Povídání o oslech a lidech

Jedna jezuitská vánoční anekdota vypráví: „Chceme-li hledat pravzor Tovaryšstva Ježíšova, musíme jít do betlémského chléva. Zde leží Ježíšek v jeslích: otevře pravé oko a vidí – vola; potom levé a spatří – osla; a říká si: Tak to je tedy to Tovaryšstvo Je

Právě dobromyslný oslík a chundelatý dobrácký vůl patří k Vánocům už od prvního betlémku, který sv. František z Assisi postavil roku 1223 v italském Grecciu. Oslík, vůl a spolu s nimi Svatá rodina stojí v samém srdci betlémské scény. Původní skromné betlémky se během osmi století rozrostly. Jednotlivé postavy se mnohdy před jesličkami řadí do fronty ne nepodobné těm u pokladen našich obchodních domů. U Alšova a Ladova českého betléma se potkává prakticky celá společnost: kromě tří králů a pastýřů k němu spěchají také kominík a myslivec, mlynář a obecní policista, obchodnice i ponocný, selky a měšťané, babičky v šátku, zvědavé děti a spolu s Jakubem Janem Rybou také čeští muzikanti a šumaři.

Svornost, rovnost, pokora

Betlémský příběh je příběhem jednoty a svornosti. Nesourodější společnost bychom marně hledali. Kouzlo a půvab vánočního davu spočívá především v účelu srocení. Nesešli se na demonstraci proti někomu, ačkoli legitimních důvodů k nespokojenosti byl v Judeji kolem roku nula dostatek. Všichni ti pastýři a pasáčci nepožadují odstoupení ukrutného krále Heroda I., zodpovědného mimo jiné za betlémský masakr, ani nechtějí demisi římského císaře Augusta. Sjednotili se ve zcela nepravděpodobném složení za něčím a díky někomu. Putovali za betlémskou hvězdou, šli se poklonit prvorozenému novorozeňátku sotva šestnáctileté maminky Miriam, vedle které neochvějně stojí její manžel, mlčenlivý stárnoucí truhlář Josef. Před touto scénou se setkávají ti, kdo by se jinak nikdy dohromady nedali. Lidé, kteří mluví různými jazyky, kteří jsou zcela rozdílného původu, zkušeností, schopností a cílů. Světlo betlémské komety jako kdyby na jeden jediný okamžik rázem půlnoci setřelo rozdíly mezi stavy, rody a národy.

Snad ještě včera v poledne se pastýři, kteří teď lákáni svitem hvězdy svorně spěchají k Betlému, hádali, kdo na které louce bude pást své ovečky, kde že jsou šťavnatější pastviny a kdo kdy bude držet noční hlídku u stáda ohrožovaného vlkem. Mudrci se možná ještě cestou přeli, kdo z nich je nejvzdělanější a kdo nejpřesněji určil místo narození židovského krále. Snad se vzájemně předháněli, kdo mu nese dražší dar. Mlynář možná podváděl svou ženu, selka pomlouvala sousedku, děti zlobily. A co hůř: až slavnostní atmosféra přejde, až záře hvězdy, svící a svatozáří vybledne, až se všichni rozejdou zpět do všednodenní rutiny, budou nejspíše v zajetých kolejích včerejška pokračovat. Tady a teď, v půlnočním Betlémě, klečící před jesličkami s novorozeným králem, se však radují společně.

Betlémský příběh je také příběhem rovnosti. Nejsme si rovni biologicky, lišíme se pohlavím, původem a věkem, silou a obratností; jsme různí ve svých schopnostech, znalostech a dovednostech; máme každý svá vlastní přání, své sny a tužby, své zájmy a cíle. Právě rozdíly mezi lidmi dávají smysl životu ve společnosti: jen díky nerovnosti obchodujeme, nerovnost nás nutí ke spolupráci. Lékař není roven pacientovi zdravotnickými vědomostmi, otec stojí nad synem zkušenostmi, jen rozdílnost muže a ženy může dát vzniknout novému životu – a proto se vzájemně potřebují.

A přece právě v Betlémě jsou si všichni lidé rovni. Betlémská rovnost je rovností pastýře a krále stojících svorně před jesličkami při vědomí své vlastní malosti. Je rovností člověčenství lékaře a pacienta, otce a syna, muže a ženy, ministra a voliče, zaměstnavatele a zaměstnance. Nikdo se nemohl lišit více než mudrcové z Východu, kteří s sebou přinesli zlato, kadidlo a myrhu, od pastýřů, kteří v našich koledách zpívají „a co my ti nuzní dáme, darovat ti co nemáme“. A nikdo si přitom nemohl být podobnější než titíž mudrcové a titíž pastýři, protože ti i oni byli ochotni opustit jistotu a bezpečí svých domovů a zanechat napospas vlkům svá stáda kvůli záři neznámé hvězdy. Dokázali vyjít na namáhavou a nejistou cestu za něčím tak krásným, dokonalým a zázračným, jako je nově zrozený lidský život. Život bezbranný, nepatrný, zranitelný, ale nad zlato, myrhu a kadidlo cenný; lidský život, který se stal zázrakem už jen tím, že je, že existuje, že mohl a směl vzniknout, že nebyl přerván ještě před zrozením; život, který volá hlasem nemluvněte po ochraně otcovy dlaně a mateřské lásce. Život, který se rodí z nerovnosti, ale na svém konci vede k rovnosti.

Betlémský příběh je nakonec i příběhem pokory a služby. Nad zalidněným betlémkem člověka snadno napadne otázka, kterou z postav v betlémském davu by chtěl být, na které místo velkolepé půlnoční scény by se rád postavil. Snad nikdo není tolik odvážný, aby byl ochoten měnit s hlavním hrdinou celého dramatu, jež vrcholí velikonočním dějstvím Velkého pátku. Betlémské divadlo na rozdíl od divadla světa nezná malých rolí ani ve vedlejších úlohách. Leckterá maminka se dokáže vžít do role Panenky Marie, mnozí by měnili s jedním ze tří králů, většina z nás by pak svedla sehrát úlohu pastýřů. A přesto v samém ohnisku scény, přímo za jeslemi, stojí ten, se kterým máme nejvíce společného: trpělivý oslík svým dechem zahřívající Jezulátko. Nedělá si iluze o svých schopnostech. Svým oslím rozumem chápe, že jeho úkolem je tiše sloužit. Být tam, kde je. Nedere se do popředí, a přesto by bez něj celý příběh nebyl kompletní.

Bylo by krásné být oslíkem ve vánočním Betlémě, nad kterým se klene andělský chvalozpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“

Světlo betlémské komety jako kdyby na jediný okamžik setřelo rozdíly mezi stavy, rody a národy.