Šmankote, dědečku, čaruj!
Profíkem v 53 letech? I to jde! Kazu Miura pořád nekončí.
Ikdyž si dlouho držel mladistvý vzhled, teď už i jemu šednou vlasy.
Aby ne, když je o pět let straší než trenér a za národní tým začal kopat v době, kdy většina jeho současných spoluhráčů ještě nebyla na světě.
Brzy uteče dvacet let od chvíle, kdy reprezentační kariéru ukončil, aby se mohl soustředit na klubovou. A tu natahuje, jak jen to jde. Kazujoši Miura, nejstarší profesionální hráč na světě, je mimořádnou fotbalovou raritou. Před pár dny zase o rok prodloužil smlouvu, krátce poté, co jeho Jokohama postoupila do první ligy. Tu si Král Kazu, jak mu v Japonsku říkají, zahrál naposledy před třinácti lety, takže se dalo čekat, že tak lákavou šanci si nenechá ujít. Že mu za měsíc bude třiapadesát? No a?
V Japonsku se nikdo nediví, klidně je možné, že Miura bude patřit na soupisku, dokud mu nohy dovolí běhat. Zato zbytek světa každoročně žasne, když v lednu přiletí zpráva, že příběh fotbalového dědečka dostane další pokračování.
Když se Pavel Horváth dozvěděl, že jeho dávný parťák z Kóbe bude hrát zase o rok déle, vyhrkl v japonštině: Aho!
Blázen!
Svým způsobem jistě. Miura je přírodní úkaz. Kam se hrabou veteráni, kteří si prodlužují kariéru přes pětatřicítku. On i po padesátce pořád kope.
Sice zřídka, předloni 56 minut, loni 109. Ale pořád profesionálně.
Pětatřicátou sezonu v kariéře si odkroutí dokonce v nejvyšší soutěži, což zní neuvěřitelně.
„Kazu byl vždycky dříč. Někdy byl na sebe přísný až příliš. Nedokázal se šetřit. První na trénink, poslední z tréninku,“vybavuje si Horváth i s odstupem patnácti let. „Fotbal měl už tehdy jako drogu, které se obětoval. Trénoval daleko intenzivněji než my ostatní. Neumím posoudit, jak je na tom kondičně, ale stejně je to mazáctví. Asi by vám to líp vysvětlil Jarda Jágr, já přece končil teprve ve čtyřiceti.“
Při vší úctě k Miurovi, jeho pozice se s tou Jágrovou nedá srovnávat. Na hřišti už těžko může pomoci, proto se jeho dříve zásadní role smrskla na epizodní. Býval obávaným střelcem, ale poslední gól dal v březnu 2017.
Tak proč si ho Jokohama pořád drží v kádru?
Především: Japonci mají až posvátnou úctu k autoritám. Miura je pro ně modla, persona, která jim ukázala, co fotbal znamená pro svět. Na začátku devadesátých let nakoukl do italské Serie A, čímž prokutal cestu mnoha krajanům. Takže když se v prosinci v Tokiu otevíral moderní olympijský stadion, on coby sportovní ikona na trávník nakráčel jako první.
Druhý důvod je pragmatičtější: peníze. Mít v týmu nejslavnějšího z japonských fotbalistů a navíc rekordmana v dlouhověkosti, to se Jokohamě pořád vyplácí. Prodává Miurovy dresy, šály s jeho podobiznou, využívá ho při reklamních akcích a na společenských událostech.
Což by ovšem nebylo možné, kdyby fotbalem posedlého veterána nehnala nekonečná touha. Jemu se prostě končit nechce! Lichotí mu, že je kolem něj pořád haló, že se kolem něj točí krásné ženy nebo že po dlouhých letech bude součástí populární počítačové hry FIFA, kde se poprvé objevil už v roce 1996. Do Jokohamy přišel v osmatřiceti dohrát kariéru, ale asi sám netušil, že ji bude dohrávat patnáct let.
A třeba ještě déle.