Neděláte nic, chyba. Děláte změnu, riskujete
Je to den, do kterého člověk vstává nerad. Má zazvonit telefon a obchodník od starého dodavatele plynu se zeptá, jestli opravdu odcházíte k novému a co vám nabízejí tak zajímavého. Následovat bude přednáška o úskocích onoho konkurenta, výčet výhod setrvání, popřípadě ohromující nabídka výhodnějšího tarifu. Ta bude mít sice také svoje háčky, ale vyváží je nějaký neuvěřitelný bonus...
Tahle jednání způsobují mně i spoustě dalších lidí bolest téměř fyzickou. Víme navíc, že když už se člověk proplete změtí tarifů a nějak se dohodne, čeká ho martyrium s rušením starých a zakládáním nových inkasních příkazů na účtu a pár týdnů nejistoty, jestli to zafunguje a peníze začnou chodit tam, kam chodit mají. Proč to tedy člověk podstupuje? Ať nezdržuji – protože při troše úsilí a pozornosti to nakonec může stát za to.
Hlavně pro toho, kdo dlouho nebo nikdy žádnou změnu neudělal, je naděje celkem velká. A takových lidí asi nebude málo. Od 90. let ceny prakticky všeho jen a jen rostly. Mělo to svou logiku a zvykli jsme si na to. Dlouho také nebylo na vybranou, takže roční spotřebu domácnosti nebo cenu za kubík plynu a kilowatt elektřiny znali zpaměti spíš podivíni, škrti a šťouralové. Že vznikla nějaká konkurence, člověk buď nezaznamenal, nebo zaznamenal s nedůvěrou. A noví obchodníci se vrhli v první řadě na firmy a instituce, domácnostem pak začali první aukce plynu a elektřiny nabízet přes sdružení vlastníků a realitní správce. Až pak nastal hon na jednotlivé rodiny.
I ti původní, velcí plynaři a energetici sice loví novou klientelu, ale v nemalé míře žijí z té dosavadní a z faktu, že se do vyřizování změny lidem vlastně moc nechce. A kdo se neozve, tomu nikdo sám od sebe nic zajímavějšího nenabídne, leda by mu s tím nacpal nějaký další nový výdaj. Po desetiletích se smlouvami na neurčito začali distributoři najednou nabízet dvouleté fixace. Jestlipak to nebylo v době, kdy ceny dolezly k nějakému stropu a sem tam dokázaly i klesnout?
No tak mě ta věrnost a lhostejnost přešla, když se cena za plyn k vytápění domu, ohřevu vody a k vaření začala blížit šedesáti tisícům za rok. U velkého konkurenta našeho dosavadního dodavatele to vyvolalo údiv, soucit a potřebu poskytnout mi pomoc a bezpečný přístav. Zvlášť pokud bychom k němu přešli ještě s mobilním telefonem. Na to nedošlo, ale jinak jsme si plácli, úspora by dělala skoro deset tisíc za rok.
Tehdy poslali mailem smlouvu, ať ji podepíšu a pošlu. Dnes ji u nových dravců přiveze kurýr a hned si ji taky odveze. Smlouvu jsem nezdvořile vzal a odnesl k původnímu distributorovi, ať vidí. Zavolali pána z oddělení pro odlov prchajících, ten že má jiné možnosti. Vymyslel nový tarif, který najednou zaručoval úsporu dokonce patnáct tisíc za rok, víc než čtvrtinu původní ceny. Dobrý výsledek, důvod setrvat. Nakonec to ve skutečnosti tolik nebylo, ale suma na faktuře po roce přece jen výrazně nižší byla.
Uteklo pár let, ozvali se ti noví dravci. Mají podmínky zase ještě lepší. Odvážnému štěstí přeje. Plácli jsme si. Přiblížil se den změny dodavatele, ten starý se ozval. Copak vám slíbili? Víte, v čem je finta? Že vám za půl roku jednu složku změní? A že my už máme taky lepší tarif? A k němu zadarmo... Ověřte si to, ještě se ozveme.
Bude to den, do kterého člověk vstává nerad. Myslí, že už ví, co hlídat. Jenže oni to dělají denně, vy jednou za dva nebo čtyři roky. Telefonická masáž jako čert, cena tvořená ze tří proměnných, změny, které nezaznamenáte, faktury, které nejde rozluštit... Snad to bude znovu stát za to, ale uvidí se bohužel až za rok, spíš za dva. Kdyby ne, nezblázním se kvůli těm penězům. Ale puknu vzteky, že mě někdo dokázal přechytračit a že vlastně o nic jiného ani nešlo.