Když kapela Mandrage lakuje svět na růžovo, vypadá to černě
Vidím to růžově, libuje si plzeňská kapela Mandrage v úvodní písni stejnojmenného alba. Recenzent se však už během ní začne ošívat a s dalšími položkami jeho skepse narůstá. Kdepak růžově, vidí to černě.
Bezděčná legrace
„Je to taková malá bitva u Waterloo,“pěje frontman Vít Starý hned ve druhé písni a ani netuší, jak je nechtěně blízko pravdy. Protože tohle je skutečné Waterloo. Muzikantské, textařské, skladatelské, komplet. V přístupu Mandrage k hudbě je cosi esenciálního, typického pro současnou mizérii na české mainstreamové scéně.
Tohle by měl být takzvaný nový pop, svěží, čerstvý. Ale proč to zní jako hodně nepříjemná vzpomínka na normalizační hvězdičky typu Jana Cézara, Pavla Horňáka nebo dvojici Jiří Strnad a Petra Zámečníková?
Proboha, to nemají větší ambici než tvořit zaměnitelnou bezpohlavní hmotu, jejíž jedinou touhou je, aby nikoho nepopudila a mohla se hrát i v rádiích s nejzdechlejší dramaturgií? To jim stačí ke spokojenosti vlezlé melodie, ukníkaný zpěv a bakelitově znějící doprovod? Pánbůh s námi a zlé pryč.
Na druhé straně si však lze s deskou užít i spoustu legrace, když se zaposloucháte do textů. Tedy, ona je to spíš halabala naházená slovní siláž, ale některé obraty jsou ve své naprosté hovadnosti skutečně kouzelné. Mandrage s bezelstností obecních bláznů vrší klišé na klišé, slova spojují chatrnými konstrukcemi, nelámou si hlavu s přízvuky, rýmy občas kulhají jako válečný invalida a vrchol tvoří říkanky typu „hopsa hejsa bordel v bytě, lásko, sežrat chci tě“. To skoro překonává „památné“prdění do vany v hitu Šrouby a matice.
„Kristýna, Kristýna, složitá jak čeština“, zpívá se ještě ve skladbě o bordelu v bytě. Nechtěné přiznání: český jazyk, jeho malebnost a košatost opravdu nestojí v jednom šiku s Mandrage. „Já našel jsem si dívku nejvíc, konečně nemusím ani do pražských Dejvic“. Výtečně. Slova jako z mramoru. Napadá mě výrok z filmu Vrchní, prchni: A nejezdi s tím na Moravu, dostal bys židlou po hlavě.
„Letím, padám, nevím, hledám, mladej blbej, svět je skvělej,“zní v písni Svět je skvělej. S takovými písněmi rozhodně není a nebude, navíc si člověk vzpomene na rovněž plzeňskou Alici, která před lety zpívala „slepej, mladej, blbej, přišly časy zlý“. Přišly. Vyrojily se spolky typu Mandrage.