Díky za zlato!
Jak Anglie pozapomněla na trenéra mistrů světa
Na hotelech většinou špatně spal. Nemohl zabrat, převaloval se, v hlavě mu šrotovaly myšlenky. Ale z 29. na 30. července 1966, v útulném pokoji hotelu Hendon Hall, bývalého dívčího internátu, nic z toho neplatilo. Alf Ramsey se vyspal dorůžova. Nervy ho opustily, když si uvědomil, že pro úspěch udělal vše, co mohl.
A tak se probudil do nejkrásnějšího dne kariéry.
Fotbalová Anglie o pár hodin později vyválčila dosud jediný titul mistrů světa a trenér, který ji k němu dovedl, by dnes slavil kulatou stovku. Zaslouží si pozornost – už proto, že vždy zůstával ve stínu hvězd, které fanoušci nosili na ramenou.
Rok po památném triumfu na domácím šampionátu mu sice královna Alžběta udělila šlechtický titul sir, jinak ho ale Anglie naplno docenila příliš pozdě.
Když v roce 1999 zemřel, celá země najednou tesknila, u stadionů ve Wembley a v Ipswichi mu odhalili sochy v životní velikosti, pamětníkům při vzpomínkách vlhly oči. Došlo jim, kdo odešel. Režisér historického úspěchu. Trenérský revolucionář, který uměl dokonale číst hru soupeřů a mátl je tím, že na kraje hřiště s gustem stavěl střední záložníky.
Kouč, jenž do omrzení opakoval: Vítězná sestava se nemění!
A také slušný a čestný muž, který uměl jednat s hráči a získat si jejich uznání a respekt.
Jenže když se v květnu 1974 s reprezentační lavičkou loučil, veselý konec to nebyl. Ani důstojný.
Žádná slavnostní rozlučka, děkovné projevy, jen strohé oznámení, že po jedenácti letech je nejvyšší čas na změnu. Šéf asociace Harold Thompson se s Ramseym nemusel a poté, co se nepovedlo postoupit na mistrovství světa do Německa, trenéra bez pardonu vypakoval.
„Pak už to nikdy nebyl můj starý dobrý Alf,“vyčetla tehdejším šéfům ještě před třemi lety vdova Victoria. „Pracoval na zahrádce, chodil ven s kamarády, ale nic mu nedělalo radost. Ze dne na den jste mu vzali to, co miloval nejvíc!“
Titul s outsiderem? Je mi fajn
Láska k fotbalu se vytratila a jedna velká trenérská kariéra skončila ještě před šedesátkou. Kdo ale vlastně byl ten Alfred Ernest Ramsey, kterého byste měli znát?
Vyrůstal v Dagenhamu, v mimořádně prostých podmínkách. V miniaturním domku, který obýval s rodiči a čtyřmi sourozenci, nebyla elektřina, teplá voda, dokonce ani záchod. O to větší byla Ramseyho touha udělat díru do světa.
Povedlo se mu to už jako hráči: válel za Southampton a Tottenham, za reprezentaci odkopal na pravém kraji obrany dvaatřicet zápasů.
Když se v polovině padesátých let přesunul na lavičku, s Ipswichem během šesti let protančil ze třetí ligy do první a tam hned v první sezoně vyrval favoritům titul. Senzace!
Ramseyho vzkaz do kamery pár vteřin po historickém momentu?
„Je mi fajn,“prohodil a jen lehce se mu zvedly koutky. To byl celý on. I když šlo do tuhého, nic jste na něm nepoznali. Ve tváři pořád bezelstný úsměv, neměnný tón hlasu.
Stejný zůstal i u reprezentace. Každý den v 8.35 nasedal do rychlíku z Ipswiche do Londýna, kde spřádal plány na to, jak udělat z hrdé Anglie fotbalovou velmoc.
Předně si vymohl, že mu do nominací nikdo nebude mluvit, což bývala do té doby běžná věc. Následovaly pohovory s hráči: krátké a přímé. Každému hned na úvod dal na vybranou: „Když budeš plnit, co ti řeknu, budeme úspěšní. Pokud s tím budeš mít problém, sedni si na vlak a jeď domů. Vyberu si místo tebe jiného.“
Zlatá předtucha
Na nádraží neběžel nikdo, hráči od první vteřiny měli k trenérovi a jeho zásadám velkou úctu. Proto Ramsey už rok před šampionátem veřejně vyhlásil: Zlato bude naše! Snadná cesta k němu ale nevedla. Když přistihl opory Stilese a Balla, jak se během soustředění pozdě v noci vracejí z baru, promlouval jim naléhavě do duše: „Víte, že jsem vám nezakazoval jít se napít. Jen jsem prostě čekal, že to neuděláte. Zklamali jste mě, chlapci moji.“
Když si jindy dávala do trumpety partička vedená kapitánem Bobbym Moorem, už byl striktní. Po návratu do hotelu našel každý z hříšníků na polštáři svůj cestovní pas a došlo jim, co tohle gesto znamená: Ještě jednou, a už se s nároďákem nikdy nikam nepodíváte.
I Moore, lídr týmu, se třepal, aby si místo v týmu udržel. Ramsey ho několikrát z nominace vynechal, ale na šampionátu nechyběl a na konci července pobíhal po Wembley se Zlatou Niké v náručí.
Angličané porazili západní Německo 4:2, fanoušci oslavovali útočníka Hursta, střelce hattricku.
A Ramsey? Zase mu na tváři hrál ten jeho lehký úsměv. Když se hráči vydováděli, počkal na ně u vchodu do kabin a každého poplácal po rameni: Good job!
To samé může v den jeho jubilea vzkázat do nebe celá Anglie.
Dobrá práce, sire Alfe!