Dilema žluté dámy
Změnila se. „Už neodejdu z tréninku, když začne pršet,“říká Wiererová
Je biatlonistkou s tajemstvím. Také na Světovém poháru v Hochfilzenu dostávala Dorothea Wiererová otázku: „Opravdu je možné, že po této sezoně skončíte?“Ani tady na ni nedala jasnou odpověď. „Žiju přítomností,“říkala pouze.
Je v nejlepším biatlonovém věku. Jenže příčinou veškerého vzruchu okolo její osoby je rok staré prohlášení: „Do mistrovství světa v Anterselvě 2020 u biatlonu zůstanu. Pak? V životě je tolik dalších věcí, které chci dělat. Hlavně chci mít děti a být mámou na plný úvazek. Být biatlonistkou do 30. narozenin stačí, ne?“Ty oslaví 3. dubna 2020. S manželem, koučem alpských lyžařů Stefanem Corradinim jsou svoji čtyři roky. „Strachuje se, jakmile vyrazím s kreditkou po obchodech. Nakupování je můj ventil,“směje se Wiererová. Možná i manžel by uvítal, kdyby se víc usadila.
Může založit rodinu a vrátit se, tak jako kdysi Kuzminová či Domračevová. Její otec Alfred Wierer nicméně namítá: „Jediná věc je jistá: až Doro přestane závodit a stane se matkou, už se nikdy nevrátí.“
Je přesto možné, že bude ještě na hrách v Pekingu 2022? Ale ano. Už si pootevřela zadní vrátka: „Pokud zůstanu zdravá a silná, nevylučuji to. Olympijské zlato nemám, korunovalo by moji kariéru. Pojďme však raději pěkně krok po kroku.“
Zrodila se celebrita
V minulé sezoně vybojovala poprvé titul světové šampionky a navrch i velký glóbus. Pozdvihla trofej pro italskou Sportovkyni roku coby první biatlonistka v historii.
Pozvali ji do továrny Lamborghini, ať si vyzkouší nejnovější modely. Jeden dostala do vlastní péče, rychlý a přitažlivý jako majitelka. Byla čestným hostem na Moto GP v Mugellu, kde od Valentina Rossiho slyšela: „Moc ti fandím.“Dostala vtipnou gratulaci od Alberta Tomby. Na Instagramu jí narostl počet sledujících na 407 tisíc. Sponzoři se o ni přetahovali. „Počet nabídek mě zaskočil. Mohla jsem si vybírat.“
A vybrala Adidas. Délku kontraktu nezveřejnila.
Ovšem zdá se nepravděpodobné, že by ji firma podepsala na jedinou sezonu.
Rovněž mediální zájem o Wiererovou byl po minulé sezoně obrovský. „Snažila jsem se co nejvíc vyhovět. Říkala jsem si, že to dělám pro větší popularitu biatlonu v Itálii. Šla jsem z jednoho rozhovoru do druhého a zúčastnila se spousty společenských akcí.“
Stěží zbyl čas na týden dovolené. Postěžovala si na psychické vyčerpání. „V jednu chvíli jsem musela říci dost, protože jsem se nemohla ani na chvíli uvolnit. Připadala jsem si jako stroj.“
Přidaly se střevní potíže, v červenci skončila v nemocnici.
Trénovat začala o měsíc později než obvykle, fyzicky i výkonnostně dlouho zaostávala za kolegyní Lisou Vitozziovou. „To jsem čekala.
Uklidňovala jsem se, že vrchol sezony je až v únoru, mám tedy dost času.“Přesto vyhrála oba úvodní sprinty poháru! Opět obléká žluté číslo.
Tvrdohlavá dračice
V Hochfilzenu bydlela italská výprava společně s Čechy v hotelu, kam squadra azzura jezdí od roku 1978. Pět let tu Wiererovou obsluhuje slovenská servírka Erika Pírová. „Doro je milá, ale ne tak jako Lisa Vittozziová,“porovnává. „Na Doro je na první pohled poznat, že je hvězda. Má svůj styl. Prostě tak trochu zvedne ten svůj nosík nahoru.“
Při rozhovoru Wiererová hovoří rychle, často zakončí odpověď smíchem. „Malý energetický balíček, s nímž není nuda,“charakterizuje ji reportér finské stanice YLE.
„Už 19 let sportuju, až moc dlouho,“ jako by Wiererová omlouvala, proč zvažuje konec. „Tam, kde jsem vyrůstala (v údolí pod Anterselvou), se můžete věnovat buď alpskému lyžování, nebo biatlonu. Ze strmých svahů jsem měla strach, což mi usnadnilo rozhodování.“
Na druhou stranu, opravdu vážně bere biatlon teprve šest let.
„Coby teenagerka jsem pro něj nežila,“říká. „Žádný z mých nejlepších přátel sportu nerozuměl, radši jsem s nimi chodila na večírky. Pořádali jsme jich mraky. Často jsem šla spát až ráno, v poledne jsem pak dorazila na stadion, dala pár položek a ani nesplnila plán tréninku. Byla jsem opravdu líná, aniž by mě pro to tížilo svědomí.“
Otec Alfred přitaká: „Doro byla vždycky energická holka. Studium ji nebavilo. Ráda oslavovala, někdy až moc. Užívala si život.“
Po přechodu mezi dospělé se postupně měnila. „Došlo mi, že do biatlonu musím víc investovat, nebo začít dělat něco jiného.“
Čas bujarých večírků údajně ukončila v létě před hrami v Soči 2014, načež si vezla domů olympijský bronz. „Dodal mi spoustu motivace do další práce.“
Proměna se brzy projevila nejen při závodech. „Před pěti lety bych hned opustila trénink, kdyby začalo pršet. Teď už ne,“ujistí.
Prospělo jí, že italský svaz vytvořil čtyřčlenný Top Team, kde je s Vittozziovou, Hoferem a Windischem. Pravidelně se připravují spolu.
„Nemám ráda individuální trénink, potřebuju společnost. Takhle se navzájem tlačíme,“oceňuje.
Ale hlavní příčina přibývajících úspěchů tkví podle otce Wierera v její povaze. I po mizerném tréninku se v ní na trati probouzí dravec.
„Je tvrdohlavá,“říká Alfred Wierer. „Umí v sobě nalézt sílu, která ji posune před ostatní. Proto vítězí.“