Iowa, kde začnou americké volby

Starosvětský stát kukuřice a prasat, kde jsou městečka jako Protivin, Tabor či Moravia, na chvíli rozhoduje o vůdci svobodného světa.

Milan Vodička

Posmívaný stát kukuřice a prasat prožívá svou hodinu slávy. Hlavní město Iowy se jmenuje Des Moines a vždycky trpím, když slyším, jak to v televizi nebo ve filmu špatně vyslovují.

Muka sílí každý přestupný rok vždy na přelomu ledna a února. Je to na chvíli nejdůležitější město Ameriky, protože Iowa je pupkem země.

Ta dvě slova správně znějí jako něco mezi dymójn nebo demójn. Taky jsem to nevěděl.

Zjistil jsem to, když jsem tam před řadou let přijel, abych pár měsíců pracoval v tamních novinách.

Iowu jsem si vybral z neznalosti. Měl jsem na výběr aristokratický Massachussetts i Arizonu, ale Iowa mi přišla skvělá, protože byla uprostřed Ameriky a kromě toho jsem se jako dítě v komiksu dozvěděl, že se tam narodil Buffalo Bill a Iowa je siouxské slovo. Iowa vypadala, že nemá chybu.

Když jsem ve Washingtonu oznámil, jak dobře jsem si vybral, Američané začali kuckat smíchy.

Snobští intelektuálkové z Washingtonu o Iowě mluvili tak, až jsem pochopil, že to, pro co jsem se dobrovolně rozhodl, považují za americký buranov.

Je to trochu jinak, ale o tom později.

To důležité teď je, že pěstitelům kukuřice a chovatelům prasat z Iowy, z nichž mnozí žijí poblíž městeček, jako je Protivin či Moravia, právě nadchází jejich hvězdná hodina. Vrací se jim jako kometa vždy po čtyřech letech. Zrovna u nich se v pondělí roztočí kolotoč prezidentských voleb. Teď zajímají celou Ameriku – tutéž Ameriku, která se jim v mezidobí směje, protože v nich vidí prototyp amerického vidláctví.

Iowa napoví

Od chvíle, kdy jeden neznámý pěstitel buráků z Georgie využil roku 1976 vítězství v tomto bezvýznamném státě jako odrazový můstek ke skoku až do Bílého domu, začali si však i posměváčci Iowy vážit aspoň jednou za čtyři roky.

Jimmy Carter totiž tehdy Americe ukázal, že vítězství v Iowě může vynést zlato i neznámému outsiderovi.

Je tady ještě jeden důvod. Iowa je prvním místem, jež naznačí, jak si kandidáti stojí. Mohou tam pohořet i zazářit.

I když Iowa zrovna neodpovídá složení Ameriky – obyvatelé jsou většinou bílí, jsou to často farmáři chodící do kostela a ne ujetí pokrokáři z univerzit nebo kalifornských startupů, odkopává kandidáty. A to spolehlivě.

Ukazuje se, kdo může oslovit úplně normální lidi. Tedy ty, jejichž jazykem sice nemluví uhlazení komentátoři v televizi ani „experti“, ale kteří nakonec rozhodnou u voleb. Kdo tady propadne, nemá obvykle šanci. A tak se sem kandidáti jezdí dlouho před volbami předvádět, jak jsou lidoví.

„Ten, kdo uspává“

Siouxský výraz, z něhož vzniklo jméno Iowa, znamená „ten, kdo uspává“. Indiáni trefili náladu Iowy dokonale. Život je tady pomalý, lidé zdvořilí jako ze starého filmu. Je to také stát, při jehož návštěvě Nikita Chruščov koncem 50. let zahořel vášní pro kukuřici a doma ji pak všude zavedl. Na iowských polích jí roste pětina celé americké produkce. Prasat tady mají mnohonásobně víc než lidí, předloni jich bylo 48 000 000. Každé třetí americké prase kvičí a krmí se v Iowě.

A jsou tam na to hrdí. Přestože Iowa si říká stát Sokolího oka, na pohlednicích a magnetkách se chlubí vykrmenými prasaty.

Je paradoxní, že zrovna takový stát, kde navíc žije jen jediné procento Američanů, nasadí tón na to, kdo bude vůdcem svobodného světa.

Za to, že Iowa volí jako první, může vietnamská válka. Rozčarovaní Američané tehdy nabyli dojem, že voliči by měli mít větší slovo v tom, kdo vůbec do voleb půjde. Nechtěli to nechávat na zákulisních kšeftech stranických šíbrů.

Vzniklo silné občanské hnutí, které dosáhlo svého. A protože v Iowě začalo nejdříve, získala od roku 1972 čest projevit svou vůli jako první.

Aspoň něco. Jinak je to místo, kde se v nekonečné zvlněné krajině mezi Mississippi a Missouri zastavil čas. Des Moines má mrakodrapy, ale jinak je Iowa zemí tradičních amerických hodnot. Když vám známý na ulici s nadšeným úsměvem řekne „How are you doing today?“, chvíli mu i věříte, že to chce opravdu vědět.

Američané jsou otevření a v Iowě to platí dvojnásob – tak jako všude na venkově. Lidé mi volali do redakce a zvali mě na oběd, na večeři, a dokonce na víkend. Mnozí – ale ne všichni – kvůli tomu, že Iowa je jeden z nejčeštějších států Ameriky.

Město Tábor, pardon, Tabor, tady neleží u Jordánu, ale u Missouri. Do Omahy je to nějakých dvacet kilometrů. Na opačném konci Iowy je Spillville, kde Dvořák skládal Novosvětskou. Půlka města byla německá, půlka česká. K Mississippi je to čtyřicet kilometrů.

Moji kolegové v deníku The Des Moines Register se jmenovali Ron Maly, John Karas a podobně. V městečku Clutier se k českému původu hlásí 52 procent obyvatel, v Protivině 44 procent. V Cedar Rapids mají čtvrť Czech Village. Třeba jsem tam potkal chlapce jménem Ashton Kutscher, tedy Kučeru, který tam vyrostl. V iowském telefonním seznamu bylo asi dvacet jmen jako Vodicka, Vodick či Wodicka. Nejlepší v pozměnění jména byl však obránce týmu Iowa Cyclones Mark DouBrava. Dohromady znělo aristokraticky, druhá část navíc i statečně.

Lidé tady nosí kostkované flanelové košile, obřadně večeří a u jídla se baví o úrodě kukuřice. Trochu venkovský je i styl, jímž v Iowě volí. Před vhazováním hlasů dali přednost volebnímu shromáždění, protože lépe zajišťuje kontakt lidí a kandidátů. Vypadá to hodně zjednodušeně, protože pravidla jsou tak složitá, že jim nerozumí ani zbytek Ameriky, zhruba takto: registrovaní voliči v půl sedmé večer přijdou do volebních místností (je jich 1 681 a může to být i byt), nejdříve se pohádají, kdo je ten nejlepší kandidát, a pak se každý postaví do příslušného kouta podle toho, jakému politikovi dává přednost. Když některá skupinka získá méně než 15 procent hlasů, musí se rozhodnout pro někoho ze silnějších, ale mohou se lanařit i jednotlivci. Takto komplikovaně to chodí u demokratů, republikáni (i když ti letos mají volno) se jen pohádají a pak hlasují. Na výsledky z Iowy čeká celá Amerika, přestože v příštích týdnech může být už všechno jinak.

Ale tohle je první zpráva voleb. A hodina slávy pro Iowu. Pak už si na další čtyři roky bude zase muset vystačit jen s čuníky a kukuřicí.