ve většině: z osmi zítřejších premiér zastupují hollywoodskou linii pouze dvě. A že technická kvalita může vadit i spřízněným duším.
Karel, já a ty Česko, 2019 50%