Místo sestupu titul
Už za tři dny začíná v Česku juniorské MS. Dvacet let poté, co na něm Češi poprvé získali zlato.
Na poslední večeři před odletem je Karel Gut, tehdejší šéf svazu, prosil, aby nesestoupili. Že další ročník už vypadá silněji. Místo potupného pádu se však za dva týdny vraceli ze Švédska s titulem juniorských mistrů světa, prvním v historii českého hokeje.
Šokovali i sami sebe. Ač na turnaji neprohráli jediný zápas, stejně se po finálovém triumfu nad Ruskem kabinou nenesla vůně šampaňského a doutníků – nikdo z vedení je nekoupil, protože výhře nevěřil.
„Tak jsme tam jen seděli a koukali kolem sebe, co se to vlastně stalo,“vzpomíná Radim Rulík, tenkrát asistent trenéra Jaroslava Holíka a dnes kouč extraligové Mladé Boleslavi.
I po dvaceti letech ze sebe vysype sestavy jednotlivých útoků a vybaví si mnohé detaily. Bylo mu 34 let, jeho trenérská kariéra se rozjížděla. Za dva roky už dělal asistenta Ivanu Hlinkovi v Omsku a za další tři byl po boku Vladimíra Růžičky u seniorského zlata ve Vídni. „Možná jsem se u dvacítky dostal do povědomí a přišly další příležitosti.“
Takže místo sestupu zlato?
Ano, bylo to obrovské překvapení i pro nás. My přitom prohráli poslední přípravné utkání před turnajem se Švýcarskem, u funkcionářů propukla panika, protože to vypadalo, že jsme opravdu na sestup. Jenže na šampionátu si to neskutečně sedlo. Tým se lepšil – tak jak to na turnaji má být – zápas od zápasu.
Co bylo klíčové?
Vím, že jsme měli před každým zápasem přípravu, kdy jsme podrobně rozebírali soupeře. A hráči cítili, že to funguje. Že když se snaží dodržet pokyny, které mají, jde to. Síla a víra rostla, takže ve finále proti nám stáli Rusové, které jsme na přípravných turnajích v sezoně ani jednou neporazili, vlastně s nimi o třídu prohrávali, a najednou jsme s nimi v boji o zlato dokázali neinkasovat čtyři třetiny a nakonec vyhrát na penalty. Sedlo si to, ale měli jsme samozřejmě i velké štěstí.
V čem?
Třeba za domácí Švédy hráli Sedinové, Zetterberg, ale oni překvapivě vypadli ve čtvrtfinále s Amerikou, která šla na nás. Jenže jejich hlavní trenér měl nějakou nešťastnou událost a musel z turnaje odletět, takže v semifinále řídili Ameriku asistenti, což mohlo mít vliv. Měli jeden systém založení útoku, na který jsme měli připravenou obranu. A oni ho za celou dobu nezměnili a hráli pořád stejně. My to ubránili a vyhráli 4:1 z brejkových situací. Možná kdyby hlavní trenér viděl, že je máme načtené, změnil by to a zápas by vypadal jinak. Rusům se zase před finále zranil jeden klíčový hráč.
Vím, že Jaroslav Holík roky žádal, ať mu dvacítku svěří. Pak ji dostal a hned dvakrát po sobě vyhrál titul.
Měl výborný cit na výběr hráčů. My přitom byli ještě omezeni nařízením svazu, že jsme mohli vzít jen pět hráčů ze zámoří. Jarda se to snažil zvrátit, ale výkonný výbor byl proti. Jenže doména Jardy byla, že vybral těch pět správných. Na druhou stranu možná kvůli tomu nařízení někteří neodešli do zámoří, a tak Petr Svoboda a Martin Havlát hráli v Třinci. Měli prostor v extralize, která je lepší než zámořská juniorka. Hrál tu i Zbyněk Irgl, Venca Nedorost. Mezi obránci jsme neměli až takovou sílu, ale útok – jak ukázala budoucnost – nebyl vůbec špatný. A Zdeněk Šmíd měl v bráně životní turnaj. Byl neskutečně mentálně silný.
Co překvapí, že řada z beků se vůbec neprosadila v seniorském hokeji.
Taková byla realita. Ale na tom turnaji se snažili hrát strašně jednoduše. My bránili v pěti, aby to nebylo hozené jen na ně, protože to bychom asi nezvládli. Zkušenost ukazuje, že nemusíte mít hvězdné hráče, ale musíte mít oddané hráče se srdcem a pak se dá leccos uhrát.
Což jste měli, že?
Ano, každý znal svou roli. Vždyť my 90 procent toho turnaje odehráli na tři lajny, takže všichni hráli oslabení i přesilovku. Nikdo se neupřednostňoval, nikdo neupozaďoval. I to asi přispělo, že mužstvo šlapalo. Že i kluci, kteří se dostali jen do čtvrté lajny, to nekazili svým postojem, protože viděli, že to těm „vyvoleným“jde a že to funguje. Podpořili to. Ale samozřejmě výjimečným hráčem byl Milan Kraft.
Obrovský talent?
O to ani nejde, my měli talentované útočníky, třeba Pepu Vašíčka. Ale Milan měl přirozenou autoritu. Byl šikovný a platný na ledě, k tomu výborný charakter a respektovaný spoluhráči. Když má mít mužstvo úspěch, má se něco podařit, musíte takového hráče mít v týmu. A je jedno, jestli jste u juniorů, v reprezentaci chlapů, nebo v lize. K tomu se přidali další hráči, semkli se a mužstvo pracovalo jeden za druhého.
Před těmi dvaceti lety byli v týmu hráči ročníku 1980 a mladší. Tedy ještě ti, kteří začínali s hokejem za komunismu, prošli tehdejším sportovním systémem. Mělo to vliv, byli talentovanější než dnešní mladí?
Nemyslím si to. Když jsme se vrátili se zlatem domů, díval jsem se, jací hráči byli v týmech před námi. A to byli kluci z Nagana, mistři světa, a stejně ve dvacítkách nikdy nevyhráli. Výchova nehrála roli, ale bylo to dané momentálním rozpoložením. Já viděl ročník před námi a oni na tom šampionátu neměli vůbec šanci, skončili šestí. Říkal jsem si, co tam budeme dělat my, že o medaili nemůžeme ani snít. Před odletem do Švédska přišel Karel Gut a požádal nás, abychom nesestoupili, že další ročník už je dobrý a má šanci něco uhrát. Měl naprostou pravdu – ti, co to vyhráli o rok později, na tom byli hráčsky o trošku lépe. Nám se trefilo, že se hrálo v Evropě, kde Amerika a Kanada není tak silná, což mělo velký vliv. A přišlo mi, že jsme měli šanci, protože nás konkurence nepřevyšovala, ale neřekl bych, že to bylo systémem.
Ale dvě juniorská zlata přišla v období Nagana a zlatého hattricku. Teď je období temna.
Není náhoda, že o medaile nehrajeme. Svět nám utíká a my nenašli způsob, abychom nůžky, které se rozevírají, zastavili. Já ale trénuji extraligu, jsem zaměřený na tým a soutěž, kde působím, tak nechci mít hloupé řeči, protože třeba se něco děje. Slyším, že se to lepší, i když výsledky tomu nenasvědčují. Pro mě je kritérium, kolik máme draftovaných hráčů, skauti to mají nasledované a znají úroveň hráčů u nás i v ostatních zemích. Když ale nemáme ani deset draftovaných hráčů, je to velice alarmující číslo. Když se to opakuje několik let, tak se to na výsledcích musí projevit.
Zpět k onomu zlatému turnaji. Když vás po svém jmenování Jaroslav Holík oslovil, prý jste se vůbec neznali. Je to pravda?
Je. Poznali jsme se až na prvním soustředění v dubnu. Měl určitou pověst, ale já se ho nebál. Byl jsem na tu práci natěšený. Proč oslovil právě mě, nevím. A bohužel už se to nikdy nedozvíme. Asi si zvolil cestu, že si k sobě vezme mladého kluka, který má elán, nadšení, energii. Měl jsem u něj velký prostor v trénincích i přípravách na utkání.
Už tu není. Stejně tak tehdejší manažer Zbyněk Kusý či útočník Josef Vašíček.
S Jardou jsme si volali vždycky na Vánoce, probrali jsme, co se událo a co se děje. Věděl jsem, že má zdravotní potíže, že přišel o nohu, a tušil jsem, že to spěje ke smutném konci. U Zbyňka a Pepíka to byl šok. Zbyněk byl zanícenec, pro tým udělal první poslední. Někdy to od něj bylo až moc divoké, ale dělal to srdcem. Co šlo, zařídil. U Pepíka byl můj zármutek nejvyšší. Zrovna jsem trénoval Poprad, když hrál KHL, a stalo se to v den prvního zápasu. Byl to šílený osud všech, co v tom letadle byli, a nikdy by mě nenapadlo, že tým, se kterým jsme udělali zlato, se po dvaceti letech nesejde celý.
Zkušenost ukazuje, že nemusíte mít hvězdné hráče, ale musíte mít oddané hráče se srdcem. Pak se dá leccos uhrát.
Ke kterému ze zlatých hráčů máte nejblíž?
Teď k Vencovi Nedorostovi, děláme spolu v klubu. Ale musím zmínit Michala Trávníčka, který o šampionát přišel, protože na posledním přípravném turnaji zahrál po buly nešťastně hokejkou a trefil Švéda Weinhandla do oka. Dostal distanc. Na mistrovství by přitom jel. Když jsem ho pak poznal blíž v Litvínově, o to víc mě mrzelo, že ho zlato minulo. Je to výborný člověk a strašně moc bych mu tu medaili přál.
Jak zlato pomohlo vaší kariéře?
Je strašně důležité, aby se člověk neměnil, zůstal i po úspěchu stejný. S tím jsem měl možná malinký problém, který si uvědomuji. Jako může někdy uškodit hráčům, že se s úspěchem nedokážou popasovat, tak stejné je to u trenéra.
Zpychl jste?
Snažil jsem se to korigovat, ale určitě jsem tak působil. Dnes jsem daleko zkušenější, zažil jsem i nepříjemné situace, a to vše formuje osobnost trenéra. Díky zlatu jsem se dostal do povědomí a pak přicházely další příležitosti. Ale důležité je zůstat stejným člověkem, být pokorný a nemyslet si, že všechno bude vždy vycházet. Není totiž na světě žádný trenér, který by jenom vyhrával, a ten, který by jen prohrával.