V Česku se ztratí třicet dětí denně
Pátrání po ztracených lidech se policie věnuje vždy s plným nasazením. Zvláště pokud se jedná o malé dítě.
Policisté každý den na lince 158 přijmou desítky oznámení o ztracených dětech. Někdy je najdou do několika hodin, jindy se pátrání protáhne na několik let. „Lidé by měli hlásit zmizení spíše dříve než později, neměli by moc dlouho váhat. Policie vždy zapojí síly a začne pátrat. Je to lepší než riskovat,“říká v rozhovoru pro MF DNES šéf odboru pátrání Policejního prezidia Jan Rybár.
Náplní vaší práce je třeba pátrání po ztracených uměleckých dílech a také po lidech. Čemu se věnujete nejčastěji?
Klíčoví jsou pro nás vždy lidé. Pohřešovaná osoba je pro nás nade vše. Zákon pohřešovaného definuje jako osobu ohroženou na životě a zdraví, u které není známo místo jejího současného pobytu. V takových případech policie zasahuje nejvíc. Ztrácejí se děti a ztrácejí se staří lidé. Tomu věnujeme velkou část svých sil a prostředků.
Když se ztratí dítě, je to emoční událost, jejich příběhy se mnohdy objevují v médiích. Můžete říct, kolik dětí se v Česku každý den ztratí?
Naprosto přesně. Každé oznámení na linku 158 o ztraceném dítěti mi chodí na telefon. Průměrně dochází k pětadvaceti třiceti oznámením o ztrátě dítěte denně. Osmdesát procent ztracených dětí policie vypátrá už do několika minut nebo hodin. Jde zkrátka o ta prvotní zavolání „ztratilo se mi dítě, jsem v obchodním centru“. Policie oznámení přijme, udělá prvotní úkony a dítě dost často rychle najde.
Do těchto počtů jsou zahrnuty jen děti, které se ztratí v obchodním domě či nepřijdou domů ze školy, nebo se mezi tyto ztracené počítají třeba i mladiství, kteří utečou z nápravného zařízení?
Ano, do oznámení o ztraceném dítěti patří i takzvaní útěkáři. To jsou děti, kterým je soudem nařízena ústavní výchova. Osobně jsem k tomu trošku shovívavý. Jestliže vám utíká sedmnáctiletý kluk, který má dva metry a devadesát kilo, a utíká jen proto, že je v ústavu, má večerku a nemůže se dívat na televizi na film, na který se jeho vrstevníci normálně dívají, nebo nemůže jít ven, kdykoli chce... Na takový případ přeci nejde pohlížet jako na pohřešovanou osobu. Ale dnes má takový případ podle stávající legislativy status pohřešované osoby. Připravujeme však novelu, v platnost by měla přijít příští rok. Podle ní už je striktně rozlišeno, zda jde o pohřešovanou osobu ohroženou na životě, nebo zda jde právě o zmiňovaného útěkáře.
Každý den tedy dostanete hlášení až o třiceti ztracených dětech. Většinu najdete poměrně rychle, ale přesto některé děti zůstávají nezvěstné. Kolik takových případů policie eviduje?
Takových dětí jsou ročně zhruba dva tisíce. Jde o děti, o kterých jsme přijali oznámení, provedli jsme prvotní úkony a dítě nebylo vypátráno. Jeho případ se pak vloží do pátracího systému.
Jak potom pokračuje další pátrání po ztraceném?
Záleží na tom, kdo a jak se vám ztratil. Je totiž rozdíl, pokud přijede dítě na výlet s maminkou do Prahy, poprvé je ve velkém městě, jde do obchodního centra a tam se ztratí. V tu chvíli předpokládáme, že dítě neodešlo nikam dál. Pokud se však na stejném místě ztratí stejně staré dítě z Prahy, které je už na místo zvyklé, pak klidně mohlo jít na metro a odjet za maminkou domů. Všechny takové faktory musíme vzít v potaz, každý případ a každé pátrání probíhá trochu jinak.
Zase něco docela jiného je, když se dítě ztratí na táboře, v přírodě. Samozřejmě nejlepší je prohledat bezprostřední okolí, vyslechnout kamarády, lidi, kteří dítě viděli jako poslední. Hodně nám pomáhají kamerové záznamy. Sice se v dnešní době proti kamerám brojí, lidé si kamery v ulicích nepřejí, ale když to tak řeknu – takový názor trvá do chvíle, než se vám ztratí dítě. Kamera je nejlepší způsob, jak se po ztraceném dítěti podívat. Jestliže bylo v deset hodin na Václavském náměstí, tak se podíváme na kamery, jež tam jsou rozmístěny, máme krásný záznam a velký kus práce je rázem udělaný. Vidíte třeba, zda dítě odešlo samo, nebo ho někdo odnesl.
Jaké další věci v takovou chvíli policie zohledňuje? Zkoumá například i vzájemné vztahy rodičů ztraceného dítěte?
V potaz se bere mnoho faktorů. Mělo se dítě s někým setkat? Pochází z rozvrácené rodiny? Jsou rodiče rozvedení? Mohl dítě odnést rodič, který ho nemá v péči? Do toho vstupují i prarodiče. Partneři se hádají, babička vezme spravedlnost do vlastních rukou a dítě si vezme k sobě domů. Rodiče dítě hledají, informují policii a nenapadne je, že ho babička vyzvedla ze školy a odvedla. Variant je mnoho a zohlednit se musí všechno.
Nasazujeme adekvátně situaci vždy maximální síly a prostředky. Samozřejmě záleží na odborné vyspělosti policisty, který je na místě. Vyhodnotí všechny faktory a řekne si: „Ano, tohle je závažné, pošlu tam dvacet lidí.“Když je to ještě vážnější, pošle tam klidně sto lidí. Policie má 40 tisíc lidí. Neříkám, že všichni půjdou hledat děti, ale jsou to neskutečné síly a prostředky, které je možné využít. Kromě lidí jsou k dispozici i psi, technika, vrtulníky, kamerové systémy.
V některých případech může existovat riziko, že už se dítě nemusí nacházet na území České republiky. Jak funguje vaše spolupráce se zahraničními kolegy?
Máme odbor mezinárodní policejní spolupráce, přes který tato komunikace probíhá. Před třemi lety v rámci evropských států vznikla neformální skupina policejních expertů. Řekli jsme si, že by bylo dobré se osobně znát, abychom pátrání zefektivnili. Při hledání dítěte potřebuji ověřit nějakou informaci, často hodně rychle. Například vím, že malý chlapeček odešel ze Sněžky a vydal se směrem do Polska. V takovém případě je nutné spolupracovat s někým, kdo chápe situaci, je odborně zdatný tak, že dokáže posoudit nebezpečí. Zároveň ví, kam v Polsku zavolat, aby se začalo co nejrychleji pátrat i tam.
Jak tato skupina vznikala?
Ze začátku ji zaštiťovala nezisková organizace AMBER Alert EU. Začátkem roku 2018 pak přišel návrh, zda by Česká republika mohla fungování skupiny zformalizovat a převzít její úvodní předsednictví. Od května 2018 jsme tedy skupině policejních expertů předsedali, v čele se mnou. V prosinci předsednictví končí a od ledna přebírá štafetu Slovinsko.
Na co jste za dobu našeho předsednictví nejvíc hrdý?
Během našeho předsednictví jsem vyrazil do Bruselu, kde zasedali členové pracovních skupin pro vymáhání práva. Přednesl jsem jim návrh na zformalizování naší skupiny a vysvětlil jim, proč to chceme a potřebujeme. A oni nám hned na místě potvrdili, že s nápadem souhlasí.
Za další měsíc pak zformalizování skupiny odhlasovali. Stali jsme se tak devatenáctou podskupinou pro vymáhání práva u Rady Evropy. Skupina se nyní už nezaměřuje pouze na děti, ale celkově na pohřešované osoby. Není rozdíl mezi pohřešovaným starým člověkem a dítětem. Oba dva si zaslouží pozornost a péči.
V médiích se často objevují případy dětí ze smíšených manželství, kdy je jeden rodič Čech, druhý cizinec, a právě ten dítě odveze pryč. U takových dětí se mnohdy ví, kde pobývají, ale přesto mají status pohřešovaného. Proč tomu tak je?
Přesně tak, víme, kde dítě je, ale stále může mít status pohřešovaného. Právě proti tomu brojím. Proč by mělo mít status pohřešovaného? Dítě není ohroženo na životě a zdraví. Jiný případ pak je, že může být vyhlášeno jako pohřešované, protože není známo přesné místo jeho pobytu. Rodič se s ním totiž nemusí zdržovat doma, ale třeba ve třetím státě, v jiném městě a podobně. I když pak policista dítě a rodiče vypátrá, třeba na letišti, tak mu potomka zpravidla vzít nemůže. Je to totiž stále rodič. Sice znemožňuje kontakt s druhým rodičem a porušuje tím rozhodnutí příslušného soudu, zákon o rodině a hlavně právo dítěte na oba rodiče, ale do toho už by neměla být zatahována policie. Je to věc justice a orgánů sociálněprávní ochrany dětí.
Děti se ztrácí z různých důvodů. Někdy se ztratí v obchodním domě nebo v přírodě, jindy ho odvede jeden z rodičů. Dochází i k případům, kdy je dítě uneseno někým cizím?
Nechci to zakřiknout, ale ne. Občas se sice v médiích takové zprávy objeví, že někdo někde unesl dítě, ale ve většině případů se to podaří vyvrátit, jde jen o poplašné zprávy. Že bychom doopravdy řešili únos dítěte, na to si nevzpomínám.
Pátrání po dětech bývá často úspěšné, jak jste řekl. Ale existují i případy, kdy se vám dítě nepodaří najít ani po několika letech... Jak dlouho pátráte?
Ano, to je zlé. Každou minutou mizí důkazy. Ať už venku, kde bývají zakopaná těla, nebo by tam mohly být nějaké důkazy. Ty se ničí povětrnostními podmínkami, každou zimou. A lidé ztrácejí paměť.
Naše praxe je taková, že policista, který má takový případ na starosti, se k němu vrací. Svazek je aktivní dvacet let, po tu dobu leží ve spisech. Pokud nejsou nové poznatky, tak se toho nedá moc dělat. Jednou za půl roku se můžete podívat, říct si, že by se dalo něco prověřit znovu, někoho znovu vyslechnout, případně může pomoci i nějaká nová technika. Nyní se třeba připravuje program na rozpoznávání obličejů, který bude hotový za rok za dva. Teoreticky pak můžeme vzít fotku ztraceného dítěte a třeba na něco přijdeme – co když bude pohřešovaná osoba vyfocená na Facebooku na nějaké oslavě narozenin? Program ji detekuje a my to můžeme prověřit.
S časem ubývá naděje, že se dítě najde. Pamatujete si ze své praxe na případ, kdy by se ztracené dítě po několika letech z ničeho nic objevilo?
Děti, které nejsou nalezené několik let, už zpravidla nejsou mezi živými. Buď se staly oběťmi trestného činu, nebo nešťastné náhody. Dítě spadne někam do řeky, utopí se a tělo se nenajde. To jsou podle mě nejčastější případy. Třetí možnost je, že se po letech pátrání odvolá, když se dítě s rodičem cizincem vrátí do České republiky. Nevybavuji si u nás nějaký takový bombastický případ, jako byla v Rakousku Natascha Kampuschová.
Zbytečně panikařím, nebo už moc váhám s nahlášením a nahrávám pachateli?
Ve filmech a seriálech můžeme někdy slyšet, že bychom měli počkat třeba čtyřiadvacet hodin, než můžeme někoho nahlásit jako skutečně ztraceného. Je to pravda?
Není. Možná to tak někdy v minulosti bylo, to nevím. Ale pravda to není. Důležité je nepanikařit, každý se může někde zatoulat. Ale kde je ta časová hranice? Panikařím, anebo už nahrávám pachateli, který unesl dítě? Když to neoznámím rychle, tak mu tím nahrávám, získává čas a náskok. Sám jsem rodič, takže vím, jak je to složité. Když se mi děti někde zdrží, tak taky panikařím, ale snažím se zachovat chladnou hlavu. Vždycky je to velké dilema. Lepší je to oznámit dřív než pozdě. Ať oznámení o ztracených dětech chodí denně klidně padesát. Policie ráda dítě vypátrá a hlavně je vše pak v pořádku.