Mohli parašutisté uniknout?
Chodba, nebo šachta? Nové výzkumy zjišťují, zdali měli parašutisté šanci uprchnout z kostela v Resslově ulici.
Sedm parašutistů, stonásobná přesila nacistů, sedm hodin boje. Bitvu v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici ukončily v půli června 1942 sebevražedné výstřely. Ani jeden výsadkář – včetně Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka – nepřežil.
Tato historická událost byla zdramatizována v mnoha filmech i krásné literatuře, ale zároveň dala vzniknout mnoha mýtům a otázkám.
Představovala krypta pod chrámem skutečně smrtonosnou past, anebo měli vojáci šanci uniknout? A když, tak kudy? Legendárním otvorem směřujícím k chodníku v Resslově ulici nebo snad větrací šachtou?
Na to hledal v letech 2017–19 odpovědi geofyzikální průzkum společnosti Geo-cz, jehož výsledky nyní zveřejnil Vojenský historický ústav (VHÚ).
Zkoumání přineslo některé novinky a zajímavosti. „Opakované měření nakonec opravdu prokázalo existenci průchodné chodby pod chodníkem a pod mladšími inženýrskými sítěmi,“popisuje zpráva existenci staré stoky pod Resslovou ulicí. „Chodba je ze smíšeného kamenocihlového zdiva a zaklenuta je cihlovou klenbou.
Strop chodby je na mnoha místech porušen vedením inženýrských sítí z pozdější doby. Ve směru do Václavské ulice je chodba zazděna. Tím je existence průchodné štoly za jižní zdí krypty jednoznačně potvrzena,“uvádí experti.
Snažili se tedy před 77 lety výsadkáři uniknout z obklíčení tunelem, který chtěli prokopat pod základy chrámu do Resslovy ulice a proniknout tak do podzemních chodeb a dále k Vltavě? Tuto únikovou cestu proslavil film Atentát Jiřího Sequense z poloviny 60. let minulého století. Nynější slepý otvor ve zdi zachovaný v jižní zdi kostela dodnes představuje jedno z nejdiskutovanějších míst v kryptě.
V tom, zda tudy parašutisté chtěli opravdu uniknout, nemají historici dodnes zcela jasno. „Nicméně podle mých zjištění, jen v porovnání se snímkem z roku 1945 se tento otvor rozšířil o metr,“popisuje historik Jaroslav Čvančara.
Tajemný komín, který někdo rozšířil
Kdo tedy v minulosti v chrámovém podzemí kutal? „Mohl to být kdokoliv. Vždyť například v roce 1963 se do těchto míst vloupali vandalové, kteří poničili předměty z nainstalované výstavky i se samopalem Stengun, který zřejmě hodili do Vltavy,“pokračuje Čvančara. Čili teoretická šance proniknout do pražského podzemí existovala. Ale otázka, zda se vojáci pokusili do něj prokopat, zůstává. Že by ale Čechoslováci kutali provizorními nástroji v průběhu samotné bitvy – jak ukazuje Sequensův film – je v podstatě vyloučené. Otvor byl pod ostřelovaným okénkem krypty, zároveň sem dopadaly granáty.
Geologové pak nyní nalezli ještě jeden otvor: odvětrávací šachtu směřující z krypty do vnější zdi kostela. Jde o úzký komín, který někdo v minulosti kopáním rozšířil na velikost průleznou pro člověka. Ale jen asi do 1,5metrové hloubky. Dále pokračuje velmi úzký profil.
Spojit tento zásah jednoznačně s parašutisty však také nelze.
Vyplavit parašutisty nebylo možné
Při dobývání krypty 18. června 1942 se nacističtí obléhatelé pokoušeli parašutisty vyplavit. Hasičskými hadicemi dovnitř proudilo obrovské množství vody – tři tisíce litrů za minutu. Ale nic moc se nedělo. Během zhruba 40 minut, kdy pumpy hnaly vodu do krypty, dosáhla hladina asi jen 90 centimetrů.
Nynější výzkum nabídl odpověď proč. Sondy pod kryptou odhalily důmyslný odtokový systém vybudovaný již barokními staviteli kostela. Ostatně i tyto vodní kanály mohli vojáci zkoušet využít pro únik.
„Nálezy logicky odpovídají tomu, co se domníváme, že parašutisté po svém příchodu do kostela dělali. Totiž že si hledali a připravovali únikové cesty,“míní Michal Burian, ředitel muzejního odboru VHÚ. Vše bylo marné. Únikový koridor nenalezli.
Nakonec se nabízí také otázka, zdali boj sedmi parašutistů s ohromnou přesilou nezanechal v kostele či kryptě stopy krve. I na to průzkum hledal odpověď. Na obou místech však nebylo metodou využití UV spektra zjištěno nic, co by bylo možné interpretovat jako stopy krve. Stejně tomu bylo i na zachovaném inventáři, jenž zde mohl být již v roce 1942.
Gestapo nemělo nic. Pak přišla zrada
O tom, co se dělo osudného 18. června okolo kostela v Resslově ulici, vypovídá například velmi podrobná souhrnná zpráva komisaře Heinze Panwitze, vedoucího referátu II. B pražské řídící úřadovny gestapa, který vedl pátrání po atentátnících. Českoslovenští vyšetřovatelé pak nasbírali po válce řadu dalších svědectví.
Výbuch 27. května 1942 v Libni smrtelně zranil zastupujícího říšského protektora generála Reinharda Heydricha. Zemřel o osm dní později. Až do 16. června ale nemělo gestapo žádnou stopu, kdo by mohl „trojku“nacistické mašinérie zlikvidovat. Toho dne se však službě řídící úřadovny gestapa v pražské Bredovské ulici přihlásil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. A komisaři Otto Gallusovi poskytl obšírné doznání.
Vedení gestapa se ale zprvu jeho informace moc nezdály a přistupovalo k nim skepticky. „Dejte mně s ním pokoj, Gallusi, vždyť to už je nejméně třítisící,“popsal v létě 1945 tajemník gestapa, někdejší československý policista Josef Chalupský reakci obávaného šéfa pražského gestapa Hanse Ulricha Geschkeho.
Čurdova zrada přivedla gestapáky mimo jiné na Žižkov, k rodině Moravcových – obětavých spolupracovníků parašutistů. Mladší Moravec nakonec při brutálních výsleších prozradil, že se parašutisté nacházejí v nějakém kostele u Karlova náměstí.
Určit, o jaký svatostánek jde, nebylo pro nacisty těžké. A tak po čtvrté hodině ráno 18. června obklíčily pravoslavný chrám stovky mužů. „Když úředníci vnikli do kostela, byli ostřelováni z kůru. Členové gestapa proto museli opustit prostor,“vypověděl po válce Chalupský.
V heroické bitvě se okupantům postavil nadporučík Adolf Opálka z výsadkové skupiny Out Distance, četař Jan Kubiš z Anthropoidu a četař Jan Bublík z Bisocopu, kteří bojovali na kůru. Po dvou hodinách a smrti obránců kůru obléhatelé zaútočili na kryptu, hájenou rotmistrem Josef Valčíkem ze skupiny Silver A, rotmistrem Jozefem Gabčíkem z Anthropoidu, četařem Janem Hrubým z Bioscopu a rotným Jaroslavem Švarcem z Tinu.
Ani bojovníky z krypty obléhatelé nedopadli živé. Boj sedmi statečných proti zhruba osmi stovkám obléhatelů trval více než sedm hodin. Tečku za bojem pak v září 1942 představovalo zúčtování s představenými pravoslavné církve a dalšími lidmi, kteří poskytovali odbojářům pomoc.
Gestapo připravilo monstrproces s pravoslavným biskupem Gorazdem, předsedou sboru starších pravoslavné církve Janem Sonnevendem, farářem Václavem Čiklem a kaplanem Vladimírem Petřekem.
„Vypovídali důstojně, s vědomím toho, že vědí, co je čeká,“popisují dnes proces historici.
Po třech hodinách vynesl předseda tribunálu Hans Ulrich Geschke nad všemi obžalovanými rozsudky smrti. Odsouzení padli pod výstřely popravčí čety německé ochranné policie na střelnici v pražských Kobylisích.
Měření nakonec opravdu prokázalo existenci průchodné chodby pod chodníkem.