Koho vlastně zajímají lidská práva
Také dostáváte osypky, když slyšíte, že vláda, Evropská unie či OSN vytvoří komisi pro cokoliv? V té souvislosti se mi vždy vybaví postava sira Humphreyho z britského satirického seriálu Jistě, pane ministře, podle kterého komise mají jediný účel – nechat problém vyhnít, až to nikoho nebude zajímat, a pak ho zamést pod koberec.
Tentýž pocit mám, když si čtu zprávy o Radě pro lidská práva, která je součástí Organizace spojených národů. Má dohlížet na dodržování lidských práv ve světě a může za tím účelem vytvářet, ano, vyšetřovací komise, jež mohou na místě pátrat třeba po porušování svobody slova, práva shromažďovacího, práv žen, sexuálních i etnických menšin.
Samozřejmě, že skoro nikdy ničeho nedosáhnou. Ale to se stává i v bezmocných radách, které mají čtyřicet sedm členů a takřka každý z nich má jiný názor.
Nicméně ještě zajímavější je obsazení této slovutné instituce. Aby v ní nebyl diskriminován žádný kontinent, křesla jsou rozdělena v poměru. A jeden stát může být členem jen dvakrát za sebou (6 let) a pak si musí udělat pauzu. Takže tam v klidu sedí i zástupci diktátorů, protože opravdu demokratických zemí, které dbají alespoň ve většině případů na lidská práva, je docela málo.
Třeba Afrika, tedy kontinent, na kterém leží přes padesát států, má 13 zástupců. Demokracie je v mnoha z nich jen záclonkou, za kterou se provádějí drsné mocenské hry. I proto se nejen k autorovu zděšení v řadách členů Rady pro lidská práva nyní nachází státy jako Somálsko, Libye, Demokratická republika Kongo či Súdán.
Somálsko, země pomalu se vzpamatovávající z občanské války, kterou neustále terorizují islamisté ze skupiny al-Šabab a v které lidská práva neměla šanci zakořenit.
Libye, kde snaha o zlepšení podmínek vedla ke svržení diktátora Muammara Kaddáfího, a teď se tam dvě skupiny vojensky sváří o moc.
Demokratická republika Kongo, kde je násilí na denním pořádku, kde spolu v různých částech země bojují rebelové, využívá se tam dětská práce v dolech a kde se o posledních volbách říká, že byly cinklé.
Nestabilní Súdán, kde loni svrhli diktátora Umara Bašíra a kde se nyní armáda složitě s politickými stranami dohaduje na demokratických volbách a kde měsíc co měsíc hrozí nějaká nespokojená skupina převratem.
Opravdu se africké státy musí střídat? A má vůbec kontinent dost států, které opravdu dbají na lidská práva? Vždyť tam většina zemí má problém sama se sebou!
Ale nejde jen o Afriku, pojďme do Asijsko-pacifického regionu (13 členů). Ten zastupuje třeba Bangladéš, kde nemají svobodný tisk, kvete tam otrocká práce a policie je obviňována z mučení, nebo Afghánistán, další rozvrácený stát, kde to bude ještě dlouho trvat, než začne fungovat, a nejspíš opět pod vládou islamistického Tálibánu.
Následuje východní Evropa (6 členů) a mezi nimi Polsko, u nějž Evropská unie zpochybňuje soudní reformu, či Ukrajina a Bulharsko zaplevelené korupcí. Latinská Amerika (6 členů), kterou zastupuje i Venezuela, kde diktátor Maduro dlouhodobě nedodržuje lidská práva, a nakonec západní Evropa (7 členů), kterou zastupuje také Španělsko, jež brání Katalánsku, aby si rozhodlo v referendu o samostatnosti.
A všechny tyto země si svobodně a tajně zvolilo Valné shromáždění. Je vlastně jedno, že jde o „další nepodstatnou“radu, protože to posílá vzkaz, že lidská práva nejsou zase tak důležitá, když o nich nechají rozhodovat diktátory či rozpadlé státy, kde se nic nedodržuje. Nebylo by nakonec lepší komisi rozpustit? Vždyť její členové vrhají jen špatné světlo na koncept lidských práv.