Kde sehnat kraba z Kamčatky
30 let od vánočních nákupů v poloprázdných obchodech. Hitem byly plísňáče. Pila se stoličná
Jan Bohata
NOVÉ MĚSTO Mandarinky, banány, džínovou bundu nebo sedmičku stoličné pod stromeček. Výprava za vánočními dárky na konci 80. let připomínala pohádkové putování za živou vodou, ale s trochou trpělivosti mívala dobrý konec.
Vánoční nákupní horečka před třemi desítkami let vrcholila v metropoli nejen pro její obyvatele, ale i pro přespolní, které chrlily vlaky na hlavním nádraží, stanici Praha-střed nebo autobusy na Florenci. Oblíbené nákupní destinace představovalo centrum s legendárními „obchoďáky“Kotvou, Bílou labutí, Májem, ale také Dětským domem anebo Domy potravin a módy.
Rostoucích děr v nabídce obchodů v podmínkách státem řízené ekonomiky si na konci 80. let všímaly i dobově přiměřeně kritické reportáže ústřední televize i tisku. Na hlas „zdola“dotčení potentáti přiměřeně reagovali „Stížnosti na slabiny zásobování, malý výběr zboží, chybějící sortiment i na neoprávněné zdražování známe a s plnou vážností se jimi zabýváme,“slíbil federální premiér Ladislav Adamec před Vánocemi na konci 80. let.
Bez ohledu na sliby nakupujícímu nezbylo nic jiného než vydat se do front. Sortiment se v jednotlivých obchodech moc nelišil. V oblibě bylo nakupování textilu. „Když přišlo kožené a hlavně značkové džínové zboží, fronty se dost rozrostly,“vzpomínal jeden z bývalých pracovníků Kotvy.
Zájem mládeže se soustředil třeba na „plísňáče“, tedy džíny a bundy s takzvaně plesnivým barevným nádechem. Nalézt pod stromečkem tento hit v zimní úpravě s beránkem bylo snem mnoha mladých mužů i žen. Vhodným doplňkem byly kotníkové „botasky“.
Jednodušší to měl nakupující, který mohl od příbuzného získat takzvané odběrní poukazy, kterým se přezdívalo bony. Oficiálně k nim bylo možné přijít pouze povinnou výměnou za valuty. Ovšem toto žádoucí platidlo v obchodech Tuzex se dalo koupit od „veksláka“. Poměr v uličním směnném prodeji býval bon za pětikorunu, přestože oficiálně měl bon hodnotu jedné koruny. K oblíbeným Tuzexům v centru náležel třeba ten v Palackého ulici anebo Ve Smečkách, kde se prodávala elektronika, textil, potraviny či parfémy.
Pro dětské oblečení nakupující zamířili na Příkopy do Dětského domu. Ti znalejší se pro dětské boty vydávali o kus dále, do Štěpánské ulice nedaleko Václavského náměstí. Podle pamětníků tam bývaly o něco menší fronty.
Složitější to mívaly s nákupem dámy, které hleděly na eleganci. Obchody nabízely zboží, které by dnes střihem a provedením příliš radosti neudělalo. Jako látka se prosazovaly hlavně materiály umělé, například dederon – syntetické vlákno z NDR, tesil nebo chemlon.
Oděvní šlágr dámské módy představovaly lesklé leginy, trika s páskem, halenky a saka s vycpávkami v ramenou. Takové zboží se dalo sehnat v Kotvě anebo Bílé Labuti či v Domě módy. O poznání dražší, avšak na svou dobu solidně vybavená bývala Femina.
Desky z polského střediska
Kdo přemýšlel o nějakém pokud možno netypickém dárku, vydal se třeba na Poříčí do bulharského kulturního střediska. K mání tam bývala keramika a textilní výrobky s nádechem lidové kulturní tvořivosti Balkánu – hrníčky, džbánky, prostírání anebo ubrusy. Tedy škála zboží, jež udělalo sváteční radost starším a usedlejším obdarovaným.
Mladší ročníky potěšil spíše dárek z polského kulturních střediska kousek od Václavského náměstí, kde byly k dostání gramofonové desky západních rockových kapel vydávané v polské licenci.
Mladé kutily, například letecké modeláře, nezklamal dárek z Domu techniky mládeže (DTM) na Národní třídě. „Někdy se tam ve svátečních časech objevilo zboží značek jako Revell, nejen modýlky tradičních českých výrobců jako Směr anebo KP Prostějov,“vzpomíná pan Martin, jeden z tehdejších zákazníků.
Dobrodružnější povahy si mohly koupit ledacos také ve skrytu průchodů a zastrčených uliček, stranou zájmu hlídkových příslušníků Veřejné bezpečnosti (VB). Z objemných nákupních tašek Poláci prodávali italské oblečení, ale třeba i digitálky a další zboží – od kosmetiky po módní doplňky.
„Takhle jsem koupil italské zrcadlové sluneční brýle. Dal jsem za ně stovku a neprodělali jsme na tom ani jeden,“vzpomínal například spisovatel Ivan Landsmann.
Za koňakem i Bílým medvědem
Své si před třemi desítkami let žádal i sváteční stůl. Nešlo jen o shánění banánů či mandarinek. Nejlepší posezení bývalo u chlebíčků a jednohubek doma vyrobených. To předpokládalo sehnat pochoutkový, vlašský a jiné oblíbené saláty.
A také sýr, šunku, pravý „uherák“a další delikatesy. Třeba sardelovou pastu, chatku, kraba z Kamčatky, anebo dokonce kaviár či jeho lacinější napodobeninu. A samozřejmě hody bylo třeba zapít, třeba vínem zvučnějších značek, než bylo všední Šumavské bylinné, Dalibor, Sklepmistr anebo Ostravský kahan. K oblíbeným náležela Bzenecká lipka či mělnická Ludmila. Proto se za nákupy vyplatilo vydat se do Domu potravin na Václavském náměstí.
„Nedisponoval pouze prodejem výběrových a zahraničních pochutin, byl exkluzivním podnikem, který nabízel vlastní připravené potraviny, především lahůdky,“uvedla historička Dominika Švamberová. Z Domu potravin mířily delikatesy též na rozličné recepce a rauty věrchušky, tedy papalášů.
K výběrovým pochutinám nabízel Dům potravin kvalitní nápoje. Pamětníci vzpomínají, že se tam objevil i znamenitý arménský koňak, což nebyla žádná láce, či gruzínská verze tohoto nápoje.
Sváteční stůl nakonec dobře ozdobila Stoličná vodka a „Sovětskoje igristoe“, ruská varianta šampaňského. Obé se podle pamětníků dobře snášelo smíchané v koktejlu přezdívaném Bílý medvěd.
V centru existovalo lahůdkářství několik, s oblibou zákazníci nakupovali například u Bumbrlíčka v Jungmannově ulici anebo na nedalekém Zlatém kříži. Vystát tam frontu se vyplatilo mimo jiné na rostbífový či islandský chlebíček anebo na toast s volským okem.