Lička: S Maradonou v Bělorusku
Potkal se s Maradonou a Brest dovedl k běloruskému titulu. Proč pak Marcel Lička musel skončit?
Jako první trenér v historii udělal z běloruského Dinama Brest ligového fotbalového šampiona, ale ani medaili za titul nemá. Když se na začátku prosince na velké party rozdávaly, Marcel Lička už byl doma ve Všechromech u Prahy.
„Brzy se do Brestu chystám, snad mi ji schovali,“usměje se mladý kouč, kterému fanoušci klubu z města u polských hranic už tři týdny zasypávají sociální sítě gratulacemi a děkovnými vzkazy.
Ani oni moc nerozumějí, proč Lička po historické sezoně nedostal od prezidenta klubu novou smlouvu. Zato on je smířený.
„Za dva roky jsem poznal, jak šéf uvažuje. Dělal jsem asistenta Radku Látalovi, pak dalším dvěma běloruským trenérům, než jsem tým převzal sám. Už mě nic nemohlo překvapit,“pokrčí rameny, usrkne kávu a vypráví: „Než jsme jeli na poslední zápas do Minsku, zabalil jsem si věci a vystěhoval byt. Tušil jsem, co se chystá. Už jen vrátím klíče, uzavřu účet v bance a bude to.“Ale zážitků zůstane spousta. Velkolepé oslavy titulu, při kterých fanoušci vtrhli na hřiště a v kabině kromě šampaňského tekla proudem i vodka.
Nebo rozlučka s vděčnými fanoušky, kteří mu na poslední trénink nosili dárky a děkovali: Marceli, ty jsi z Dinama vytvořil rodinu.
„To se vám zaryje hluboko do srdce,“líčí Lička. „Stejně jako setkání s Diegem Maradonou.“
Ten měl v Brestu dělat předsedu klubu. Co to bylo za prazvláštní tah?
Majitel klubu měl obchodní partnery v Dubaji, kde Maradona zrovna skončil jako trenér. A napadlo ho, že aby se o Dinamu vědělo, přivede legendu sem. Klasické PR, nic víc.
Mělo to efekt?
Samozřejmě. Málokdo tušil, že nějaký Brest v Bělorusku existuje, ale díky Maradonovi se o nás najednou psalo po celém světě. To spojení vypadalo neuvěřitelně, i já byl v šoku. Přišel jsem po tréninku do šatny a na mobilu na mě blikaly desítky zmeškaných hovorů, stovky zpráv. Z Česka, Polska, Francie. Každý chtěl vědět: Co ten Maradona?
A co ten Maradona?
Byl u nás asi den a půl. Viděl jeden zápas, přišel za námi do kabiny, pak zase odfrčel. Spěchal do Argentiny na menší operaci, měl se údajně ještě vrátit, ale už se neobjevil. Tím to pro něj v Brestu skončilo, odešel trénovat do mexického Dorados, teď je už zase doma v Argentině. Ale popovídat jsme si stihli, i když na začátku nebyl v nejlepší náladě.
Co ho popudilo?
Jeho návštěva měla proběhnout v utajení, ale zprávy o tom, že se v Brestu objeví, samozřejmě unikly. Takže na něj před stadionem čekali novináři, kameramani, fotografové. Plácal jim do objektivů, byl vytočený. Ale když pak přišel do kabiny, byl v pohodě. Každému podal ruku, každého objal, dvacet minut vyprávěl, máchal rukama... Však ho znáte, jak umí být emotivní.
Co jste probírali?
Přišel ke mně, usmál se a povídá: Hola, Marcel, que tal? Jak se máš? Kecali jsme španělsky, já tam dřív hrál, takže jazyk ovládám. Vyptával se, jak se mi v Bělorusku žije, co hráči, co prezident klubu, jestli to s ním mám těžké. Tak mu povídám: Ti jsou všichni stejní! Smáli jsme se tomu, najednou mi připadal jako takový hodný dědeček.
Přitom umí i teď pěkně divočit, třeba loni jako divák na mistrovství světa.
V tu chvíli mi připadal úplně jiný. Ale dobře jsem si uvědomoval, s kým mluvím. Byl jsem tři týdny na stáži v Boca Juniors a na vlastní kůži jsem poznal, že když tam řeknete Maradona, je to stejné, jako když zmíníte Boha. Modla.
Pan Někdo.
Kam přijede, tam je kolem něj blázinec. Díky němu běžely zápasy Dinama v argentinské televizi. I pro mě jako pro kluka byl Maradona top. Když se rozběhl s balonem, soupeři se měnili na kuželky. A jak dokázal sám táhnout Neapol? Nic takového jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Vážím si, že jsem se s ním potkal, i když nejsem první v rodině.
Jak to?
Táta Verner byl na lavičce při reprezentačním zápase proti Argentině, říjen 1980. Líčil mi, jak hrozně pršelo, bláto až po kotníky, všichni měli na kopačkách nejvyšší železné kolíky, jen dvacetiletý Maradona si vyběhl v lisovkách. Štambachr hrál na něj osobku a za celý zápas ho nepotkal, protože Diego si i bez kolíků dělal na hřišti, co chtěl.
Když jste ho viděl vy, neměl jste chuť si říct o podpis?
Ani ne, stačí mi vzpomínka. Komu Maradona podal ruku? Koho objal? To se moc lidem nepoštěstí. Podpis můžete někde ztratit, tohle zůstane v srdci napořád.
Napořád zůstane i vzpomínka na běloruský titul, která vám ale asi trochu zhořkla.
Proč by měla? Cítím se v pohodě. Svou práci jsem udělal, sezonu jsme zvládli, protože jsme kromě ligy vyhráli hned na začátku sezony i Superpohár. Dvě trofeje ze tří jsou doma, to je paráda, ne? Jsem hrdý na to, co jsme tam dokázali.
Tím spíš nechápu, proč vás šéf klubu nechtěl udržet.
Alexandr Nikolajevič Zajcev je velký byznysmen, má aktivity v Dubaji, v Číně, v Bělorusku je obrovsky vážený. A cílevědomý: za tři a půl roku pod ním udělal Brest obrovský skok. On zachránil klub od bankrotu, vybudoval akademii, tréninkové centrum, zvedl i zájem lidí ve městě. Všechno super! Ale pravidla směrem k podřízeným nastavil tak, že si mohl dělat, co chtěl.
To znamená co?
Několikrát jsem mu říkal: Chápu, že jste boss přes obchodní záležitosti, přestupy, marketing, ale prosím, nemluvte mi do trénování a do života v kabině. Většinou to plnil, měl jsem výsledky, takže byl klid. Když jsem s ním mluvil o samotě, byl rozumný. Ale občas se děly věci, jaké jsem nikde jinde nezažil.
Povídejte.
Jednou vlétl do kabiny a zlobil se: Každý v Bělorusku ví, že vydržíte presovat jen patnáct minut! Když rychle nedáte gól, je konec! Otočil jsem se na něj a povídám: To vám řekl kdo? Vybalil jsem na něj statistiky, že jsme na začátku zápasu dali jen osm gólů, naprostou většinu branek jsme stříleli ve druhých poločasech a úplně nejvíc v závěrech zápasů. Jen překvapeně koukal... Pořád něco s někým konzultoval, měl plno našeptávačů a někdy jim slepě věřil.
Takže mu někdo poradil i to, aby vám po historickém titulu nedal novou smlouvu?
Nevím. Hučela do něj spousta lidí a on to nedokázal odlifrovat. Přitom mu utíkají důležité věci: pěti klíčovým hráčům končí smlouvy a kvůli tomu, jak to v klubu chodí, chtějí odejít. Končí i sportovní ředitel. Mrzí mě, že se tím asi rozbije to, co jsme budovali.
Jak vám šéf oznámil, že končíte?
Nijak. Volal mi jeden člověk z klubu, že má pro mě novinku.
Ani to vás nepřekvapilo?
Když smlouvu nikdo neřešil v týdnu po titulu, měl jsem už jasno. Navíc v té době Zajcev do novin řekl, že kdyby si mohl vybrat mezi Dinamem a Ruchem, což je druhý tým ve městě, který mu taky patří, volil by Ruch. Přirovnal to k situaci, kdy žijete doma s manželkou a milujete jinou. To mě trochu vyprovokovalo, tak jsem mu v rádiu odpověděl.
Jak?
Vzkázal jsem mu: Já nerozumím vašemu byznysu, vy zase nerozumíte fotbalu. To bylo na jeho ego asi moc. Že jsem pak skončil, mě nijak nepřekvapilo. V Bělorusku jsem nějakou dobu strávil, poznal jsem tamní mentalitu. Místní mi sami říkali: My nejsme jako vy Evropani.
Prosím? Bělorusko je přece evropská země.
Ale pořád zdůrazňují, že nejsou Evropani, ale Rusové. Když tam chvíli žijete, pochopíte, že je to opravdu rozdíl. Ale pozor, tím vůbec nechci tu zemi nebo angažmá v Dinamu hanět. Obohatilo mě to, mám titul, v kabině jsem mluvil všemi čtyřmi cizími jazyky, které umím. A žilo se mi tam dobře.
Přitom Bělorusko nemá v Česku moc pěknou pověst.
Chyba. Je čisté, udržované, bezpečné, nechával jsem klidně přes noc odemčené auto. Každý přestupek se tvrdě trestá a lidi si rozmyslí, jestli poruší pravidla. Měli jsme v týmu Portugalce a Řeka, první den přeběhli přes přechod na červenou a trochu zírali, že na ně na druhé straně čekal strážník a napařil jim pokutu čtrnáct rublů.
Potkal jste se s autoritářským prezidentem Lukašenkem?
Jen s jeho synem Viktorem, který s šéfem Dinama obchodoval. Dorazil za námi na oslavu titulu a vzkázal, že táta taky gratuluje (smích). Prý se stalo vůbec poprvé, že prezident mistrovskému týmu popřál.
Poslyšte, nešli vám na ruku rozhodčí, když měl Brest k prezidentovi tak blízko?
Můžu s klidným srdcem říct, že ani náhodou. Posledních šest kol proti nám pískli tři penalty, nám naopak upřeli dvě stoprocentní, které každý viděl v televizi. A náš klíčový hráč Kisljak dostal za řeči pětizápasový flastr. Občas to byly až komické situace, i proto nám asi velká část země fandila. Lidi už byli trochu přesycení tím, jak tituly pořád vyhrával Borisov.
A prémie za první místo asi stály za to, že?
Byly obrovské. I kluk, který naskočil několikrát v sezoně na pár minut, měl za titul statisíce. Peníze se v Bělorusku dají vydělat, proto asi hráči z lepších týmů nemíří do Česka. Kdyby jim tady někdo nabídl třeba pět tisíc eur měsíčně, vůbec by se s ním nebavili. Smlouvy jsou vysoké a v tomhle všechna čest Zajcevovi – nikomu nedlužil ani haléř.
Pochválil vás za titul otec? Sám vyhrál ligu v Česku jako hráč a v Polsku jako trenér.
Dohromady dokonce čtyřikrát. Jsem rád, že mám konečně první titul a on s bráchou Mariem na mě už nebudou machrovat (úsměv). Byl jsem v rodině jediný, kdo zaostával. Táta nás sledoval, každý víkend se těšil na zápasy, prožíval to. Vím, že ho to moc hřálo.
Když už jste připomněl bratra – ten hrál taky za Brest, ale za ten ve Francii.
A to je zajímavé, protože mi Mario říkal, že spousta lidí si tam všimla, že trénuju ve městě, které se jmenuje stejně. Dokonce za námi v září jeden jejich fanoušek přiletěl, vyměnili jsme si dresy, koukl na zápas. Psalo se o nás i v Calais, kde jsem hrál na konci kariéry, to samé v Polsku, kde jsem taky kopal a kam je to z běloruského Brestu kousek. Těší mě, že se o mně už snad ví i v Česku.
A co bude dál? Chcete si od fotbalu odfrknout?
Odpočívat můžeme v hrobě. Jsem dva tři dny doma a už musím něco zase dělat. Zatím můžu objíždět fotbaly, balety s dcerou. A čekat, co se objeví.
Vrátil byste se do Běloruska?
A proč ne? Má to tam své mouchy, ale ty najdete všude.