Nová doba. Kde zabíjela šarka, útočí kůrovec
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Silničku oddělující naši titěrnou ves od polí ještě před čtyřiceti lety lemovaly stovky pravých švestek. Stromů, které dávaly plody chuti tak lahodné, že se stala neoddělitelnou částí vzpomínek na bezstarostné dětství.
Tou dobou jsem neměl zdání, že jednou budu žít ve vsi, kterou přejdete na dvacet nádechů. Modrofialové oválné plody jsem tehdy mlsal ze stromů, které rostly v dědečkově zahrádce na okraji Prahy.
Pak přišla zkáza. Zkraje 80. let dorazil do Polabí virus, který se už desítky let šířil po republice a napadal švestkové sady. Virus jménem šarka. A jako na potvoru byla nejnáchylnější k tomuto onemocnění ta nejlepší odrůda svého druhu, švestka domácí. Švestkové stromořadí kolem silnice v naší vsi padlo.
Z více než tisícovky stromů byly ušetřeny pouhé dva stromy. Před pilami a sekerami je uhájil stavitel a původní majitel našeho domku, na jehož pozemku stály. Ty dvě věkovité švestky plodí dodnes, pomalu, ale jistě však odumírají stářím, větve postupně zasychají. Jejich ovoce je přesně takové, jako bývalo dědečkovo. Ta chuť se zapsala do mé databáze vjemů, které nikdy nezapomenu.
Po pokácených švestkách zbyl prázdný mezní val mezi silnicí a polem. Za časů, kdy ještě vály pravidelné severozápadní větry, vysázel náš soused do uvolněného prostoru řadu mladých stromů. Začal s tím před nějakými dvaceti roky. K staršímu ořešáku postupně přibyly borovice, smrky, modříny, břízy, pár doubků. Vzniklo pestré stromořadí, chránící naše chaloupky před zimními vichry. Soused mladé dřeviny poctivě zaléval, dobře se jim pod jeho péčí dařilo. Jak stromy rostly, stal se z nich časem poctivý větrolam. Postupem let se ale něco začalo měnit. Plíživě, nenápadně.
Srážky byly čím dál vzácnější. Přibývaly tropické dny. Přišlo sucho. Jen jsme si toho dlouho nevšimli.
Nejprve uschl mladý smrk. Soused jej tedy vykopal a nahradil jiným stromem. Loni na konci léta začalo chytat rez jehličí na dvou borovicích vejmutovkách. Přičítali jsme to suchu a doufali, že na podzim a v zimě přijde vláha a stromy se vzpamatují. Pak se na vejmutovkách začala loupat kůra, postupně opadávala a odhalila chodbičky vykousané v lýku. Kůrovec! Tak už i u nás mezi polabskými poli, kde široko daleko nenajdete les, začal řádit lýkožrout. Bylo mi to divné, jako laik jsem žil v domnění, že kůrovec napadá jenom smrky. Pak jsem se ale dočetl, že to je mýlka. Seznam jehličnanů, na nichž si pochutná třeba takový lýkožrout lesklý, čítá spoustu druhů, včetně borovice vejmutovky.
Napadené stromy musí pryč. A tak před pár dny soused nastartoval pilu a stromy poničené larvami pokácel a spálil, pařezy vytáhl traktorem. Následující sezona ukáže, jestli zasáhl včas.
Entomolog Petr Doležal z Biologického centra Akademie věd tento týden zveřejnil výsledky pokusu, během kterého zjišťoval, kolik brouků lýkožrouta smrkového přezimuje v kůře napadených stromů.
Vědci umístili do speciálního zařízení zvaného fotoeklektor kůru ze dvou smrků a po dobu jednoho měsíce simulovali broukům jaro. A pak počítali, kolik jich z kůry vyletí. Výsledek je ohromující číslo: 150 tisíc. To znamená, že v jednom vzrostlém napadeném smrku může čekat na jarní oteplení armáda 75 tisíc brouků, kteří se rozletí hledat novou potravu.
Problém je, že lýkožrouti přečkávají zimu i v opadané kůře a v hrabance pod nemocným stromem. Takže nám se sousedem nezbývá než doufat, že jich u naší vesnické silnice nečeká pár tisíc na jaro. To by ten náš větrolam brzy dosloužil.