Sám, či v týmu? Sportovci roku by slušela reforma

Miroslava Němého, reportéra MF DNES

Jeho jméno zaregistrovali asi jen ti nejpilnější čtenáři, a tak se hodí rychlá vizitka: Christian Stucki brzy oslaví 35 let, je to Švýcar a exceluje v úpolovém sportu zvaném schwingen – jde o natolik lokální záležitost, že se ani z němčiny tento název nepřekládá.

A jen tak mimochodem: ve své vlasti se stal nejlepším sportovcem roku.

Kdepak tenisová ikona Roger Federer, uspěl ten, kdo dokáže soupeře nejlépe udržet u země deset minut v kuse, načež vítěz v gestu úcty poraženému opráší záda.

V Česku fanoušci – ať už smrtelně vážně, či s vítaným nadhledem – debatují o tom, zda měl Sportovce roku letos skutečně ovládnout judistický šampion Krpálek, či spíše basketbalový univerzál Satoranský, hokejový kumštýř Pastrňák nebo rychlobruslařská královna Sáblíková. Ve Švýcarsku to dopadlo tak, že jednu z globálně nejproslulejších postav a žijící tenisovou legendu Federera v pořadí předčil místní silák, zbytku světa zcela neznámý. Nepomátli se?

Možná ano. Ale zároveň vůbec není na škodu do Švýcarska také nahlédnout.

Jablka, hrušky – a mango

V Česku se jedná o hlasování členů Klubu sportovních novinářů. I proto se sluší každý rok připomenout, že nejde o žádné nerozporovatelné pořadí, nýbrž o anketu. Její výsledky ovlivňují jak osobní sympatie, tak osobní kritéria. Protože tady se nesrovnávají jen jablka a hrušky, nýbrž ovoce české i globální, to určené k jednorázové i vícečetné konzumaci, i takové, co chutná všem, se specialitami pro fajnšmekry. Neboli: srovnává se nesrovnatelné. Změna hlasovacího modelu by patrně nic převratného nepřinesla, vždyť zmínění Švýcaři už od roku 2006 fungují následovně: třetinu hlasů dodají novináři, třetinu fanoušci a třetinu sami sportovci.

Zato letos pod Alpami zavedli novinku, která by mohla slušet také Česku. Kromě Sportovce roku přidali kategorii nazvanou MVP, vycházející z anglického Most Valuable Player, tedy nejužitečnější hráč. V praxi jde o nejlepšího zástupce kolektivních sportů, premiérově ocenění obdržel hvězdný hokejista Roman Josi.

Přijde mi to férovější. Pravdu měl trenér basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg, když odpovídal na dotaz, co by druhý Tomáš Satoranský měl učinit v roce 2020, aby poskočil až na trůn: „Jeho budete vždycky měřit podle úspěchů týmu, za který hraje. Nikdy na to nebude sám.“

A vzpomínáte na Jirmuse?

I sebelepší borci z kolektivů – fotbalista, hokejista, basketbalista, kdokoli – vždycky potřebují ty, co jim přihrávají, případně zastavují soupeře. Je ošidné a vždy svým způsobem nefér hodnotit, zda je víc světový titul v judu, dominance v rychlobruslení či role světové dvojky v tenisu, ale pořád aspoň měříte jednotlivce s jednotlivcem.

Nejlepší český (původně československý) sportovec uplynulých dvanácti měsíců je anketa úctyhodná, vyhlašovaná již od roku 1959. I ona má ostatně svého Stuckého – zpětně je jen těžko pochopitelné, že v roce 1985 vládl letecký akrobat Petr Jirmus, nikoli třeba šampionka US Open Hana Mandlíková, případně zástupce československých mistrů světa v hokeji.

A i sebelepší tradice se sluší sem tam zaktualizovat. Třeba tak, že by za rok 2020 spolu soutěžili olympijští medailisté, špičkové tenistky a jiní individuální sportovci, a v nové kategorii Satoranský, Pastrňák či fotbalista Schick. Tedy ti, co jsou sice nejlepší, ale nikdy na to nebudou sami.