Na dně propasti
Pardubický hokej býval na vrcholu. Proč už není
Před necelými osmi lety v pardubické kabině bouchalo šampaňské a kouřily se doutníky. V té době nic nového. Pardubice ovládly extraligu potřetí za sedm let a zdálo se, že aura šampionů se bude klubu držet napořád. „Tituly, tituly, tituly. Na nic jiného se tenkrát nemyslelo,“vzpomíná televizní expert David Pospíšil, odchovanec klubu.
Střih do současnosti. Dynamo se už několikátou sezonu po sobě zmítá na dně tabulky. Dnešní duel s Kometou je jednou z šancí, jak se odpoutat od poslední příčky, která znamená přímý sestup. Co se ale s Pardubicemi stalo? Proč klub z města, kterému se dlouho přezdívalo český Hockeytown, připomíná tragickými výkony na ledě a nekonečnými čachry v zákulisí parodii na sebe sama?
Konec vítězné éry
Zlom nastal právě v roce 2012, kdy se Pardubice probojovaly naposledy k titulu. Navíc dost nečekaně, oproti předchozím triumfům z let 2005 a 2010 nebyla východočeská parta na papíře tolik našlapaná. I tak se tým pod trenérem Pavlem Hynkem vzepřel prognózám a v šestém finálovém střetnutí v Brně urval mistrovský pohár. „Honem domů, na náměstí nás čeká deset tisíc lidí!“velel tehdy Zbyněk Kusý, generální manažer a strůjce zlatých pardubických časů.
Už o týden později však přišel šok – Kusý dostal po 22 letech z klubu vyhazov. Nečekaný konec zaskočil veřejnost a zdrtil i jeho samotného. Důvod? Verzí je několik, má se však za to, že se už zkrátka nesnesla silná ega Kusého a tehdejšího majitele klubu Romana Šmidberského.
„Pak se k tomu začali dostávat lidé, kteří hokeji moc nerozuměli. Takových jako my, co jsme dýchali pro klub, tam moc nezbylo,“říká bývalý útočník Jiří Šejba, který s Pardubicemi triumfoval jako hráč i funkcionář. „Ale asi jsme se jim nehodili do not, spoustu věcí bychom dělali jinak. Ani Zbyňa nebyl dokonalý, ale dokázal dobře investovat, klub se pod ním rozvíjel, měl čuch na dobré hráče. Byl to člověk na svém místě,“dodává Šejba.
Mládež? Není potřeba
Ani éra Kusého se nedala označit za bezproblémovou, byť v porovnání s nynější situací se jeví jako doba blahobytu. Specifikem stylu svérázného a kontroverzního šéfa, který byl zároveň mnoho let manažerem národního týmu, byla touha vítězit. Teď a hned. Když nestačily zásoby z domácích odchovanců, nebyl problém koupit si jakéhokoliv hráče odjinud. Hlavní bylo držet značku klubu pořád mezi nejlepšími. „Tehdy to zaspali jako organizace. Úplně se přestalo dělat s mládeží,“vysvětluje jeden z důvodů úpadku reprezentační trenér Miloš Říha starší. Na střídačce Východočechů stál ve třech dekádách a s klubem prožil krušné chvilky i roky prosperity.
„Problém s mládeží trvá strašně dlouho, museli bychom zpět tak do roku 2000,“přemítá Pospíšil. „Zbyněk přiváděl hráče z venku, takže právě on rozboural to častokrát zmiňované jádro. My hráče vychovávat nepotřebujeme, my si je koupíme, to byl tehdejší styl. Bylo otázkou času, kdy tahle krátkozrakost klub doběhne.“
Okamžitá sláva a tituly ale byly v Pardubicích mnohem lákavější vidinou než trpělivé budování týmu pro další roky. Ani to však zpočátku nevypadalo jako problém, vždyť do A týmu se už před rokem 2005 prosadili například talentovaní Koukal, Kolář a Průcha. U posledních dvou titulů se zase vyšvihli mezi elitu Buchtele, T. Zohorna, Rákos, Nosek, Kolář II, Radil nebo Nakládal. Většina z budoucích reprezentantů ale brzy zamířila do zahraničí a mezi nimi a generací Zadiny, Kauta či Špačka nikdo nebyl.
„Kde jsou ti kluci, kteří začínali hrát v roce 2000 a dnes by jim bylo 26? Prostě nejsou. I proto se teď strašně těžko buduje kádr, není ho na čem postavit. Jen lepíte a doufáte,“čílí se Pospíšil. Šejba dodává: „Proto je to tady teď samý cizinec. O patriotismu, který hrál roli dříve, už nemůže být řeč. Parta v kabině je rozdělená a neklape to.“
Chaos ve vedení
Kusý měl až do svého vyhazovu v dubnu 2012 v Pardubicích sám vše pod palcem, což se po jeho odvolání ukázalo jako velká nevýhoda. Nevychoval si žádného následovníka na pozici generálního manažera, tudíž jeho nástupce Ondřej Šebek po příchodu do funkce nevěděl, kudy kam. Dalším nešťastným rozhodnutím bylo angažování Petra Hemského, otce útočníka Aleše, do pozice sportovního manažera.
Hemskému se velmi rychle povedlo rozprášit velkou část kádru. Překvapivě rychle dostal padáka také kouč Hynek, a tím začaly četné turbulence na lavičce, které přetrvávají prakticky dodnes. Vždyť za posledních osm let se v Pardubicích protočilo 13 hlavních trenérů.
Jednou z nejvýraznějších figur na tomto postu byl Pavel Rohlík, který se z pozice kondičního trenéra vypracoval až do tří funkcí zároveň – hlavního kouče, generálního manažera a předsedy představenstva. Kumulace Rohlíkových funkcí vedla k ještě většímu chaosu v klubu. Úroveň tréninků šla dolů, v kabině zavládla anarchie a brankáři se odvolávali i za tříbrankové ztráty.
Podzim 2016 poznamenalo kromě obskurní Rohlíkovy samovlády také šetření majitele Šmidberského, které vyvrcholilo prodejem klubu do rukou města v lednu následujícího roku. Podnikatel prodal většinový podíl za 25 milionů korun, tedy za stejnou částku, za kterou jej v dubnu 2008 od města koupil. Jenže zatímco tehdy přebíral klub s nadupanou soupiskou a v dobré kondici, sám odevzdal prázdnou slupku s mrzkým potenciálem.
Salfického nekonečný boj
Veletěžký úkol v podobě vzkříšení zpustošeného klubu dostal generální manažer Dušan Salfický. Pod ním se Dynamo udrželo v extralize až díky poslednímu kolu v baráži a v další sezoně se zázrakem probojovalo do čtvrtfinále, jenže to způsobilo víc škody než užitku. V kancelářích zavládl pocit, že vše je v pořádku, a tak nemohlo přijít nic jiného než další průšvih. K divokému obrazu přispívá také enormní počet hokejistů, kteří se každý rok mihnou kádrem Dynama, přičemž mnoho z nich jsou jinde nepotřební cizinci.
„Pardubice dostaly už tolik facek, ale stejně se neprobudily. Když už se jim povede extraligu znovu zachránit, měly by to brát jako ostudu, a ne oslavovat jako titul,“varuje Říha starší.
Salfickému se také často vyčítají vazby na magistrát, z nějž chod klubu kontroluje primátor Martin Charvát, předseda dozorčí rady. „Vím, že někteří novináři se snaží vyvolat dojem, že v Dynamu rozhoduji já, ale tak to není,“bránil se primátor.
Jenže právě spojení Charváta se Salfickým vidí mnozí jako důvod toho, že i přes několik tragických let zůstává někdejší gólman a primátorův spolustraník z hnutí ANO stále v čele klubu. „Všichni na Salfu ukazují, ale on je jenom hromosvod. Naopak ho znám jako velkého pracanta, jenže jakmile klub patří městu, tak vlastně pořádně nevíte, kdo ho řídí,“hájí někdejšího parťáka Pospíšil.
Nadějí by mohlo být přistoupení soukromého spolumajitele, který by přebudoval organizaci úplně od podlahy a zároveň vytáhl z bryndy klub, do něhož město napumpuje během sezony 31 milionů korun. Klíčový předpoklad pro zájemce o březnovou koupi je však daný – udržet extraligovou příslušnost.