Hokej nejde nabiflovat
Legendární Luděk Bukač nabízel tolik podnětů ke vzkříšení českého hokeje! Jeho syn je připomíná.
Táta přemýšlel, jak se z kluků vyvíjejí opravdoví „hráči“, a uvědomil si, že je třeba je vnímat jako emocionální bytosti.
Trénoval kluby v cizině i domácí mládežnické reprezentace. Pracoval jako sportovní manažer v Mladé Boleslavi i na Slavii. Poznal různá zákoutí českého hokeje. A taky se skoro celý život učil od jednoho z nejslavnějších zdejších koučů, od svého otce, který v dubnu zemřel.
Odkaz mezinárodně uznávané kapacity Luděk Bukač mladší stále oprašuje. Také jeho znepokojuje tápání šéfů kdysi tak úspěšné branže. Chvílemi nicméně mluví odevzdaně: „Ze svazu jsem odešel, protože se s věcmi nedalo pohnout.Teď si dělám, co chci, co mě baví. Ve dvaapadesáti letech nechci ztrácet čas nesmyslnými diskusemi.“
Vede soukromou hokejovou školu. Věnuje se tříapůlleté dceři, pomáhá pečovat o další nemocné příbuzné. Vzpomíná na tátu.
„Nikdy nic mi ho nenahradí. Mrzí mě, že už si s ním nikdy nepromluvím. Mrzí mě, že už nemůže ovlivnit další trenéry. Mrzí mě, že nedostal šanci hokeji pomoct. Jeho poslední přednáška byla autorizovaná fotbalovým, basketbalovým nebo florbalovým svazem. Ten hokejový ale autorizaci odmítl.“
Odešel ve třiaosmdesáti. Skoro do poslední chvíle byl čilý, že?
Působil vitálně, ale zanedbal některé věci. Při běžné kontrole srdce mu přišli na zápal plic. Z IKEM ho přeložili do Thomayerovy nemocnice, kde mi doktorka řekla, že s jeho stavem se těžko dá něco dělat. Pro rodinu to byl šok. Měl rozepsané další věci... Už jako kluk jsem vnímal naši fascinující hokejovou historii. Vzešli odtud úžasní hráči – Martinec, Hlinka, Hašek...
Což byla i otcova zásluha.
Pracoval nezištně. Po zisku titulu mistra světa na jaře 1985 ho nepustili do Kanady ani do Švédska, kde mu nabízeli roli reprezentačního trenéra. Povolili mu jenom Rakousko. Neměl nic našetřeného, vlastnili jsme jeden byt v Podolí. Nedělal hokej pro peníze, ale pro zábavu, to prostředí ho motivovalo. Snažil se stále vzdělávat a publikovat, aby svoje názory mohl předat. Chystám se jeho zápisky pročíst, aby z nich případně mohlo něco vzejít.
Kdo se po jeho smrti ozval?
On pomáhal spoustě kolegů doma i v cizině. Za komunistů umožnil trenérům ze Švédska nebo Kanady, aby studovali na FTVS. Sám byl na stážích v Rusku, v Kanadě. V hokejovém společenství byl oblíbený.
Na Facebooku jsem si všiml třeba vzkazu od Franze Reindla.
Vedle táty začínal jako asistent u německého nároďáku. Stal se z něj úspěšný funkcionář, jeden z hlavních kandidátů na prezidenta IIHF. Potěšilo mě, že mi volala spousta lidí z ciziny. O to víc mě zaráží, že ze Sparty nepřišlo nic a z českého svazu poslali mail o dvou větách.
Žasl jsem, jak rozebíral dění a pojmenovával problémy.
Otec vůči nikomu nechoval zášť. Byl vzdělaný, měl zásadní myšlenkový přesah. Své zkušenosti si podepřel znalostmi. Pořád se snažil přijít věcem na kloub.
Například?
Studoval fungování mozku. Přemýšlel, jak se z kluků vyvíjejí opravdoví „hráči“, a uvědomil si, že je třeba je vnímat jako emocionální, a ne jako rozumové bytosti. U nás je bohužel dál vychováváme rozumově, ve škole i sportu. Jakmile u nich zapojujete rozum a zatěžujete je taktikou, brzdíte jejich rozvoj. Hokej se nemůžete nabiflovat.
Zkoumal vznik hráčství?
Ano. Mě taky časem nějaké věci trkly. Tři roky jsem měl v nároďáku Pastrňáka, Vránu, Kašeho, Kämpfa... Když jsem zjišťoval, jak ti kluci vyrůstali, leccos jsem pochopil.
Co máte na mysli?
Základem je vývoj do patnácti let a prostředí, které tady dřív bylo úžasně úrodné. Děti se hokej učily svévolně, svobodně. Na zimák chodily samy, nikdo je nevozil, nestál jim za zadkem. Hokej mydlily na rybnících nebo na pláccích s míčkem. Trenéři sice neměli tolik znalostí, ale kolikrát k nim přistupovali s přirozenou lidskostí, jako druzí tátové.
Svaz tvrdil, že do patnácti Češi drží krok se světem. Je to mýtus?
Naopak! Tedy výsledkově ano. Ale co se týče hráčského vývoje, rozhodně ne. Ve Finsku nebo ve Švédsku u dětí vůbec neřeší taktiku. Nespoutávají je pokyny, nechávají je rozvinout herně. Hoši musí být do hry vtaženi především emočně. Naše žákovské týmy nad těmi švédskými a finskými často vyhrávají, protože už hrají s nějakou strategií.
Jak se tedy ze žáka stává hráč?
Do mozku si nahraje co nejvíc informací z různých situací v zápasech – pozitivních i negativních.
Učí se intuitivně řešit situace?
Ano. Desetkrát zkazí kličku, až přijde na to, jak mu vyjde. Čím bohatší má herní paměť, tím líp. Na ní se dá stavět – intenzivním tréninkem dovedností a kondice, rozvojem taktického myšlení. Jakmile Finové a Švédové v dorostu přidají k hernímu základu taktiku a fyzickou přípravu, my už nestíháme. Ten základ nevystavíme, neb děti úkolujeme.
Trápilo otce, že se po různých prohlášeních šéfů nic neměnilo?
Nesmírně. V hokeji strávil celý život. Hrál, trénoval, studoval, vyučoval. Všude ho zvali. Český hokej měl skvělou pověst, táta v osmdesátých letech tři měsíce létal do Finska, kde školil trenéry z různých lig. Lidé ze svazu ho v poslední době odmítali, aniž měli někoho, kdo by místním trenérům pomohl.
Chybí sebereflexe, kritické myšlení. Nikdo nepřizná, že něco zkazil.
V čem mohl být prospěšný?
Úplně se vytratilo mentorství. Nás vedli profesor Kostka, Pavel Wohl. Kdysi byli studenti vděční, že je táta učil na fakultě, mluvil s nimi. Trenéři v naší hokejové škole ho rádi poslouchali. Ovlivnil jejich hokejové myšlení. Pro získání licence se museli naučit spoustu věcí, ale nebyli připravení na praxi.
Je pravda, že se koučové spolu nebaví tak často jako dřív?
Kdysi jsem otce doprovázel na sympozia do zámoří. Potkávali jsme Pata Quinna, Scottyho Bowmana. Deset hodin v kuse se probíral hokej. Podobně to chodilo na svazu, když ještě sídlil ve Sportovní hale. Od rána do večera se pitvaly aktuální problémy. Za tátou a Standou Neveselým jezdila spousta lidí. Teď na svazu nesedí ani Miloš Říha (kouč repre), ani Filip Pešán (šéftrenér), ani Venca Varaďa (kouč dvacítky).
Proč ještě plodné debaty mizí?
Chybí vzdělaný člověk, který by odbornou diskusi vedl. Slyším jen útržkovité štěky. Nechci nikoho urazit, ale jeden přinese tip z Kanady, druhý novinku ze Švédska...
Když jste pracoval na svazu, nemluvil jste s ostatními?
Bavili jsme se, ale chyběla koncepce. Když jde o mládež, rozhodnutí jsou zásadní. Kdyby se před reformou mládežnických lig odehrály řízené debaty v krajích a pak na nějaké vyšší úrovni, nemohly by se dělat přemety, které mají dalekosáhlé důsledky. (Svaz se soudí s kluby)
Zkoušeli jste svazu nabídnout otcovy znalosti a služby?
Předloni jsme seděli s prezidentem Králem. Bylo nám sděleno, že se dělá všechno, co navrhujeme. Jenže my nic takového nepozorovali. Nechtěli jsme někomu poklonkovat, nepotřebovali jsme trafiku. Snažili jsme se věci rozhýbat. V létě mi volal Filip Pešán, který říkal: „Vy jste s otcem zkritizovali leccos.“Já povídal: „Filipe, my jsme poukazovali na věci, které se musí změnit, jinak se nepohneme.“
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Jak vlastně otec dospěl k problematice výchovy talentů?
Skoro celý život dělal s dospělými. Ale jak jsme si založili školu, začal ve stáří pracovat s dětmi. Poznal, jaké mají problémy. Bavil se s rodiči. Trápilo ho, jak u nás výchova nefunguje. Tvrdil, že ztráta roku se ve vývoji nedá dohnat. Co se zanedbá v dětství, už se nedá napravit.
Co je naopak ideální?
Když kluci hrají co nejvíc zápasů, třeba za různé kategorie. Vyrůstají v radostném prostředí. Týmy točí jen dvě pětky, do herní paměti se ukládá spousta záznamů. Mozek dostává mnoho podnětů.
Jako Jaromír Jágr v Kladně, kde ho vedl legendární Karel Beran?
Ano. Beran byl „jen“školník. Ale o děti se staral, přespávaly u něj, když bylo třeba. Nechal hrát Jardu, Pavla Pateru, Otu Vejvodu a další. Nenabourával jim myšlení. Samozřejmě musíte dětem vybudovat návyky, naučit je základy dovedností, žádat disciplínu. Ale nesmíte je zatěžovat instrukcemi. Tak vyrůstali David Pastrňák a Kuba Vrána.
Ty znáte dobře, že?
Měl jsem je v reprezentační šestnáctce. Kubu vedl v Letňanech trenér Zbyněk Zavadil, který s tátou leccos konzultoval. David byl v Havířově pořád na ledě. Oba tenkrát byli herně zralí, zato fyzicky a takticky netknutí. Oba brzy odešli do Švédska, kde do sebe rychle dostali sílu, zvykli si na vysokou tréninkovou intenzitu, učili se taktiku... Když už se objeví český talent, není produktem systému. Dřív jich plodil desítky ročně, teď vyskočí pár exotů. O naše kluky není zájem ani v Evropě. Natož v NHL. Nevyrábíme už ani dost kvalitních borců pro extraligu! Vždyť kluby nedávno braly jako posily veterány až ze druhé německé soutěže. (Duda, Kracík)
Z akademií, jež svaz založil před osmi lety, hvězdy nevycházejí. I proto dorostenci mizí v cizině?
Pozor, veřejnost zaznamená jen ty význačné. Ale málokdo vidí, že odchází kluci třeba jen lehce nadprůměrní. Což je taky důsledek překotných změn mládežnických soutěží.
Kdy skomírají české naděje?
V naší škole vídáme šikovné děti ve věku devět až deset let. Kdyby se změnilo hokejové prostředí, urodilo by se víc špičkových hráčů.
Co ještě pozorujete na dětech?
Zatímco v klubech a na svazu se neustále nadává na rodiče, já s nimi za deset let nemám jedinou špatnou zkušenost. Nikdo si na nás nestěžoval, nikdo nenadával, že se chováme nefér. Nezažil jsem, že by dítě nechtělo nebo neposlouchalo.
Potkáváte fracky, s nimiž je těžké pořízení, jak si hokej stěžuje?
Ne. Záleží na prostředí, které vytváří dospělí. Rodiče, učitelé, trenéři. Reprezentační koučové naříkají, že nemají špičkové hráče. Ale oni jsou obvykle delší dobu součástí systému, který funguje, jak funguje.
Takže spíš nefunguje.
A výsledkem je, že rodiče berou vývoj dítěte do vlastních rukou, což je taky špatně. Často nejsou dost vzdělaní, aby je vedli správným směrem. Přitom naši skvělí hráči dřív vyrůstali ve skupinách.
Myslíte partu okolo Jágra v Kladně či litvínovské spolužáky Ručinského, Reichla a spol.?
Ano! Chodili spolu do školy, navzájem se posouvali na vyšší úroveň. Okoukávali věci jeden od druhého. Hecovali se a trumfovali. Bavilo je spolupracovat, kamarádili se. Trénovali v domácím prostředí, vedl je člověk, který byl spíš druhý táta.
Takové gangy vymizely.
Právě! Hodně rodičů s klukem objíždí kempy, platí mu kouče na dovednosti, dávají ho do selectů (výběrů), kde většinu ostatních nezná... A vychovávají z něj individualistu.
Druhým extrémem je, že kluby zakazovaly dětem trénovat jinde než na oficiálních trénincích.
Ty zákazy dál leckde platí... Postrádám jednotnou a smysluplnou metodiku pro výchovu mládeže.
Jak škodí tabulkové odstupné, jež se platí za přestup?
Podporuje lenost v klubech. Bere svobodu volby rodičům, kteří musejí syny vykupovat, když je chtějí přesunout jinam. U dětí bych je zrušil úplně, nějaký smysl mají pouze u dospělých.
Prospělo by úplné oddělení profesionálních klubů od mládeže?
To je základ problému. Osobně znám manažery a majitele klubů, členy výkonného výboru svazu. Nemají páru o tom, co udělá z kluka velkého hráče. V povědomí mají běh extraligového klubu, peníze, nějaký úspěch. Jsou především podnikatelé. Přitom zásadně ovlivňují a řídí mládežnický hokej, kterému nerozumí. A to je největší průšvih.
Proč se o variantě s oddělením aspoň neuvažuje?
Když se o ní na svazu zmíníte, vyslechnou vás, ale stejně si všechno udělají po svém. Čekal jsem třeba, že po jarním nástupu Filipa Pešána na svazu vzniknou sekce pro nábor, pro přípravku a pro žákovský hokej, na které navážou akademie. Ve vývoji hráčů do patnácti let je největší problém. Ale ani v akademiích neumíme hráče fyzicky připravit na úroveň mladých Finů. Přitom jde jen o práci a důslednost.
Zaznamenal jste nějaké Pešánovy kroky k nápravě zásadních nedokonalostí?
Já nechci jen kritizovat. Filipa mám rád. Volal mi a já mu řekl, že jsem ochotný se případně podílet na projektu, který by mi dával smysl.
Dobře, ale všiml jste si vzepětí, jež by mohlo chátrající českou hokejovou školu vzkřísit?
Jeden člověk se současnou situací nic nesvede. Není to práce na pár měsíců. Aby se věci změnily a rozhýbaly, potřebujete sestavit tým lidí, kteří problematice opravdu rozumějí. Aspoň rok musíte makat, aby se začalo dít něco kloudného.
Očekával bych alespoň nějaký signál veřejnosti.
Ano! Myslel jsem, že někdo vysvětlí hokejovému hnutí, co je základní. A jakými tahy se začne s reformou. Jenže o žádném plánu jsem neslyšel. Konala se jedna schůzka v Břeclavi, kde zaznělo, že se konečně musíme probrat. A pak svaz oznámil angažování trenéra přes dovednosti, což je fajn. Ale zase je to jenom nějaký střípek, který někdo někde pochytil a prosadil. Dvě tři procenta práce, která by se měla odvést.
Proč se nedělá víc? Chybí vůle?
Možná. Ale klíčová je nevzdělanost. Tolik peněz v hokeji nikdy nebylo. Přitom rodiče čekají na změnu. Mluvím s nimi často. Čím později přijdeme s nějakým programem, tím hůř. Podívejte se na školství. Mám tříletou dceru a hodně si rozmyslím, kam ji jednou dám do první třídy. Nechci, aby byla zavřená jako ve slepičárně a drtila se věci nazpaměť. Žijeme v jednadvacátém století. Rodiče chtějí vidět šťastné děti, které bude hokej bavit a které se budou svobodně a přirozeně zlepšovat. Čekal jsem, že ze svazu po změnách přijde nějaká zásadní zpráva. Ale ta nepřišla.
Postrádá hokej skutečnou morální autoritu, jež by ostatní sjednotila a strhla?
Ano. Řada lidí je na svazu už deset let a výsledky se nemění. Pořád máme kvalitní trenéry. Miloš Říha si vede dobře u nároďáku. Nebo se podívejte na Radima Rulíka a Miloše Hořavu. Oba si prošli různými štacemi, dělali u mládeže. Mají podle mě zdravé názory, ale oni nechtějí ztrácet čas na schůzích. Život jim utíká. Já je dokonale chápu. Nepotřebuju peníze, mám jiné zdroje příjmů. Jenom chci cítit, že se věci posouvají dopředu. Ne že strávím spoustu času na vytváření nějakého konceptu, který mi rozstřílejí lidé, co dané problematice vůbec nerozumí.
Jeden člověk se současnou situací nic nesvede. Aby se věci změnily, potřebujete tým lidí, kteří tomu opravdu rozumějí.