Bůh Karel! Můj osud
K dnešním 80. narozeninám mu přinese originální obraz. Ale jak originální byl Karel Brückner? Vypráví jeho přítel Jiří Kubíček.
Vzadu pod okny šumí Čertovka, naproti bydlel Jan Werich. U pomalované Lennonovy zdi se fotí davy turistů a na chytrých telefonech hledají, kudy zahnout na Karlův most. Doleva přece, ne?
„Nic z toho bych neměl, neviděl a nezažil, kdyby nebylo Brücknera,“vypráví bývalý fotbalový manažer Jiří Kubíček. V tom malinkatém bytě uvaří čaj k snídani a spustí: „Karel je bůh a já mám díky němu byt na Kampě.“Uprostřed těch malebných míst zakopáváte o kamenné dlažby, protože spěcháte, ať jste na rozhovoru včas. A pak to přijde.
Vodopád slov a historek o muži, který se stal legendou, aniž by chtěl. Anebo chtěl?
Proč v televizi běží záznam z rakouské televize ORF?
To jsem natáčel Karlovu premiéru u rakouské reprezentace. V září 2008 hráli kvalifikaci proti Francii, proti Henrymu a spol. Rakušani vyhráli 3:1 a během přestávky byl v televizi Karlův medailonek.
Vidím, mluví u toho německy.
Ne perfektně, ale rozumíte. Vzal jsem televizní štáb na místa, která jsou Karlova. Řepčín, kde vyrůstal a kopal na škváře. Jeho maminka tam hráčům prala dresy a táta dělal údržbáře. Všem říkal Oveno.
Proč?
Hanácky ovečka. To je Karlova historická přezdívka, Ovena. Pro spoluhráče v Sigmě pak byl Karas. A já – když přijel ten televizní štáb z Vídně – jsem prozradil přezdívku Klekí-petra. A teď se dívejte.
Koukám, jsem připravený.
Bílé vlasy, bílý otec apačů. Karel May o něm psal ve svých knihách. Slyšíte? Teď to v televizi pouští. Jako podkres hudbu z Vinnetoua.
Ale prvotní slávu zažil jinde.
V Hamburku, už to bude skoro třicet let. Vyhráli jsme úvodní zápas třetího kola Poháru UEFA a v německých novinách psali: Schock hat schock. Trenér Hamburku se jmenoval Gerd-Volker Schock a měl z Brücknera pořádný šok.
A vy?
Tam jsem pochopil, jak je Karel velký. Bez něj bych v Sigmě nestrávil čtvrt století jako manažer. Velikost Sigmy stvořil on. Z obyčejných kluků, kteří hráli fotbal doma na Hané za barákem, vypiplal mužstvo evropského formátu.
Tehdy Olomouc málem vyřadila Real.
Ale nejdřív jsme si podali Hamburk. Desátého prosince 1991. Minus šestnáct stupňů bylo. Výkop v jednu po poledni, neměli jsme světla.
Zato jste měli ideální obutí.
Ten detail, který rozhodl, vymyslel Karas. On je stavař, já zase frézař a soustružník. A tak jsme domluvili fígl v zámečnické dílně vedoucího mužstva Franty Raka, ať na tom ledě nekloužeme. Dávejte pozor. Vezmete dvanáctku kulatinu, ocel. Uděláte metrický závit, do válečku desítkou vyvrtáte šroubek a zůstane vám milimetrový dutý okraj.
Takže jste fixlovali? Udělali jste ostré kolíky, které tolik neklouzaly.
Brücknerova věda. Tříhranným pilníkem se kolík napiloval a vznikl
řezák, který měl zuby. Zalil se pečetním voskem a přestříkal šedou barvou. V deset večer jsem odjížděl a ráno muselo být všechno hotové.
Prošlo vám to? Ostré kolíky přece rozhodčí zakazovali.
Chorvatského sudího Petroviče provázel Slovák Krchňák, který mi řekl: Nech to na mě, s Draganem jsme na mistrovství osmnáctek bydleli na jednom pokoji. Tím pádem nebyla kontrola kolíků na hřišti, ale před šatnami. A zatímco hráči Hamburku jezdili jako na lyžích, my zářili. 4:1.
Vy si potrpíte na vzpomínky, že?
Dost zapomínám, tak si všechno raději archivuju do paměti počítače. Jako sportovní ředitel Sigmy jsem tehdy prodal televizní práva za 600 tisíc marek do ARD. To bylo poprvé, co Olomouc zbohatla. Díky Brücknerovi. Tehdy byl poprvé velký. Přechytračil Hamburk a pak málem Real Madrid.
Vyprávěl jste to někomu?
Novým šéfům Hamburku o devět let později, když přijeli koupit Tomáše Ujfalušiho: Vaši předchůdci přijeli do Hotelu Zámek, přivezli si vodu ve skle a do rána jim všechno zmrzlo. Tehdy jsem taky pochopil, že to s Brücknerem budu mít těžké.
V čem?
Když z klubu odešel, nastala potopa. On dělil hráče na zlaté a prašivé. Dvanáct bral, zbylých osm v kádru bylo nepoužitelných. Když při tréninku nacvičoval těch svých pětadvacet signálů, používal náhradníky jako kompars, tudíž neměli motivaci. A když Brückner skončil, což se v Sigmě stalo třikrát, muselo se toho hodně změnit.
Nikdy toho přístupu nelitoval?
Naopak. Když předloni Sparta nakoupila jedenáct hráčů pro Stramaccioniho, povídá mi u kafe: Juro, oni se zbláznili.
Proč?
Vzpomínáš, co jsem ti vždycky říkal? V letním přestupním termínu mi přiveď maximálně tři. Jednoho zapracuju, jednoho budu mít na lávku a jednoho můžeš hned prodat, protože se tam nedostane. Ale kdo to bude, to ti řeknu až po přípravě. A hlavně mi nevoď hráče pod 185 centimetrů, to jsou trpajzlici, ty si dej k sobě na zahrádku do skalky. Karel si prostě vybral svých dvanáct a tím to haslo. Když jsme do branky kupovali Martina Vaniaka, budoucí legendu Slavie, povídá: Mě nezajímá, jestli umí chytat, máme Luboše Přibyla. Já chci gólmana, který bude nosit tašky.
Umíte Brücknera imitovat. Včetně gest, jeho intonace.
Přece víš, že nechci žádné malé, už tu mám Marošiho. Potřebuju bránit standardky. Standardka, to musí být sosna, tam nesmí proletět balon. Já se vedle něj fotbal pořád učil a stejně se ho pořádně nenaučil.
Byť jste býval brankář, Brückner vás nikdy netrénoval, že?
To má svůj příběh. Rok 77. Chytal jsem za Prostějov a na druholigový zápas se Zlínem dorazil Karel Nepala, vyhledáváč talentů z Brna. Přijel koupit zlínského útočníka Janečku, ale mně se zápas podařil a zpoza branky slyším: Pane Kubíčku, na slovíčko. Nechtěl byste k nám do Zbrojovky? A co bych tam dělal? Máte Hrona s Doškem. Pan Nepala se nedal a povídá: Potřebujeme třetího do party, co byste si přál?
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Co jste si přál?
Jít na práva. Můj děda byl kulak, umučili ho ve vězení. Já byl odpad společnosti: Soudruhu, co bys dělal na střední škole? Šel jsem na betonáře a doufal, že mi sport pomůže. Pak mi ze Zbrojovky vzkázali: Právě jste se dostal na univerzitu!
V Brně jste dělal náhradníka.
Pod Masopustem jsme hned vyhráli titul, ale po dvou letech mi došlo, že nerostu. Do toho zavolali z Olomouce, ale tam jsem zase zjistil, že se do branky nedostanu přes Jirku Víta.
Už jsme zpátky u Brücknera?
Ještě chvíli. V prosinci 1984 mi Sigma nabídla: Do rána se rozhodni, jestli chceš dělat ředitele. V osm ráno jsem přišel do prázdné kanceláře a odešel pětadvacet let poté. Sigma, která byla zprvu bez koruny, za tu dobu ani jednou nesestoupila a prodala hráče za 350 milionů.
Pod co se podepsal Brückner?
Pod všechno. Našli jsme hráče, ukázali je světu, prodali a postavili stadion. Díky penězům za Hapala vyrostla světla, za Látala západní tribuna, za Radu tribuna za brankou, za Ujfalušiho s Heinzem severní tribuna. To Brückner stvořil Sigmu.
Nectnosti neměl.
Karel je bůh. I když paličatý. Než jsme tehdy letěli do Hamburku, operovali mu výrůstek na močovém měchýři a měl týden ležet. Den po operaci vzkázal, ať mu přineseme civil, že bude čekat ráno v půl osmé u dálnice. Doktoři se až z televize dozvěděli, že Karel utekl.
On tvrdí, že fotbalové nebe přijímá jen na pět minut.
Protože za týden je další zápas. On má myšlenky, empatii, filozofii. Když vedl reprezentaci, tvrdil jsem: To, jak je velký, pochopíte až deset let poté, co odejde. On je geniální.
Ale jednou jste ho propustil.
Byl jsem hloupý. Na podzim ’93 se ztratilo dost bodů a výbor znervózněl. Odvolali jsme ho a já mu to šel říct. Pořád vidím ty jeho rudé oči, jak mě nenáviděly: Cože?! Vy jste si mě dovolili odvolat?! Na druhý den přišel Vlastimil Palička a Brücknerovi v kabině úslužně složil jeho holení do skříně. Asi tušíte, že už nikdy nemohli být kamarádi... A já se omlouvám. Promiň, Karle! V tu dobu jsem byl víc manažer než tvůj obdivovatel, a ty si zasloužíš být obdivován. Co pro českou hudbu znamenal Gott, to pro fotbal Brückner. Proto jsem jako místopředseda svazu v roce 2001 tolik bojoval, aby se stal trenérem nároďáku.
Ještě předtím velel jednadvacítce.
V lednu 1998 se v hotelu Coubertin volil trenér áčka. Šéf svazu Chvalovský si mě zavolal: Mám dva kandidáty, Karla a Chovance. Mohl bys zařídit, aby Morava nekřičela, když to Karel nebude? Dám mu jednadvacítku a prémie jako by trénoval áčko, kde bude druhým asistentem.
Co vy na to?
Jen to musíš říct Brücknerovi osobně, jinak ho naštveš a už ho nikdy nedostaneš. Chvalovský odjel do brněnského hotelu Voroněž a Brücknerovi to vysvětlil. A tehdy, když začal mít výsledky s reprezentací, si lidé poprvé všimli, že je Karel výjimečný.
Ale taky vztahovačný, vůči novinářům někdy až jedovatý.
Protože jste mu kazili myšlenky. Kdyby si byl jistý, že jeho slova napíšete, jak je myslí, neřekl by popel. Nejradši si psal odpovědi sám. Jako v časopise pro nemocnici Olomouc, kam často doprovázel svou manželku.
Čili: fotbal je radost i žal, sbratření i rozkol. Fotbal je přestupní stanicí mezi nadějí a zatracením.
A víte, že reprezentace málem nedopadla? Den před volbou si v novinách přečetl, že nejžhavějším kandidátem je Jarabinský. Dal si vizoura a ráno povídá manželce: Vezmu to Slovensko! Pane, tam mu nabízeli dvakrát tolik. Naštěstí se ho podařilo přesvědčit, aby zůstal. Nikdy bychom nezažili Portugalsko, možná by Nedvěd neměl Zlatý míč.
Vedl nejlepší generaci v historii.
Ale on tu generaci stvořil. On přenesl úspěšné hráče ze své jednadvacítky do svého áčka. On posunul Nedvěda, Poborského a Kollera na piedestal. Naučil je, aby ho vnímali. Jako svého času Sigmu.
U fanoušků v Olomouci jste to neměl vždycky růžové, viďte?
Krizovka přišla na apríla 1994. Stadion nenávistně křičel: Kubíček ven! Došel jsem za Karasem a bezradně se ptám: Jak to děláš, aby ses nezbláznil? Karel zvedl ten svůj velký nos, přivřel oči a zahučel: Juro, to máš tak. Jedu na chalupu do Hluboček, pustím si Mozarta, sedím a koukám, jak nám přes zahradu teče potůček. Já si koupil padesát cédéček vážné hudby, všechny si je přehrál a našel jsem svůj ráj.
Zasloužil by si trenér státní řád?
Už dávno! Snad neurazím Vejvodu, Ježka nebo Uhrina, ale Brückner dokázal nejvíc. Nekamarádil se s Pražáky, byl z Hané, všechno si musel odpracovat. Trénovat Spartu, dostal by laso z Barcelony.
Nemluví z vás zaslepenost?
Ne, pustím vám první zápas pod Chovancem. V Olomouci proti Irsku. Poločas 0:1. Chovanec s asistentem Haškem kráčeli do kabiny a šuškali si: Co s tím budeme dělat? Karel se potutelně usmíval, ruce složené na prsou. Karle, co s tím? otočil se k němu Ivan Hašek. Karas tím svým zastřeným hlasem houknul: Pojďte ke mně. Namaloval, co se musí změnit, a hotovo. Vyhrálo se 2:1 a stadion bouřil.
Pletl se do práce i vám?
Když chtěl brankáře Přibyla, kterého ve Slavii přeřadili do béčka a kopal tam levé křídlo. Já mezitím koupil za 800 tisíc Vahalu z Dunajské Stredy, ale na rovinu mu řekl: Stando, pokud se podaří Přibyl, seženu vám místo ve druhé bundeslize.
Jak to dopadlo?
Brückner řekl, že dobře zná Václava Ježka, který v korbelovského éře přeběhl ze Sparty do Slavie: Nech to na mně, Juro! Za hodinu vyšel naštvaný, jeho popelník překypoval vykouřenými cigaretami: Ježek si řekl o tři miliony, ale že jsem to já, dá mi slevu deset procent. Karel poznal, že se nemá manažerům plést do řemesla. Já řekl Ježkovi, že máme Vahalu a za Přibyla dáme milion a půl: A jestli to nestačí, strčte si ho někam. Než jsem se vrátil ze Strahova, byly přestupní lístky podepsané.
Čím vás Brückner inspiroval?
Nikdo z nás si nedovede představit, co zažívá trenér, když musí vymyslet, jak porazit Holanďany. Vždycky je v tom sám. Karel sedával v kanceláři, na stole balicí papír a lepil si svoje myšlenky na zeď. Před Holandskem v kvalifikaci o Euro 2004 bručel: Juro, já ti nevím, oni mají šest hráčů, kteří nejdou eliminovat. Nistelrooy, Zenden, kapitán De Boer, v brance Sar, uprostřed Davids se Seedorfem.
Protizbraň našel. Češi vyhráli 3:1.
Pavel Nedvěd mu vyprávěl, čím se Davids nechal vyprovokovat proti Belgičanům. To by Brückner nevěděl, kdyby souhlasil s cestou do Japonska. Je to zamotané. V srpnu 2003 se vymyslelo, že reprezentace poletí na Kirin Cup a výkonný výbor si pozval Brücknera: Kdy bude nominace? A on: Já nikam nejedu! Mužstvo šlape, nebudu riskovat žádný zájezd. V tom samém termínu hrála Belgie s Holandskem, kde se tulipáni rozhádali. Zenden poslal Davidse do háje, rasisticky ho urazil a ještě mu prý řekl, že je gay. A tak Brückner vymyslel plán: do 20. minuty Honza Koller tím svým dlouhým štoplem dupne Davidsovi na kopačku, ať ho naštve. Pak ho někdo pohladí po zadku a Davids vybouchne. V deváté minutě karta, v patnácté penalta, červená a Karel měl Holanďany na lafetě.
Přitom je konzervativní.
Radši desetkrát vyzkouší stejné řešení, než aby zvolil nové. Je to konzerva. Ne jako Klaus, který o Trumpovi v březnu řekne, že symbolizuje zoufalství Republikánské strany, zatímco po volbách poví, jak se z Trumpova úspěchu raduje. Pustím vám to, chcete?
Radši už ne, jinak se nám ten rozhovor nevejde na stránku.
Zkrátka Brücknera nikdy nenachytáte na tom, že by si protiřečil.
Ale problémy řešit neuměl.
Aby neměl nepřátele. Na problémy měl asistenty. To nebyla slabota, ale filozofie, aby mohl dlouho působit u jednoho týmu. Jako Ferguson v Manchesteru United.
Co ho vlastně dojímá?
Rodina. Jeho paní se dlouho pere s nemocí a on by nedopustil, aby se o ni staral někdo jiný. Karel ví, co je štěstí. Patří do kategorie českých velikánů. K Formanovi, Kemrovi, Tigridovi, Hrabalovi, Kouteckému, Koukolíkovi. Víte, co odpovídal mistr Kemr kolegovi Štěpničkovi, když se ho ptal, kam vyráží po představení z Národního divadla? Domů, aby mi bylo samému se sebou dobře, protože komu není dobře samému se sebou, tomu není dobře ani s lidmi.
Jak to souvisí s Brücknerem?
Že on ví, co je štěstí. Když se podíváte do jeho očí, poznáte, jak se cítí. Jak to říkal Josef Kemr? Všechno se zračí v oku a ve tváři. A Karel to všechno ve své tváři má.
Našel bych tam i pochyby, že měl proti Řecku střídat?
Měl vyhrát semifinále a být mistrem Evropy 2004, ale věřil ve své konzervativní řešení. Ale to je prostě osud. Vracíme se ke kolíkům na Hamburk. Potáhneme z flámu, vy si ještě dáte skleničku, zato na mě spadne tuna sněhu ze střechy. Jsou to střípky, které píše osud. V mém osudu stálo, že potkám Brücknera.