Být vůdcem Pákistánu je krajně riziková práce
Pákistánský exprezident Parvíz Mušaraf dostal trest smrti za velezradu
ISLÁMÁBÁD Nastoupit do některé z vrcholných funkcí v Pákistánu vyžaduje kromobyčejnou dávku odvahy. Nejspíš daleko větší než kdekoliv jinde. Takový hazardér má totiž téměř jistotu, že zemře při atentátu, nebo se ocitne na dlouhé roky ve vězení. V nejlepším případě pak dožije svůj život ve vyhnanství.
Neznamená to ovšem, že by špičkoví pákistánští politici byli čistí jako lilie. V řadě případů je tomu přesně naopak.
O platnosti výše uvedené poučky se nyní přesvědčil někdejší velký „protiteroristický“přítel amerického prezidenta George W. Bushe Parvíz Mušaraf. Poté, co v minulosti zázračně vyvázl z několika pokusů o atentát, ho zvláštní pákistánský soud včera odsoudil k trestu smrti za velezradu.
Naštěstí pro Mušarafa v jeho nepřítomnosti. Obávaný generál a exprezident totiž poslední tři roky tráví v Dubaji. Oficiálně tam odjel za lékařskou péčí, ovšem všichni v Pákistánu
vědí, že mu doma hořela půda pod nohama a prakticky tam uprchl před spravedlností.
Chtěl příliš moci, a tak padl
Mušarafa nakonec dohnal dvanáct let starý prohřešek. Soudci v ostře sledovaném procesu se shodli, že v roce 2007 porušil ústavu, konkrétně její článek šest, který hovoří o spiknutí a použití síly v rozporu se základním zákonem země. Tehdy odvolal vysoce postavené soudce a vyhlásil výjimečný stav. Od listopadu 2007 do února 2008 byly v zemi pozastaveny veškeré občanské svobody, demokratické procesy i platnost některých zákonů. Vyvrcholil tak lítý prezidentův boj s justicí, v jehož pozadí bylo Mušarafovo přání zůstat hlavou armády a zároveň i v prezidentském křesle – jinými slovy významně posílit své postavení. Demokratické mechanismy v Pákistánu tenkrát zafungovaly na jedničku – prezident Mušaraf neuspěl a nakonec musel pod tlakem opozice v srpnu 2008 rezignovat.
Ať už kauza dopadne jakkoli, jisté je, že i na Mušarafa nakonec dopadla osudová tíže pákistánských vrcholných funkcí.
Málokterý z prezidentů či premiérů země si v klidu užil důchodu. Většinou dopadli špatně. Ostatně posuďte sami:
Prokletí: Od Bhútta po Šarífa
Zulfikár Alí Bhutto, významný politik, v 70. letech minulého století prezident i premiér, skončil po vojenském puči na popravišti. Jeho osud nezvrátily ani přímluvy mnoha světových politiků. Ovšem ten, kdo ho na smrt poslal, také nedopadl nijak slavně. Generál Zijául Hak, vůdce převratu a Bhuttův nástupce ve funkci, zahynul o necelých deset let později při leteckém neštěstí. Dodnes neutichly spekulace, že nešlo o nehodu, ale o atentát. Bénazír Bhuttová, dcera Zulfikára Bhutta a první politička, která se v muslimském státě stala premiérkou, rovněž neunikla kletbě. V prvním funkčním období ji odvolali kvůli obvinění z korupce, navlas totéž se jí stalo, když získala premiérské křeslo podruhé. A do třetice všeho... zlého: když se v roce 2007 po dohodě s Mušarafem vrátila po téměř devíti letech z dubajského exilu, zabil jí sebevražedný atentátník. Podle oficiální verze stála za útokem al-Káida, její příznivci však z podílu na její vraždě vinili vládu, jmenovitě právě Mušarafa.
Mušarafa po abdikaci vystřídal v prezidentském křesle Alí Zardárí, manžel Bénazír Bhuttové. Ten si předtím jen tak mimochodem odseděl řadu let ve vězení za vraždu manželčina bratra. Později byl ovšem všech obvinění zproštěn.
A pak tu máme „starého známého“Naváze Šarífa. Ten byl premiérem třikrát. Ani jednou mandát nedokončil, vždy byl obviněn z korupce. Po dlouholetém exilu se do funkce slavně vrátil v roce 2013, aby byl po čtyřech letech shledán nezpůsobilým k výkonu premiéra. Ano, kvůli korupci. Loni dostal 10 let vězení.