Rozesmáli jsme i anglickou královnu

Nejdřív trénoval v Československu šerm, pak přivedl britské moderní pětibojaře k olympijskému zlatu a díky tomu se Fridrich Földes potkal s Alžbětou II.

Když se Fridricha Földese zeptáte na národnost, odpoví s úsměvem, že je československý Maďar. Jenže to zdaleka nevystihuje kosmopolitní osobnost šermířského experta, který strávil bezmála dvacet let u britského olympijského týmu moderního pětiboje. A zažil skvostnou éru, ve které se jeho svěřenkyně pravidelně z her vracely s medailí. „Přemlouvali mě, ať vydržím do olympiády v Tokiu, ale už jsem byl rozhodnutý,“líčí svůj odchod šestašedesátiletý trenér.

Jak jste se dostal k šermu?

Pocházím ze slovenského Šamorína, kde tenkrát fungoval malý oddíl. Bydleli jsme naproti škole, kde trénovali. Když mi bylo dvanáct, navštívili jsme rodinu v Maďarsku, kde jsem dostal kožený fotbalový míč, jaký měl v té době málokdo. Šermíři mě na školním hřišti zvali, ať si jdu s nimi zahrát, a pak se jednou zeptali, jestli s nimi chci šermovat. V té době jsem už hrál fotbal, docela úspěšně i basketbal a dělal také atletiku, ale díky tomu míči jsem se dostal k šermu a už u něj zůstal.

A pak jste začal trénovat?

V Bratislavě jsem vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu specializaci šerm. Díky tomu jsem se k celé problematice dostal blíž. Měl jsem vynikajícího učitele Aladára Koglera, tenkrát jednoho z nejlepších trenérů a platí to dodnes, i když je mu 86 let.

Kolem Koglera se tehdy točil československý šerm. Po jeho emigraci do USA v roce 1981 jste nastoupil místo něj?

Tehdy si mě vyžádali šermíři z Dukly Olomouc jako šéftrenéra, tak jsem převzal celé mužstvo. Nakonec jsem tam strávil osmnáct let a v Olomouci jsme se i usadili.

Z Olomouce je to k britskému olympijskému týmu hodně daleko.

Nabídky ze zahraničí jsem měl už dřív – z Maďarska, Kuvajtu či Mexika. Z Británie přišla v roce 1999. Na olympiádě v Atlantě 1996 totiž Britové propadli, získali jen jednu zlatou medaili. Vláda v reakci na neúspěch založila státní loterii na podporu sportu a také organizaci UK Sport, která vyzvala olympijské sporty, ať vypracují koncepci, jež povede k úspěchu na dalších hrách v Sydney. Moderní pětibojaři oslovili jednoho britského trenéra maďarského původu a také Honzu Bártu, našeho bývalého pětibojaře, který působil v USA. Vytvořili společný program a slíbili jednu medaili ze Sydney, což byl trochu nadsazený, ale ne nereálný cíl. A já dostal nabídku jim pomoct.

V Sydney roku 2000 to vyšlo dokonale, Stephanie Cooková vyhrála zlato a Kate Allenbyová bronz.

Z neznámého pětiboje se najednou stal v Británii sport, který měl dvě olympijské medaile. Navíc byl na programu úplně poslední, takže britský olympijský tým už před jeho ukončením sečetl jednadvacet zlatých, vydal tiskovou zprávu a chystal se na závěrečný ceremoniál. A najednou přišly další dvě medaile a začalo zjišťování, kdo jsou ti lidé.

Jaký dopad měly medaile pro vás?

Zaručily nám prodloužení smlouvy o rok. Rok 2001 se nakonec stal jedním z nejúspěšnějších v historii britského moderního pětiboje. Holky vyhrály všechny světové poháry, mistrovství Evropy i světa, v jednotlivcích, družstvech i štafetách. A tak nám zase prodloužili smlouvu a pak znovu, vždy po roce. Nakonec jsme po sedmi letech automaticky získali zaměstnaneckou smlouvu a byla klidnější atmosféra.

Britské pětibojařky získaly medaile i v Aténách 2004, Pekingu 2008 a Londýně 2012. Jaké to bylo, když jste uspěli „doma“?

Britové do olympiády investovali hodně peněz a chtěli také světu ukázat, jaká je britská kultura sportu. Využili krásná místa v Londýně a udělali sportoviště v historických místech, kde by to člověka nenapadlo. Všude bylo slyšet, že jde o jednu z nejlepších olympiád poté, co do nich vstoupila komerce. To začalo až v Atlantě v roce 1996 se vstupem Coca Coly či NBC.

V Londýně získala stříbro Samantha Murryová, tentokrát už Britové medaili očekávali?

Závěrečná disciplína běh byla v Greenwich Parku, nultý poledník uprostřed jezdecké dráhy a kolem třicet tisíc diváků. Udělali atmosféru, jaká na pětiboji byla možná dvakrát v Maďarsku. Vyhrát medaili doma před takovou kulisou si přeje každý. Po závodě sportovkyně obíhaly stadion a děkovaly divákům, kteří jim na oplátku připravili standing ovation. My tam stáli a vnímali, že to je něco neopakovatelného.

Požívá trenér olympijského týmu v Británii nějaké výhody?

Úspěšní olympionici dostanou po každých hrách pozvání od královny na formální návštěvu do Buckinghamského paláce. Královna Alžběta II. nejprve přijala zvlášť olympijské vítěze a potom přišla i za ostatními. Řekli nám, ať uděláme malý hlouček, panovnice půjde kolem nás a zastaví se. Podala nám ruku a překvapilo mě, že o úspěších moderního pětiboje věděla. My jsme se postupně představili, a protože v našem trenérském týmu nebyl ani jeden rodilý Brit, zeptala se nás, odkud pocházíme. „My jsme cizinecká legie,“odpověděl jí maďarský kolega a královna se nahlas rozesmála s takovou chutí, že se všichni otáčeli.

Takže příjemné setkání?

Hned poté přiběhla princezna Anna, její dcera, která je členkou Mezinárodního olympijského výboru, a zjišťovala, co se stalo. Jako bývalá úspěšná jezdkyně se s námi dala do řeči. Znala se s manažerem olympijského družstva, který dříve pracoval v královské gardě, takže se z toho stal velice příjemný rozhovor. Po dalších olympiádách jsme se vždy těšili na pozvání od královny, zažil jsem ho třikrát. A bylo to pokaždé moc pěkné.

Ovlivnil pobyt v Británii váš rodinný život?

Naštěstí ne. Synovi bylo třináct let, když jsem tam odjížděl, a nechtěl jsem ho tahat ze školy. Navíc první dva tři roky jsem nevěděl, jak to bude, a pak už manželka sama řekla, že zůstane v Olomouci. Nebylo to jednoduché, dvakrát jsem byl sbalený, že jedu domů a končím. Psychicky to dost ubíjelo, od rána do večera člověk něco dělal a o víkendech soutěže. Naštěstí je manželka tolerantní a kdykoliv jsem cítil, že potřebuju vypadnout, přiletěl jsem domů nebo ona za mnou. Žil jsem kovbojským životem, ale díky tomu nebyl problém kdykoliv v pátek sednout do auta, jet na opačnou stranu ostrovů a udělat tréninkové dny pro mládež.

Takže jste kromě reprezentantů trénoval i mládež?

Hlavně jsme se starali o reprezentační družstvo, ale mládežnický program také potřeboval podporu. Ve dvou jsme objížděli regiony. Dopředu jsme zavolali, že přijedeme v pátek večer, ať seženou děti a rodiče, svaz jim zaplatil ubytování a dva dny jsme trénovali. Díky tomu jsme měli zmapovaných 140 talentovaných závodníků a věděli, jaký mají potenciál. Obrovskou výhodou bylo i Národní tréninkové centrum na univerzitě v Bathu, které dokončili v roce 2004 a tehdy mělo nejlepší podmínky na světě.

Co si pod tím můžeme představit?

K plaveckému bazénu a atletickému oválu jsme díky úspěchům mohli postavit šermírnu a střelnici vybavené nejnovějšími technologiemi. Zároveň jsme měli zásadu, že kdokoliv přijde do národního sportovního centra trénovat, musí i studovat. Přicházely tam talentované děti v 18 letech, pokud byly přijaty na univerzitu, a my jim poskytli podmínky k tréninku a dali pokyn: „První rok máš na to, abys tu přežil, protože dělat sport a univerzitu je těžké. Pokud budeš dobrý, dostaneš po dokončení univerzity smlouvu jako stálý závodník.“Nejprve vzdělání a pak sport, bylo naše heslo. Ti, kteří na kariéru vrcholového sportovce neměli, mohli po univerzitě začít dělat to, co vystudovali. Byl to promyšlený program, který ostatní sporty neměly.

Co vás přimělo k návratu?

Po olympiádě v Riu nastaly v britském svazu změny, kolega z Maďarska se rozhodl ze dne na den odejít, a sám už jsem toho měl dost. Zrálo to ve mně dlouho, a když James Cooke vyhrál mistrovství světa 2018 v Mexico City, řekl jsem, že končím. Bylo to pro ně překvapení, přemlouvali mě, ať vydržím do olympiády, ale už jsem byl rozhodnutý. Od loňského ledna zase pomáhám v olomoucké Dukle, také tam za mnou na tréninky jezdí dva pětibojaři z Brna a Rožnova pod Radhoštěm.

Do světa už vás to netáhne?

Už netoužím být od pondělí do pátku pryč, ale jezdím pomáhat na světové poháry. Maďaři mě také pozvali na mistrovství světa v moderním pětiboji, abych byl ředitelem šermířské soutěže. A protože jsou v obojím světová velmoc, polichotilo mi to. Letos mají mistrovství Evropy, tak mi vzkázali, že se mnou zase počítají.