Bez Wernische by byla literatura chudší

Sedm set stran o Ivanu Wernischovi, českém básníkovi, notabene žijícím. Není to přehnané a předčasné? Literární historik a též básník Petr Hruška si to nemyslí. Vytesal mu ze slov monument, který se jen tak nevidí, monografii Daleko do ničeho, již vydal Host.

Lze se vůbec ptát, kdo je Wernisch, u autora, který z české poezie posledního půlstoletí vyčnívá nad ostatní jako maják? Je čtený i ceněný, překládaný a diskutovaný doma i za hranicemi. Napsal, přeložil, uspořádal a komentoval víc než padesát knížek. A Hruška se rozhodl, že je všechny projde a zjistí, co je za tím: kde se Wernisch vzal, jak v jeho díle dozrála jedinečná směs komedie a tragédie, dadaistického smíchu říznutého sprškou expresionistických úzkostí a slz.

Wernisch se narodil doprostřed druhé světové války. Otec byl sudetský Němec, z matky se později vyklubala nadšená komunistka. Básník to v dětství neměl snadné, kymácelo a hroutilo se skoro všechno. A tak začal utíkat: doslova – i do slova. V literatuře si zamiloval okraje, marginálie všeho druhu. Čím divnější, zapomenutější spisovatel, tím lépe. Radši světy vzdálené, exotické, snové než realita války, stalinismu, normalizace. Wernisch byl doma vždycky jinde.

Debutoval roku 1961 titulem Kam letí nebe a hned bylo kolem něj živo. Po osmašedesátém roce šel na index, zbyl mu underground a samizdat. A pak mystifikace, pro kterou má celoživotně slabost. Když chystal v 70. a 80. letech pro Československý rozhlas „chvilky poezie“, většinu autorů, které představoval, si vymyslel. Po roce 1989 se pustil do skutečné literární archeologie: vykutal čtyři velké knihy z dějin

„jiné české literatury“, jež se nedostala do kánonu a učebnic.

Wernisch je literární hráč, dobrodruh, objevitel a experimentátor. Dá se říct, že vyrostl z avantgardy a dospěl k postmoderně. Dá se o něm říct cokoli. S Hruškovou knihou, pojatou dekádu za dekádou, se dá jistě v lecčem polemizovat, ale o tom základním nikoli: Wernisch je fenomén. Česká literatura by bez něj byla chudší.