Šéf Komety: Co pomůže hokeji
Libor Zábranský má vcelku jasnou představu o reformě českého hokeje. Ujme se v něm vůdcovské role?
Karel Knap
Bývalý znamenitý obránce, který se ve třiceti letech ze zdravotních důvodů musel náhle odebrat do penze, vybudoval z rozvalin kdysi slavné Komety – na místní poměry – mocné impérium.
Vykurýroval klub po hospodářské stránce, pozvedl ho sportovně. Coby majitel, manažer a kouč dětí i dospělých mu pomohl stát se zase fenoménem s hordou věrných fanoušků. I proto se naježí, když vidí, jak někdo tepe do českého hokeje. Zároveň ho dění na zdejších zimních stadionech často rozčilí.
Cestuje po světě. Srovnává. Vidí, že by se leccos dalo vylepšit. Má pádné názory, jež jsou hodně slyšet v zákulisí, kde coby přirozený vůdce patří k nejvlivnějším mužům.
„V hokeji jsem zažil skoro všechno. Poznal jsem ho na všech frontách. Při vší skromnosti si nedokážu představit, kdo v Česku může říct, že prožil něco podobného.“
Co vám vyskakuje v paměti?
Jak se kdysi do brněnské přípravky hlásilo 120 dětí. Jak jsem se dobrovolně dal na vojnu a přes Tábor a České Budějovice se dostal do velkého hokeje. Život mě tvaroval. Zahrál jsem si v NHL, v českých top klubech – Vsetíně, Spartě, Pardubicích. Bohužel jsem jedno play off hrál s horečkami, sedlo mi to na srdce. Ze dne na den jsem musel skončit.
A co má člověk dělat dál, že?
Říkal jsem si: „Podnikáš. Peníze jsi vydělal.“Ale chtěl jsem zůstat u hokeje a začal kupovat akcie Komety, která byla před krachem. V říjnu to bylo 15 let, co jsem si pořídil prvních dvacet procent. V květnu jsem pak změnil představenstvo akciové společnosti, které zůstává ve stejném složení. Vzal jsem peníze a šel za svým snem – pomoct milovanému klubu a městu. Některé situace připomínaly očistec.
Jaké?
Kometa byla po mnoha stránkách úplně dole. Zažil jsem i katastrofální situaci v tréninku mládeže. Syn byl v první třídě. Pan Bukač starší, kterého si velice vážím a společně s Ivanem Hlinkou ho považuju za nejlepšího trenéra, jakého jsme měli, mi tenkrát řekl: „Liborku, máte v Kometě špatné trenéry. Děti neumějí bruslit.“
Co vy na to?
Skočil jsem s děckama na led. Ročníky 1999 a 2000 jsem trénoval až do doby, než jsem šel k áčku. Lukáš Dostál, Martin Nečas, Filip Král, Dalimil Mikyska, Míša Kunc, můj syn. Ti všichni mi prošli rukama. Jsem pyšný, že ta práce k něčemu byla. Nikdy jsem nechtěl vlastnit hokejový klub. Kometa patří k městu a k jižní Moravě. Já mám akorát tu čest ji vést. Jen bych chtěl, aby se v budoucnu říkalo, že to Libor nedělal špatně. Když je Kometa v dobré kondici a vychovává mladé hráče, pomáháme i českému hokeji.
Ten ale v nejlepší kondici není. Jak se vám dívá na jeho úpadek?
Všechno začíná u dětí. Svým klukům jsem říkal: „Jak projdete vrátnicí, jste moji. Hodinu a půl se o vás budu starat.“První věc, kterou jsem je učil, nebylo bruslení. Učil jsem je zdravit. Pomáhal jsem je tvarovat lidsky. Aby byli féroví, aby drželi pospolu, podporovali se.
S čím jste se nejvíc potýkal?
Zkoušel jsem je vést k všestrannosti, jaká bývala běžná. Uměli jsme ping-pong, fotbal, tenis, šplhat bez přírazu, skákat přes kozu. Když jsem v synově škole viděl, jak děti na hřišti hrají vybíjenou a učitelky opodál kouří, pochopil jsem, proč současní kluci mají špatné pohybové vlastnosti. Na tělocviku se nic nenaučí, je to na rodičích. Proto jsem Libora vozil na judo, na thaibox.
Fajn, ale má podle vás český hokej problém?
Má. Jen nevidím situaci až tak tragicky, jak se v médiích zmiňuje. Myslím, že společnost obecně málo sportuje. A když se zeptáme proč? Třeba v Brně patnáct let nevzniklo nové kluziště, až teď jedno za městem. Jak máme děti dostat na led? Za osm let, co bydlím na Pálavě, tam řeky nebo jezero zamrzly jednou.
Kluci přirozeně hrají fotbal, florbal. Nevidím katastrofu v našem přístupu. Leccos jde dělat líp, ale všichni se snažíme.
Promiňte, ale úplně nesouhlasím. Kdyby se lidé v branži opravdu snažili, třeba výsledky reprezentací by vypadaly jinak.
Dobře. Například dvacítky veřejně hodnotit nechci, protože v týmu byl můj syn. S trenérem Vencou Varaďou se mezi čtyřma očima o lecčem pobavím. Snad jen jedna věc.
Ano?
Dlouho víme, že ročník 2000 je slabší. Ve výběrech ho doplňovali mladší kluci. Teď máme v Kometě beka, který v šestnácti hrál extraligu, jezdí se na něj dívat iks skautů.
Myslíte Stanislava Svozila, že?
Jasně. Kdo jiný už by měl reprezentovat? Co by udělali Finové nebo Švédové?
Samozřejmě by ho bez váhání nominovali.
Ano. Dospěláci to tu dětem leckdy kazí.
I proto odcházejí do ciziny?
Ano. A často je to chyba. Venku ty hráče neznají, dají mu roli, která mu nesedí, a zabrzdí jeho vývoj. Třeba velký talent Pavel Jenyš se nám vrátil z Ameriky jako úplně jiný hokejista. Ale věřím, že ho tady dáme dohromady. Je náš. Kometa se o něj vždycky postará.
Vy jste však svého syna poslal do zámoří. Proč?
Zaprvé jde o lidský faktor. Jsem na střídačce áčka. Kdybych ho měl v týmu, dostal bych ho do šílené situace, co se týče závisti. Byť se nedá říct, že bychom na ni nebyli zvyklí.
A zadruhé?
Celý život jsem stál za ním. Potřeboval poznat něco nového a prosadit se sám, což dokázal. Odletělo mi dítě a teď se mi vrací chlap. Taky se mu stalo, že ho v kanadské juniorce začali posouvat do role, na kterou nebyl zvyklý. Říkal jsem mu, že si tím musí projít. Naštěstí se s přispěním agenta povedlo zařídit, aby ho vyměnili do týmu, kde z něj zase udělali prvního beka.
Před chvílí jste řekl, že v hokeji jde leccos dělat líp. Co třeba?
Často slýcháme, že ve Finsku, Švédsku nebo Kanadě dělají tohle a tamto. Ale já tu měl kondičního trenéra Norma Lacombea, vítěze Stanley Cupu. Když viděl, jak se v Kometě staráme o děcka, povídal: „Pojď se mnou do Edmontonu, vytvoříme stejný program a budeme bohatí.“
Co jste odpověděl?
„Norme, já nedělám hokej v první řadě pro peníze. A patřím do Brna...“Podívejte, podobná akademie, včetně školy, v Kanadě stojí rodiče 45 tisíc dolarů ročně. U nás mají kluci všechno hrazené.
Skutečně?
Tuhle jsem si byl zkontrolovat naši druhou třídu. Trenéři a techničtí vedoucí, kteří se starají o ta naše mimina, říkají: „Pane Zábranský, měl byste začít vybírat zálohy.“
Za co?
Taky jsem jim nejdřív nerozuměl. Pak mi vysvětlili, že se nám nevrací polovina zdarma zapůjčené výstroje. Kluk ji nafasuje, přestane ho to bavit a nechá si ji. U nás je hokej levný. Ale rodiče s hochy objíždějí spoustu akcí, což se samozřejmě promítá do jejich rozpočtu. To ve Švédsku neexistuje.
O tom jste se osobně přesvědčil?
Samozřejmě. S mladším dorostem jsem před časem jel do Švédska, kde jsme se porovnávali s nejlepšími akademiemi v Linköpingu a Jönköpingu. Vzal jsem s sebou i naše mládežnické trenéry. V Jönköpingu jsme vyhráli 10:1 a v Linköpingu 4:2 a 7:0, totálně jsme Švédy přebruslili. Přitom podmínky na tamních stadionech byly daleko horší. Žáci nemají svou šatnu jako tady. Dorost měl jen přidělený kumbál na rozvěšení věcí. A na tribunách nestáli žádní rodiče.
V čem vidíte rozdíl ve výchově, který přináší zásadní rozdíly ve výsledcích?
Natáčel jsem si všechny tréninky. Zjišťoval jsem, že vlastně neděláme nic jinak. A stejně nám Švédové mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem najednou tak utečou. Když jsem se vyptával na metody, říkali mi, že kluky v dorostu brutálně kondičně drilují. Musí to vydržet, aby byli připraveni na vyšší zátěž v juniorce.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Rozdíl je jen ve fyzičce?
To ne. Oni navíc mají konkurenci. Akademie v Jönköpingu spojená s tamním gymnáziem přijímala v těch letech sedm až osm kluků. Zajímalo mě, z kolika kandidátů vybírali. „Loni to bylo slabší, jen z devadesáti.“Tak jsem se ptal, kde je berou. Vysvětlili mi, že z okolí, které mají přidělené. Udělají týdenní kemp, ve kterém se kluci pomydlí. Vybráno je sedm nejlepších a hotovo! Můžu já udělat nějaký výběr?
Nemůžete snad?
My neděláme výběry. My děláme nábory. Myslím, že se všichni shodneme na jedné věci. Chybí nám konkurence. Nač máme tolik juniorských týmů v extralize? Nač je tolik dorosteneckých týmů? Jejich počet se postupně musí snížit. Jen v Brně jsou dva dorosty – Kometa a Technika. Tady trénujeme v patnácti lidech a v Technice ve dvanácti. Kluci se navzájem netlačí nahoru. Jaká je pak kvalita tréninku? Je potřeba se taky zamyslet nad žákovskými kategoriemi. Vždyť my máme dva kvalitní zápasy sedmé třídy za rok! Jinak dáváme soupeřům 18:1, 15:0.
Ještě k penězům. Panuje představa, že hokej je drahý sport. Je?
Není. Svaz i kluby se snaží náklady rodičům maximálně snížit. Předloni nám v Kometě vyšlo, že nás osmák se vším všudy stojí 90 tisíc korun za rok. Jestli na rodiče zbude 20 procent celkových nákladů na dítě, tak je to moc. A nějakých pět nejlepších kluků v dorosteneckém věku má s námi smlouvu, ve které jsou odpuštěné příspěvky, dostává stravenky do naší restaurace a výstroj. Tak kde je ta drahota?
Ani když připočtete víkendy strávené na turnajích nebo speciální dovednostní kempy?
Na turnaje rodiče jezdit nemusí. Trenéři a vedoucí se o kluky postarají. A kempy? Třeba práce na malém prostoru, když se kluziště rozdělí na šest zón – to je vynikající věc, kterou vymyslel pan Bukač starší. Vůbec měl svoje lekce špičkově připravené. Od něj jsme leccos převzali. Pak jsou ale pánové, kteří se akorát chtějí přiživit. Jejich akce stojí s prominutím za prd, což rodiče často nepoznají.
Samotný systém v klubech nicméně neplodí špičkové hráče. Bez práce to navíc nikdo do NHL nedotáhne. A někde ji klukům vyloženě zakazují.
Nikomu výstroj nezamykáme. Ale setkal jsem se s extrémy, které mi hlava nebere. Táta v dobré víře táhne synka ve středu na šestou ráno z Kroměříže do Pelhřimova na bruslení a odpoledne mi ho sem přiveze na trénink. Kluk se motá po ledě. Bledý, špatný. Tak jdu za tatínkem a povídám: „Pokud nejste s péčí v Kometě spokojený, fajn. Můžete odejít. Ale nepřetěžujte to dítě.“
Co bylo dál?
Předstoupil jsem před kluky a řekl: „Nevadí mi, když strávíte víkend na kempu. Ale musíte mi to říct. Nemůžete mi pak v pondělí přijít na bruslařský trénink. Nepodepíšu se pod vaši přetrénovanost nebo úraz.“Hoši byli upřímní, oznámili mi to a já: „OK. Přijďte až ve středu.“
Co rodiče?
Zjistili, že je zbytečné se někam trmácet, platit za kemp a nocleh, když jim Kometa dává to samé. Pořádáme vlastní kempy se svými trenéry, aby nám děti nejezdily po republice. Máme je pod kontrolou. Hlídáme, aby nebyly přetažené. Aby v patnácti letech nebyli kluci vyhořelí, jak trenérská komise dlouhodobě říká. Aby si nemrzačili tělo, nevznikaly v něm dysbalance.
Další potíž ve výchově mládeže je přehnané lpění na výsledcích.
Každý chce samozřejmě vyhrávat. Trenér ale musí odhadnout chvíli, kdy může tým pochválit, i když prohrál 8:1. Nesmí se bát, že ho za porážku vyhodíme. Proto mají naši trenéři mládeže smlouvu na dobu neurčitou. Dostávají prostor, aby se učili a měli čas s dětmi pracovat.
Jsou pro vás důležitější talenty vychované pro další kategorii než pár turnajových pohárů?
Jednoznačně! Nejvíc mě zajímá, kolik kluků vychováme pro světový hokej. Věřím, že bychom byli úspěšnější, kdyby v Česku stálo víc kluzišť. Na jih od nás je Břeclav, Moravské Budějovice, pak až Vídeň. Sedmdesát tisíc lidí, sedm tisíc dětí... Ty nebudou jezdit na přípravku do Brna. Není problém sehnat investiční peníze na stavbu ledových ploch. Ale kdo je pak bude provozovat, platit vodu, elektriku... Musíte nabrat kvalitní trenéry. Bez nich se mládež nepohne.
Co s tím?
Nevím. Kdybych měl postavit dvě plochy na jih od Brna, neuprovozoval bych je.
Takže by měl pomoct stát?
Je třeba si uvědomit, co se za posledních třicet let do sportovišť investovalo. Moc toho nevidím. Naše radnice nám obrovsky pomáhá, díky ní se spravilo Rondo. Jinak bychom ani nesplnili licenční podmínky pro extraligu. Ale musí se investovat do nových kluzišť a zajistit jejich provoz, abychom se posunuli.
Dokážou hokejoví vůdci dát dohromady celistvou a smysluplnou koncepci, která vymýtí nesmysly, napraví nedokonalosti, stanoví priority a nastaví pravidla, která povedou k mezinárodním úspěchům?
Myslím, že se k tomu směřuje. Není pravda, že se nic nedělá. Vždycky se věci vyvíjejí. Hledá se rovnováha mezi demokracií a bouchnutím do stolu: „Takhle to bude a hotovo!“
Je třeba část požadavků jednotlivců odmítnout v zájmu celku?
Určitě. Nejde ustupovat donekonečna. Nemůže každý mít všechno. Nemůžeme mít tolik akademií. Nemůžeme mít tolik týmů v juniorské extralize. Je čas situaci vyhodnotit. Které akademie třeba dodávají hráče do národních týmů? Kdo vychovává reprezentanty, ať dostává peníze. Kdo ne, ať nedostává nic.
Jasně, zrušit rovnostářství a zavést motivační prostředí.
Liberec, Třinec, Kometa a možná někteří další dávají ročně přes dvacet milionů do mládeže. Jiné kluby polovinu... Ať se vyhodnotí: Kolik hráčů jste dostali na draft? Kolik jich nastoupilo v různých reprezentačních kategoriích? Čísla nelžou. Kvalitní práce má být odměněna.
Co všechno dělá Kometa navíc?
Pro mládež jsme například angažovali fyzioterapeuta a kompletně vybavili vyšetřovnu přímo v aréně. Rodiče mohou kluky objednat. Platíme jim výuku angličtiny. Nemuseli bychom to dělat. Stojí nás to peníze. Ale my chceme. Snad jen jedinou věc bychom ještě potřebovali.
Ano?
Kvalitní trenéry. Pořád se ptám Slávy Lenera, proč nejsou. Není problém v množství, ale v kvalitě.
Takže je špatný trenérský program?
To bych neřekl. Svaz nabízí spoustu seminářů a školení. Omlouvám se, ale neumím odpovědět. Vynikajícímu trenérovi bych dal o padesát procent vyšší plat, než bere jinde. Jenže já na celé jižní Moravě nemám koho oslovit. Nastane doba, kdy přijdou odborníci ze zahraničí, aby učili děti a školili naše trenéry.
Ani na nejvyšší úrovni koučové nejsou, že?
Ne! Copak bych pořád stál na střídačce já? Proč na ní takovou dobu, než si vychoval Čiháka, stál Martin Straka v Plzni? Majitelé by měli na zápasy chodit v obleku a sedět v lóži se sponzory.
Zamíří tedy do Česka cizinci?
Myslím, že ano. Třeba na pozici šéfa akademie. Obrovský problém je jazyková bariéra, ale děti jsou na tom s angličtinou lépe než generace jejich rodičů. Finové či Švédové by nás mohli posunout.
Víc kluzišť, větší konkurence v soutěžích, kvalitnější trenéři. Ještě nějaký tip na zlepšovák pro chřadnoucí český hokej?
Kdybych mohl, změnil bych myšlení mnohých lidí. Vyděsila mě kauza takzvaného uzavření extraligy. Reakce některých hráčů: „My nad sebou potřebujeme bič. My na to nemáme náturu.“Kristepane! Copak by tihle bývalí a současní borci nešli za balík do uzavřené finské ligy, KHL, NHL? Co to je? Majitel firmy a společnosti má práskat bičem? Třicet let po konci komunismu?
Co vy na uzavření soutěže?
Podle mě to téma nikdy nebylo na stole. Změnit systém? Proč ne? Nejdřív je ale potřeba vyřešit, jak bude extraliga fungovat, jestli ji bude kompletně řídit APK (asociace klubů). Zatím všechny soutěže řídí svaz, takže o všem rozhoduje výkonný výbor. Nikdo jiný. Takže se můžu vyjádřit jen k výrokům „profesionálů“, kteří klubům fakturují na naše poměry obrovské peníze. Asi z neznalosti jsou úplně mimo mísu. Pro mě, pro člověka, který vždycky chce vyhrávat, jsou naprosto nepochopitelné. Prý teplo a klid! Stejně jako Jarda Jágr bych ho Milanovi Gulašovi přenechal... Vážně není snadné shánět peníze pro hokej. A že byste měl teplo a klid, tak to určitě ne.
Svědčí to o neprofesionalitě zmíněných profesionálů?
Nedokážu si představit, že se půjdu postavit na buly, aniž bych chtěl vyhrát. Bez ohledu na systém ligy. Jsem v ní placen, hraju pro diváky, pro sebe, na své jméno. Chci soupeři dát do držky, sbalit tři body, jet domů a hotovo. Některé názory v hnutí jsou pro mě lidsky absolutně nepřijatelné. Když jsem slyšel o stávce, dostal jsem záchvat smíchu. Už vidím, jak hráči s hypotékami a leasingy na auta stávkují.
I proto klesá zájem o české hokejisty v zahraničí?
Podle mě ano. Zeptejte se špičkových agentů, všichni vám to potvrdí. Hráči jsou pohodlní, nechtějí opustit komfortní zónu. Jsou fakturanty, kteří potřebují nad sebou bič, jinak zápasy odkloužou? Nebo špičkovými sportovci, kteří chtějí být nejlepší?
Mám pocit, že v hokejovém vedení převládá spokojenost nad touhou něco změnit a zlepšit.
Už dětem musíme vtloukat do hlavy touhu vyhrávat. A aby mohly vyhrávat, musí umět perfektně bruslit, což je základ. A na nás dospělých je zařídit, aby bylo co nejvíc kluzišť. Jezera a rybníky nezamrzají. Prckové, se kterými dědové chodili na přírodní led, si tak hokej nevyzkouší a nezamilují se do něj. Když jsem se byl nedávno podívat na hokeji v Budějovicích, viděl jsem otevřené kluziště na Hluboké. Bylo narvané veřejností! Zájem je.
Co s tím chcete udělat?
Můžu říkat a prosazovat svoje názory. Můžu jít příkladem. Rozhodně se všechno nespraví hned. Jestliže se tady před dvaceti lety rozlil hrnec s mlékem, teď se to horem pádem neuklidí. Můžeme si vytvořit třeba pětiletý plán... Na druhou stranu si ale se svou povahou nenechám sypat popel na hlavu.
Jak to myslíte?
Kdekdo kritizuje, ale ať se někteří bývalí hráči po skončení kariéry seberou a jdou zadarmo trénovat naši mládež. Já jsem si tím prošel. Dával jsem ze svého miliony do klubu. Platil jsem cizímu klukovi brusle a soustředění, aby vydržel u hokeje. Každý má tu možnost a volbu.
Napadá vás ujmout se ještě výraznější role v hnutí? Stát se reprezentačním koučem? Šéftrenérem? Prezidentem svazu?
Musel bych tu práci skloubit s Kometou, což je moje dítě. Taky mám rodinu, jedenáctiletou holčičku s poruchou autistického spektra. Nějak bych se s tím popasoval. Ale není snadné sedět jedním zadkem na čtyřech židlích. Každá z těch funkcí je obrovská čest a odpovědnost. Mám v Brně rozdělanou práci, jedna její etapa může za čtyři roky skončit kolaudací nové multifunkční arény.
Neláká vás mít větší vliv?
Jsem ve výkonném výboru, mám na starost Nadaci Ivana Hlinky, zrovna jsme představili jeden nový projekt. Ale nikdy jsem nebyl lovec funkcí. Nemám pocit, že by Tomáše Krále nebo další lidi nezajímaly moje názory. Co jsem si odžil, mi dává svobodu ve vyjadřování. Obecně je fakt, že bychom měli co nejvíc využít zkušenosti bývalých hráčů.
Proč?
V trenérských lavicích se některé věci nenaučíte. Musíte si je odžít a do hráčů se vcítit. Můžete se snažit, ale nezískáte zkušenosti hokejisty, který si prožil pády, vítězství, sestupy... Bylo by velké plus, kdyby přišlo víc borců: „Jdeme pomoct!“Vidím třeba, co pro děti dělá Martin Erat ve Vyškově. S takovou ochotou pracovat pro děti by se do hokeje mohlo vrátit zdravé myšlení. Bohužel se moc osobností do pozic na svazu nebo v klubech nehrne.
Raději vedou život spokojených rentiérů.
Rozumím jim. Při trénování musíte klukům dát kus sebe. Je to závazek. Obětujete část rodinného života. V srpnu nemůžete letět na dovolenou. Sparta ani Slavia se na vánočních turnajích samy neporazí. Jako hráč jíte často špagety a kuře. Když skončíte, najednou si můžete dát svíčkovou se šesti, což je lákavé. Tohle platí i v časovém rozměru.
My neděláme výběry. My děláme nábory. Protože nám chybí konkurence.
Už vidím, jak hráči s hypotékami a leasingy na auta stávkují.
Má šéftrenér Filip Pešán dost silný drajv a autoritu, aby hnutí strhl k větší aktivitě?
V Liberci leccos vybudoval. Vnesl do hokeje nové názory a metody. Ale nemůžeme si myslet, že přijde a všechno zachrání. Stejně tak to platí pro Zábranského a Erata. Pokud se stát nezačne chovat ke sportu jinak, jednotlivec moc nezmůže.
Ani vy coby rázný vůdce?
Když se do něčeho zakousnu, jdu si za tím. Chci pro klub a pro fanoušky to nejlepší. Ale postupně poznávám, že řízení svazu má řadu aspektů. Velký otazník je řešení sportovního úseku jako celku, systém komisí. Nikdy jsem například nebyl příznivcem krajských trenérů. Dokonce si nepřeju, aby trenér jmenovaný pro jižní Moravu jezdil na Kometu, protože ho nerespektuju. Nepřeju si, aby ovlivňoval moje trenéry. Myšlenka je obecně výborná. Ale selhává na lidských zdrojích.
Letos se volí šéf svazu. Kdybyste dostal výzvu kandidovat, zvážil byste ji i přes vaše vytížení?
Teď si to nedovedu představit. Uvidíme, jaký bude můj lidský vývoj, učím se každý den. Do budoucna neříkám ne. Neříkám, že nechci pomoct českému hokeji. Jen to teď pro mě není téma. Ale pokud nový předseda řekne, že mě chce do výkonného výboru, neodmítnu ho. To bych byl alibista. Nedovedu si sám sebe představit, jak sedím jen na svazu. Ale to jsem si dlouho nedovedl představit ani ve vztahu ke Kometě. A teď je to tak, jak to je.